Jsu teďka pár kiláků před Frýdkem-Místkem a začínám psát zápisky. Na cestu jsem vyšel včera (22.07.99) z Opavy ve dvě hodiny. Ještě jsem musel čekat na fotografy z novin. Ale od začátku. Redaktoři z novin byli před několika týdny za babičkou kvůli paličkování. Babička se o mě zmínila a oni projevili zájem se se mnou setkat. Jeden z těch reportérů – byla to reportérka, zavolala jinému a ten taky za mnou přišel a nakonec já šel ještě do regionálních novin, které několik dní předtím o mne napsali článek, abych jim řekl že vyrážím. Jsou tu kurvy mravenci, nedá se psát, koušou. Takže jsem vyřídil tisk a mohl se vydat na cestu. Z Opavy jsem šel směr Velké Hoštice, a od tamaď po turistické červené – cesta Ostravské operace – na Hrabyň. Pak jsem odbočil a spal v lese. Zase mě kousl mravenec. Ten den jsem už v dálce viděl Beskydy. Jak jsem procházel jednou dědinou, tak si tam hráli dva kluci. Jeden se podíval na mě, potom na bágl a s vážnou dětskou tváří řekl : „tý brďo!“.
Ráno mě probudil déšť. Stan jsem nestavěl, a proto mám teď mokré spacák (pršelo celé deň, takže to ani nebylo kde usušit). Pokračoval jsem přes Klimkovice, kde jsem trochu bloudil, až mi pomohl člen místního turistického kroužku v důchodě (stejně jsem nakonec došel někam jinam, ale ne jeho chybou). Dále Polanka, Stará Bělá, Nová Bělá a Žabeň, kam jsem se dostal podjezdem pod dálnicí, na kterém bylo napsáno: „Welcome To The Hell“, což mi připomnělo Ukrajinu, a kousek dál byla bouračka. Abych nezapomněl, už mám první otlaky na nohou. Ty boty totiž nebyly zrovna moc rozchozené. Nocoval jsem na kopci nad Frýdkem. Stan jsem nestavěl, což jsem musel napravit o půlnoci, kdy mě probudila přeháňka. Je to zajímavý zážitek stavět stan za tmy a rozespalý. Jak jsem ráno po probuzení v devět zjistil, zvládl jsem to docela dobře.
(24.07.99) Z Frýdku jsem pokračoval na Bašku, Janovice – pěkná upravená vesnice, Dolní Krásnou, kde mi jakýsi děda poradil, jak se dostanu na Lysou Horu (za kravínem doprava a pak po červené). Změřil si mě a batoh pohledem a zeptal se nedůvěřivě, jestli tam chci být ještě dneska. Po cestě bylo neuvěřitelné množství malin. Táhly se snad několik kilometrů. Jak jsem tak šel po červené, slyšel jsem pořád nějaké dunění, které občas přestalo a pak znovu začalo. Nakonec jsem přišel na to co to bylo. Na jednom z kopců té hřebenovky, po které jsem šel, seděl kluk s takovým tím africkým bubínkem a bubnoval. Celkem mu to šlo. Prohodili jsme pár slov, popřál mi šťastnou cestu a oba jsme pokračovali ve své činnosti. Já šel a on bubnoval. Po cestě na Lysou Horu jsem se zastavil u kamenné mohyly na počest pěti zabitých skautů v roce 1945. Na toto místo od roku 1946 nosí skauti kameny z různých koutů republiky. Na Lysou jsem došel někdy kolem osmé večer. Teploměr ukazoval deset stupňů, foukal silný vítr a bylo zataženo. Ale stejně, Beskydy jsou pěkné. Spal jsem kousek pod vrcholem. Už jsem nemohl dál. Ustlal jsem si tam, kde jsem padl.
(25.07.99) Po probuzení jsem zjistil, že spím mezi borůvkama. Jak včera všude samé maliny, tak dneska borůvky. Trošku jsem bloudil. Nemám turistickou mapu, ale bylo to nějak takhle: Vyšní Mohelnice, ???, Konečná. Dneska konečně svítí slunko, výhled paráda, kopce nádherné. Teďka pár slov k té poslední vesnici (Konečná nebo tak nějak). Je to vesnice v hraničním pásmu. Na jednom konci česká celnice, na druhém, tam teprve půjdu bude asi slovenská. Dostal jsem se tady po turistické stezce a jak jsem zjistil, ocitl jsem se rovnou na Slovensku, v žilinském kraji, okres Čadca. Trochu mne to zmátlo (jak jsem uvedl výše, nemám pořádnou mapu), a tak jsem zaskočil do okresu Frýdek-Místek (pro změnu Česká republika) na našu celnicu se poptat, kde že to vlastně jsu. Uvítal mě tam hovorný celník. Naše rozmluva vypadala asi takto: Přistoupil jsem k němu a pozdravil. Odpověděl mi kývnutím hlavy. Vysvětlil jsem mu situaci, že jsem se sem dostal po turistické stezce a že chci na Slovensko. Rukou ukázal na východ. Po té jsem se zeptal, jestli nechce vidět můj pas. Zakroutil hlavou. Poděkoval jsem a odešel jsem se stylově rozloučit z Českou republikou do nedaleké hospůdky. Radegast a segedínský guláš s knedlema. Teď jsem připraven dobýt svět. Klokočov, Turzovka. Tam jsem se domorodce zeptal jak se dostat do Žiliny přes kopce. Zamyslel se a začal nahlas počítat: „První hospoda,druhá, třetí. Jo. Za třetí hospodou doleva přes kopec a jste tam.“. Hospodu jsem nenašel ani jednu a tak jsem šel, kam mě oči vedly. Dĺhá nad Kysucou. Tam jsem nocoval. Na večeři maliny.
(26.07.99) Po ránu jsem potkal místního pejskaře, který nevěřil tomu, že bych mohl dojít do Žiliny ještě dnes. Bloudil jsem. Šel jsem podle slunce přes lesy a louky po cestách, které znají jen místní do vesnice o které nevím ani jak se jmenovala. Před tou vesnicí byl pramen vaječné minerálky (tak se jmenovala, voněla a chutnala normálně), které jsem se pořádně napil. Ve vesnici jsem to zapil litrem mléka a zajedl několika tatrankami a odpočíval. Po chvíli mě začalo něco nutit abych se pohyboval, a nebylo to tím, že bych si už odpočinul. Byl jsem na autobusové zastávce, po jedné straně cesty domy, po druhé straně cesty domy. Abych to zkrátil, byla to dědina pěkně dlouhá a já si skutečně nutně potřeboval odskočit, ale dokázal jsem to. Nedaleko odtud byla umělá vodní nádrž, kde jsem se vykoupal. Na horizontu se rýsovalo, jak jsem se později od řidiče místního kovošrotu dozvěděl (ptal jsem se ho, kde že to vlastně jsem), Kysucké Nové Mesto, což je osm kilometrů severně od Žiliny. Rudina, Rudinka, Žilina. V ní jsem dlouho nepobyl. Pršelo a já si jenom vyměnil peníze a pokračoval dál do Trnové, kde jsem na louce přespal.
(27.07.99) Abych vysvětlil to neustálé bloudění. Okopíroval jsem si mapy z československé automapy. Potud je všecko dobré. Jenomže jak tu mapu mám složenou a často rozkládanou, tak se odírá a navíc nasává pot. Výsledkem je to, že je na ní tolik bílých prodřených míst jako těch popsaných. Navíc na ní nejsou vyznačeny turistické stezky. Ono značení turistických cest taky není nic moc. Stává se, že místo pozorování přírodních krás hledám další značku a v případě, že ji najdu, připadám si jako king. Stráňany, Javorina (1010 m.n.m), Vrútky a Martin. Z Javoriny mohl být nádherný rozhled, pokud by nebyla mlha. V Martinu (v Žilině také) jsem se pokusil sehnat řeckou konverzaci. Měli tu konverzace v různých světových jazycích, ale tu, co jsem potřeboval já, ne. Dražkovce, Sklabiňa, zde jsem narazil na několik domů s památečními deskami, připomínajícími odbojovou činnost za druhé světové války. V jednom z domů byl od 21 -28. augusta gen. štáb Štefánika, v dalším štáb partyzánů, ilegální vysílačka, nebo tam nějakou dobu přebýval předseda odboje, poté umučený. Bylo tam i hodně původních dřevěných domků. Spal jsem za Sklabiňou na pozemku bývalého Svazarmu (u sportovní střelnice). Měli tu i ohniště s posezením. Večer svítil měsíc a hvězdy, občas proplul mrak nebo zahučel nedaleký lesík.
(28.07.99) Ráno mě vzbudilo sluníčko. Vykoupal jsem se v bystřině a vyrazil na Veĺkou Fatru, která stojí za vidění. Schválně jsem zabloudil a pak jsem šel několik hodin jen tak přes hory doly. Nakonec jsem narazil na velkofatranskou magistrálu (hlavní značená cesta po hřebenech) a pokračoval dále po ní. Plno borůvčí a neotrhané. Sem tam projde nějaký turista, ale sběrači snad o tom ani neví, nebo je to pro ně daleko. Podcenil jsem tekutiny. Někdy ve čtyři jsem dopil poslední kapky z láhve a na vrcholech studánky nejsou. Proto jsem se rozhodl pokračovat dokud nenajdu vodu. Kapradí po pás, tráva někdy až po ramena, sem tam borůvčí, spadané stromy – úplný prales. Při západu slunce jsem došel na Kĺak (1394). Nádherný rozhled na krajinu kolem ozářenou rudým sluncem. Sestoupil jsem z vrcholu a konečně narazil na pramen. Ten sestup stál ale za to. Prudký kopec, bláto, tráva a kopřivy. Párkrát jsem sebou švihl. Svítil měsíc a já si ustlal tak šikovně, že přímo mě do očí.
(29.07.99) Pokračoval jsem po té blátivé cestě dolů do údolí. Vynikající rozcvička, kolena hned po ránu rozklepaná. Včera i dnes jsem potkal pár lidí, kteří se mne ptali na cestu. Moc si nepomohli. Podíval jsem se na polohu slunce a pak jim ukázal, kde je jih, východ, sever a západ. Do Lubochňe (hodně penzionů a chat pro turisty) jsem došel kolem oběda. Na pár hodin jsem to tu zapíchl. Od rána mě bolelo v krku a měl jsem asi slabou horečku. Hubová, Černová a okraj Ružomberoku. Vylezl na kopec, odkud jsem měl město jako na dlani, a přespal u šlepru. Je zajímavé z výšky pozorovat ten shluk a shon pidilidiček. Jen tak jsem seděl a sledoval, jak tam dole pořád někam pospíchají, za něčím se ženou a jak jsou vlastně ve skutečnosti směšní. Člověk by se občas měl takhle z výšky podívat na život kolem.
(30.07.99) Po červené do Podsuché. Na můj vkus jsem potkal za těch pět hodin moc turistů. Jednu skupinu po šesti a jednu po dvou. No a potom ještě dva penzionované Slováky, kteří si přišli do hor zavzpomínat na mladá léta. Ty však mezi turisty nepočítám. Dobře jsme si pokecali a já od nich dostal dva bonbóny. Říkali, že se tyto louky dříve kosily a pásly se na nich ovce. Teď že všichni radši berou podporu než tuhle práci. Zarůstá to tu, ale zase to vypadá víc divoce. Ptali se mě (to už hodně lidí, ale tento rozhovor poslouží jako vzorový), jak to, že chodím sám, že je to v horách nebezpečné, a že i ty tři týdny (všem říkám že jsem si vyšel na pár týdnů), by se mi mohly nevyplatit. Co kdyby se mi něco stalo a že bych měl jít s nějakým děvčetem (dost často totiž takové dvojice potkávám). Nikoho ovšem nenapadlo, že kdyby se stalo něco slečně, tak se o ni musím starat já. Na toto jim odpovídám, že která holka by se mnou chtěla chodit takhle pěšky. Na to všichni chápavě pokývou hlavou a občas dodají: „Musí se hledat“, a potom už hovor pokračuje normálně. Viděl jsem dvě červené muchomůrky a vykoupal se v bystřině. U Podsuchého mají restauraci, která hlásá, že v ní připravují slovenské speciality. Halušky s brynzou bych ještě jako specialitu bral, ale co si mám myslet o takovém smaženém sýru, kuřecích prsíčkách či dokonce maďarském guláši? Jídlo jsem si nedal, musel bych čekat. Po silnici do Liptovské Osady. Je zajímavé jak člověk začne přemýšlet o svém životě, když ho každou chvíli mine o půl metru náklaďák v osmdesátikilometrové rychlosti. Na to si budu muset ale zvyknout. Pěkný název dopravní společnosti: Hungarokamion. U Liptovské Osady byla bouračka. Motorka to naprala zezadu do Formana. Teď zrovna kolem mě prošli dva chlapi s helmou (postižení motocysté) a oba kulhali na stejnou nohu a šli si stoupnout na autobusovou zastávku. Liptovská Lužná. Na začátku dědiny si se mnou chtěl jakýsi opilec potřást rukou a vykřikoval: „Je tu brát z Čiech a ja mu nič něrozumiem.“ Pak se se mnou dal do řeči jakýsi slabomyslný a mluvil a mluvil, dokud si ho nezavolal dědeček. Už jsem měl strach pokračovat dál, co mě ještě v této vesnici čeká za překvapení. Kromě toho že jakýsi cyklista zkoušel kdo dřív uhne (nevydržel), byla překvapení už jen příjemná. Odbočil jsem na vedlejší cestu a našel trampský ráj. Říčka, za ní palouček na něm ohniště se dřevem, na říčce udělaná přehrada, takže se vytvořilo malé jezírko a všude kolem les. Jak jsem si to tam tak obhlížel, potkal jsem dva tak sedmnáctileté kluky. Když jsem jim řekl ahoj, pozdravili slušně dobrý den. Letmo jsem si přejel rukou po tváři a zjistil čím to asi bude. Začínám zarůstat. Uvařil jsem si hrnec čaje a pořádnou večeři, zazpíval si písničky a jak byla tma, šel jsem vykoupat. Voda byla studená, ale předpokládám, že Flanders ba se tam rochnil celé večír (to je jeden kamarád).
(31.07.99) Po ránu zase čaj a vydatná snídaně a šlo se do Lužnej nakupovat. Nevím jak se to stalo, ale měl jsem dojem, že je pátek (byla sobota), a protože jsem chtěl vyrazit do hor, nakoupil jsem na tři dny (stačilo na dva). Domorodci v obchodě docela nechápali, když jsem si poručil dva skoro poslední bochníky chleba a začal je s kusem slaniny, sýra, cibule… cpát do svého báglu. Bylo hezky. Směr Magurka. Po cestě mi zastavilo auto. Ptali se, jestli nechci vzít. To že jdu z Opavy, a že si to nechci pokazit, nebrali jako důvod a teprve když jsem jim řekl, že jsem se vsadil, že dojdu pěšky na Chopok (nebudu jim vykládat, že jdu až do Řecka, mysleli by si, že jsem cvok), tak mi popřáli hodně zdaru a pokračovali dál. Z Magurky na hřeben a pak směr Chopok. Když jsem zrovna fotil kamzíky, mě dohnal jmladý Slovák. Jmenoval se Marek a byl od Brezna. Dělal hřebenovku Donovaly – Kraľova Hoľa. Šli jsme spolu až do odpoledne následujícího dne. Před čtrnácti dny si nahrál na video film „Kurva Hoši Guten Tag“, takže jsme se hodnou chvíli bavili citacemi z filmu. Marek věděl o jednom rozbitém šlepru pod Derešou (2003), u kterého je budka, kde se dá přespat. Došli jsme tam, připravili si věci na spaní a začali večeřet. Marek se zakousl do papriky, zasténal a několik minut střídavě pil a plival. Byla pálivá. Tím to však neskončilo. Po chvíli šel cikat (po našem močit). Vrátil se a spokojeně si sedl. V tom se zarazil a řekl: „To snad ne, už se mi to stalo dvakrát, snad bych se mohl poučit.“ Když jsem na něj nechápavě hleděl, dodal: „Jen ti napovím, tou rukou kterou jsem jedl tu papriku jsem byl cikat“. Potom dvacet minut skákal a běhal kolem, zatímco já jsem se skvěle bavil a dojídal večeři. Bouda, kde jsme spali byla děravá jako řešeto. Největší otvory jsme zacpali oblečením, ale vůbec to nepomohlo. Byli jsme pár desítek metrů pod vrcholem, kde silně foukalo. Ráno jsme se probudili zkřehlí.
(01.08.99) Chopok (2024), Ďumbier (2043) a Štefánikova chata (turistická stezka Hrdinů SNP). Na Chopku je kovová deska, kde jsou šipky ukazující směr a města + vzdušné vzdálenosti: Ostrava 135 km, Athény 1270 km. Při slézání Chopku mě píchlo v koleně a teď mě bolí. Abych si ještě postěžoval, mám opar. Na Štefánikově chatě jsem se s Markem rozloučili. Pokračoval ve své hřebenovce, zatímco já po červené na Bacúch. Po cestě jsem potkal dalšího Marka. Dělá nosiče na Štefánikově chatě (4 koruny za kilo). Cesta na Bacúch byla drsná. Značka skončila u třista metrového polomu. Než jsem ji našel (druhý den) musel jsem zrobit několik radikálních řešení (když nevím kudy kam, podívám se na kompas a jdu přes překážky). Zalehl jsem u cesty na svoz dřeva. Několikrát mě v noci probudilo škrábání na spacák.
(02.08.99) Když jsem ráno oddělal igelit z batohu, pářili se mi tam tři dva a půl centimetroví brouci. No, dva se pářili, a ten třetí byl asi šmírák. Stezka zmizela, ale do Bacuchu jsem se nakonec dostal. Tam mě jakýsi děda považoval za Němce. Polomka (odtud jsem poslal pohled domů). Cesta a opět bloudění. Škoda že jdu pěšky, protože jsem se mohl svést na korbě V3S-ky. Spal jsem v dřevěné boudě. Včilka jsem zjistil, že jsem ztratil mapu. Napíšu to tedy jen tak zpaměti. Horší je, že zítra, pozítří a popozítří budu bloudit.
(03.08.99) Od té dřevěné boudy směr Fabova Hola (1439). Myslel jsem že o borůvkách už psát nebudu, ale byla jich tam taková spousta, že to nejde nezmínit. Ten den jsem došel do Tisovce. Malinké městečko s opraveným pohledným náměstím. Na kopci nad ním je kamenolom. Už hezkých pár kilometrů jsem se těšil na pivo, které si 13.den svého pochodu dám. Zapadl jsem do vinárničky (byla to spíš hospůdka) se super hospodskou. Bavila se s hosty, trefně odpovídala na jejich vtípky atd. A z rádia se linuly trampské písničky. Všechny známé hitovky. V celém tomto kraji se pije Gemer (vaří se v Rim. Sobotě), ale tady měli Topvar (pivovar Topoľčany). Desítka za 9 Sk. Chuťově mi připomněla Vyškov v době, kdy ještě chutnal. Do řeči se se mnou dal kluk stejně starý jako já a pozval mě ke stolu, kde seděla omladina. Už jsi někdy vyměnil krátkou petru za dvě marlbora? Pak tam byli i dva páni turisti z Čech. S nimi jsem si taky dobře popovídal. Doporučili mi někdy navštívit Jánošíkovy Diery. Jeden z té omladiny mi napsal text písníčky (myslím, že je od Olympiku, ale nevím jak se přesně jmenuje. Slova jsou: Chvíli vzpomínej, je to všechno jen pár let…), která tam taky hrála. Paní hospodská mi pak donesla guláš. Jeden z domorodců mi utkvěl v paměti i jménem, Jaromír a přezdívají mu Diabol. Celkem na to i vyzeral. Říkal, že je škoda, že jsem nepřišel o dva týdny později. V Muráni je ródeo. Můžeš si vybrat jakéhokoli koně místního chovu, oni ti ho osedlají a jestliže ho zkrotíš, dostaneš odměnu. Rodeo trvá tři dny a je každý rok mezi 20. a 30. srpnem. Paní Heleně (hospodská) jsem pak dal přečíst článek, který o mě vyšel v Moravsko-Slezském dnu (táhnu ty noviny už od Frýdku Místku). To za to, že mi dala zdarma guláš a pivo. Ten večer jsem si skutečně užil. S menšími obtížemi jsem se pak odpotácel na konec Tisovce a zalehl v nějaké zahradě.
Taková rána, jako toto, by nemusela být. Většinou po takových flámech mám náladu na pokání, a tak jsem si zašil košili a nabrousil nůž. Tím jsem se v tomto směru vyčerpal a mohl jsem šlapat dál (našel jsem mapu v kapse u trenek). Hačava, Hnůšťa, tam jsem si koupil noviny a dozvěděl se o záplavách v Asii a železničním neštěstí v Indii. Po cestě jsem potkal dva místní chlapy a dal se s nimi do řeči. Tipovali mě na Bratislaváka a když jsem jim řekl, že jsem z Moravy, chtěli vědět, kterého z rodičů jsem měl na Slovensku. Holt moje slovenština se zlepšila. Taky jsem pomáhal roztláčet skříňovou Avii, která stála napříč cesty. Mých několik koňských sil, které mám v nohách bylo hnedka znát. Rimavská Baňa a Kouha. Tam jsem si u říčky našel klidné místo. Sehřál jsem si guláš z konzervy, uvařil brambory a čaj. Vychutnal si to všechno, zazpíval písničky a šel spát.
Po ránu opět po silnici do Rim. Soboty. Včera jsem si dal takových pětadvacet km po asfaltu a byl jsem úplně vyřízený. A to je teprve začátek. Takhle asi půjdu přes celé Maďarsko. Mám automapu 1cm = 7,5km a s tím se nedá moc navymýšlet. Navíc bude asi pěkné vedro. Když takhle jdu po té silnici, všímám si, že automobilisti na mě hledí jak tele na nový vrata. Rim. Sobota má pěkně upravený historický střed a okolo moderní výstavba. Vypadá to dobře. Ještě bych chtěl dodat, že je mi těch řidičů celkem líto. Zvláště ta moderní auta jsou takové konzervy, které tě úplně oddělí od okolí. Skvěle izolovaná s klimatizací a kdo ví čím ještě, ale přicházíš o ty drobné krásy, o všechny zvuky a vůně a krajinou jenom prosvištíš.
Prvních 5-6 dní u nás a na Slovensku jsem nazval podle svého největšího a nejčastějšího zážitku: Agónií bolesti. V současné době na ni úspěšně navazuje Agónie bolesti II. Zatímco v prvním díle byly hlavními aktéry nerozšlapané boty a nezvyk, v této části se stává hvězdou silnice – ať už asfaltová či betonová.
Rim. Sobota mě pěkně naštvala. Jde vidět, že už je to větší město. Porovnám to s menším Fiĺakovem, kam jsem došel další den. V R. S. jsem byl v bance, hlídač neodpověděl na můj pozdrav a díval se na mě pohrdavě. Ve Filakovu mě naopak strážce pozdravil jako první, ochotně mě nasměroval k přepážce a při odchodu se s mnou rozloučil. V R. S. byli na poště tak nepříjemní, že jsem si radši počkal až do Filakova, kde jsem paní za přepážkou otravoval deset minut a ještě se na mě usmála. Už v R. S. jsem si všiml dvojjazyčných nápisů, kterých směrem k hranicím přibývá. Domorodci když spustí, tak jim přestávám rozumět a moje tak težce zdokonalená slovenština jde do …. Ožďany a kukuřičné pole, kde jsem přespal. (pokud to tak mohu nazývat). Místní komáří komunita zde měla zrovna schůzku s komáry z druhé strany hranice a když se jim naskytla taková nečekaná oběť, sněm přerušili a pustili se do mě. Napiplal jsem se celý opalovacím krémem s repelentem (nic jiného jsem neměl). To však nepomohlo, neboť místní zvířena je agresivnější než ta u nás, pro kterou je tento prostředek určen. Zabalil jsem se do spacáku tak, že nikde nebyla ani skulinka. Řeknu vám, být takhle zabalený v létě na jihu Slovenska ve spacáku pro teploty kolem nuly je bomba. Po deseti minutách jsem byl celý mokrý a cítil stále další a další přívaly vod, které se sbíhaly za krkem a mezi lopatkama, jak zaplavují níže položené partie. Nakonec jsem usnul, aby mě kolem šesté ranní probudil deštík. Jinak je tu celkem rušno na obloze. Pořád je slyšet nějaké letadlo. Včera jsem zahlédl dvě MIG-29. Je tu taky dost bažantů, každý den jich několik vyplaším. Pokud jsem u té zvířeny, tak jsem málem zašlápl myšku. Vybrala sice správně mezi naloženým kamiónem a naloženým Víťou, jenže při útěku byla tak zmatená, že jsem měl co dělat abych ji nerozšlápl. Už jsem viděl i ještěrku kličkovat mezi jedoucími auty.
Ipeĺka, N.Sad, vesnička se zajímavým názvem Buzitka, Prša a Fiľakovo, kde jsem si v parku usušil věci (to po tom ranním deštíku). Věci jsem si rozhodil na lavičku a za chvíli ke mně přišel domorodec, co že to prodávám. Biskupice, Radzovice, Bukovinka (na kopci je hrad). Po cestě jsem se vykoupal v říčce a vypral si věci. Zvlášť košile vypadala jako hadr na podlahu a ne jako část mojí garderóby. Cestou na hrad mě minula modrá dodávka. Já jsem ji moc nesledoval. Mě spíš zajímalo abych nešlápl na nějaký kamínek, který by mohl ještě zvýšit mé utrpení. Ale jak projížděla, zahlédl jsem cosi jako gesto, které ač nevím co mělo znamenat, mě urazilo. Zamával jsem tedy za mizejícím autem zdviženým prostředníčkem. Po chvíli se opět vraceli. Už jsem si připravoval jadrná slovní spojení a rozcvičoval klouby na prstech, když zastavili a úplně mě odzbrojili. Z auta se na mě usmíval sympatický mladý pár a plynou angličtinou se mě ptal na cestu. Setkali jsme se znovu na parkovišťátku v podhradí. Mimochodem, chtěli mě svézt. Byli ze Států. Dělají číšníky. Když mají peníze tak cestují. Mohli mít kolem třiceti a byli velmi sympatičtí. Dalo se s nimi hovořit téměř o všem. Měli obrovský rozhled a byli zcestovalí. Projezdili USA, Evropu a to děvče pracovalo pro noviny. Dělala reportérku v Číně. Dostala se i do Pákistánu a Afgánistánu. Toto byla jejich první tůra autem, předtím hodně cestovali s báglem. Ještě večer odjeli a já zůstal na parkovišti sám. V tomto případě mi bylo líto, že už je nikdy v životě neuvidím. I za takovou chvíli jsem si je velmi oblíbil. Pak začala jedna z těch horších nocí. Oheň nechtěl hořet, jídlo jsem musel vyhodit, vypadalo to na bouřku a mám tolik puchýřů, že nemůžu ani normálně stát. K tomu se přidalo pár komárů, pobolívající zub a vědomí že musím ráno brzo vstát. Bude totiž sobota a já chci ještě stihnout dojít do Maďarska a koupit si jídlo a mapu.