(31, sobota) 21.8.2021
Pospal jsem si. Na snídani jsem dojedl zbytky od večeře a okolo osmé vyrazil. Jde se mi skvěle. Cíl byl splněn a teď se jen kochám a přemýšlím. Mám puchýře a zatuhávají mi kotníky. Potřeboval bych odpočinek. Jamiano, Doberdò, kde jsem si nákoupil ve stejném obchůdku co včera. Měli rozkrojený meloun. Kolem Lago di Doberdò (Přírodní zajímavost, protože se má jednat o nepříliš obvyklý příklad jezera bez přítoků nad zemí. Toto jezero je napájeno pouze prameny a podzemní řekou) po silnici na La Torre. Odbočku na cestu co jsem po ní včera šel, jsem nenašel. Zkusil jsem to jednou a udělal jsem si krásnou okružní cestu po okolí, tak jsem raději pokračoval po silnici. Z La Torre lesní cestou na sever do Poggio Terzarmata a přes most do Gradisca d’Isonzo, což je hezké historické město, kde je dochované opevnění proti tureckým nájezdům, jež pomáhal projektovat Leonardo da Vinci. Tři kusy pizzy a odpočinek v parku u opevnění. Stejnou cestou přes Corona, kde na mě pod mostem čekal můj nůž. Blýskal se na mě. Boatino. Je vedro, jsem oblečen před sluncem. Před Stuccara byl opuštěný dům s vinnou révou sahající za plot a fíkovník. Konečně jsem měl hroznové víno. Je všude okolo, ale člověk si jej nevezme, protože by musel do vinohradu. Teď jsem konečně mohl. Jak tak jdu zpět stejnou cestou, najednou si uvědomuji, že tuto krajinu/pohledy/ výhledy už pravděpodobně nikdy v životě neuvidím. V Subida je odpočívadlo s pitnou vodou k dispozici. Opláchl jsem se tu, namočil si oblečení, aby mě chladilo a pokračuji dále. Plešivo – nákup v obchůdku. Hlavně meloun a studené bublinky (studená limonáda) – ty když se smíchají s normální vodou, tak nejsou tak studené, bublinkové a sladké a je toho více. Konečně jsem zahnal žízeň. Medana a po AAT Kozana a Šmartno, kde jsem přespal na trávě kousek od domu v kopci kousek od náměstí. Prostřižené puchýře na patě pravé nohy. Levá vs pravá je to nyní 4 : 1. Použito ještě jedno sekundové lepidlo na doopravení levé boty (ta pata).
(32, neděle) 22.8.2021
Jelikož jsem spal v dědině, vstal jsem brzy, aby na mě někdo náhodou nenarazil a v 7 byl opět na cestě. Je zde kopcovitá krajina pokrytá vinicemi. Na každém kopecku je vesnička s kostelem a vlastním kostelním časem. Odbijí zvony ve Šmartnu, skončí a začnou ty v Jojsku nebo Kozaně. Navíc zvony se liší. Je to tady taková místní zvonkohra. Plus v některé časy do toho mlátí jak o život. Mám dojem, že v 20:15 do toho dost řezali.
Gonjače, Vrhovlje a Korada (811). Tu jsem minule vynechal a byl jsem na ni zvědav, když už tam vedou ty ukazatele. Je tam chata s občerstvením hned vedle zbytků protiletadlové obrany z 1. světové války a kousek odtud hezký kostelík Sv. Genderca. Je to zde chráněná přírodní oblast a hlavně zmínka o tom, že se zda navrátila jakási zmije, mě potěšila. K chatě směřovalo několik skupinek lidí i s dětmi plus tu parkovalo několik aut. Bude to asi místní oblíbené turistické místo. Směr Sveti Jakob. Pěšiny, které používám, nejsou asi příliš oblíbené. Každou chvíli na sobě cítím pavučinu a párkrát jsem se zarazil před krásnou pavučinou i s pavoukem na číhané. Ten největší měl víc jak palec velké tělo. Netrpím arachnofóbií, ale když se vám kousek před obličejem začne najednou pohybovat něco takového, nebo to šplhá po pavučině zachycené na vaší ruce, úplně radostí nejásám.
Kousek za Sveti Jakob jsem se minule napojil zpět na značení, které jsem na “Stezce slovinských průzkumníků” (můj pracovní název) ztratil. Byl jsem tedy zvědav, kudy vede. Překvapivě dlouho po silnici, Na začátku byly dvě nebo tři značky a pak dlouho nic. Odbočka do lesa. Značení sice slabší, ale na “Stezku slovinských průzkumníků” docela dobré. Nějaký ten spadnutý strom a pavučiny pro dokreslení atmosféry. A pak napojení na tu vyježděnou cestu, po které jsem minule šel. I to odbočení bylo docela dobře značené. Asi jsem to minule pochopil, že mám pokračovat po cestě, místo abych odbočil do lesa. No, slovinský průzkumník by ze mě nebyl. Ravna, kde ke mě pro pohlazení opět přiběhl ten vlčák. Teď jsem to čekal, jsme přece staří dobří známí. Pokračuji směr Kanal. Jsem rozhodnut si tam najít ubytování. Jsem unavený, tuhnou mi kotníky a ty puchýře na patách o sobě dávají vědět. A stezka mi to dává sežrat. Zachytává se o mě ostružiní, větve stromů popadaných přes cestu mě tahají za batoh.
Chvíli po poledni jsem došel do Kanálu. V centru jsou informace, ale mají od 12:00 – 14:00 pauzu. Je tu ale i otevřená pekárna. Se sladkým pečivem a chlazenou vodou jdu pak na místní pláž u řeky Soča. Voda není ani tak studená. Ve 14:00 jsem na informacích. Podle slečny se mám na ubytování zkusit nejdříve zeptat v hotelu na náměstí, který má prý vždy alespoň nějaké volné místo na jednu noc. Cena by měla být 25€ plus pobytová taxa. Za chvíli jsem na informacích zpět. Vše obsazeno. Slečna volá do místního penzionu, který poskytuje ubytování za rozumnou cenu, ale ten je také obsazen. Pak už tu jsou jen možnosti odpovídající cenou 4* hotelu u italského pobřeží. Sice bych mohl mít celý apartmán pro sebe (pokud by tedy byl volný), ale za téměř 70€. S díky odmítám. Podle slečny jsou turisté zpět po kovidovém období a Kranjska Gora a Tolmin mají plně obsazeny ubytovací kapacity a všechny ubytování chtivé posílají na jih. Proto je i Kanal obsazen. Nu což. Vážně jsem se snažil, ale bude to dnes pro změnu opět stan. Alespoň si na náměstí dávám pořádné jídlo a dvě piva. To mi umožní doplnit zápisky od 19.8 do 21.8. V poslední době jsem šlapal a na zápisky nějak nebyl čas.
Rozhodl jsem se do Tolminu dostat jinudy než po hlavní cestě. Po druhém břehu vede cesta na Bodrež a Avče a odtud by snad mohlo něco vést do Most na Soči. Tak jsem to zkusil, protože po rušné hlavní silnici se mi jít opravdu nechce. Obavy byly zbytečné. Z Avče do Most na Soči vede cesta pro pěší a cyklisty a odbočka má hezké nové ukazatele. Nemůžu úplně najít dobré místo na stanování, takže jdu až do tmy, kdy stavím stan na louce na začátku Gorenji Log. Spadlo pár kapek a v dáli se několikrát zablýsklo. Dnes budu muset po několika dnech použít i svrchní vrstvu stanu a nejen tropiko. Je dusno, svrchní vrstvu dávám jen napůl. Pokud bude pršet, snad se probudím.
(33, pondělí) 23.8.2021
Začalo pršet a já se probudil, takže jsem stihnul donapnout vrchní plachtu. A pršelo hodně. Nad ránem přestalo. Vzbudil jsem se v sedm a v 7:45 byl opět na cestě. Nasnídal jsem se v malé jeskyni u cesty. Lilo. Došel jsem do Mostu na Soči. Stále prší a podle nebe to vypadá, jako by už nikdy nemělo přestat. Do Tolminu vede podél řeky cesta pro pěší. Podle informační tabule tu mají mít nějakou místní odrůdu pstruhů. Největší chycený měl přes metr délky a váhu přes 25 kilogramů. Na odpočívadle u řeky nechávám AAT průvodce. Už ho nebudu potřebovat. V Tolminu přestalo pršet. Končí tu nějaký festival. Nákup v supermarketu u autobusáku v centru a samozřejmě v pekárně, kde jsem nakupoval minule. Stejnou cestou přes Zatolmin na Prehodci. Občas vykouklo i sluníčko, takže jsem si usušil věci. Cestou nahoru jsem si uvědomil, že můžu zkusit horské chaty. Takže teď jsem ubytován v Planinski dom pri Krnskih jezerih. Chata je pro sto lidí a dnes v ní spíme čtyři. Za tmy ještě přišel mladý pár Němců (on a ono). Neměli dnes štěstí s místní zvířenou. Nejdřív krávy projevovaly v jejich případě až přílišnou zvědavost. Krávy se rozběhly k nim, ale vypadalo to podle jejich vyjádření, že spíše na ně. A pak divoké kozy je odradily svými divokými zvuky. V obou případech je raději velkým obloukem obešli. Což byl důvod jejich pozdního příchodu. Zdržel jsem se psaním zápisků a pak povídáním s tímto párem, že jsem do místnosti, kde jsem byl ubytován, šel pozdě a dva mí spolubydlící v místnosti, také Němci, už leželi. Rychle jsem se nachystal a v umývárně si umyl intimní partie vodou z flašky jako za starých časů. Je tu sice sprcha na tři minuty za tři eura, ale v návodu má napsáno, že chce žetony a ne eura a už se mi nechtělo zjišťovat jak na to. Jak jsem spěchal ani jsem se neprotáhl (Před spaním se snažím protáhnout si svaly na nohou. Takové protažení mi pomůže se uklidnit a uvolnit a pal se mi lépe usíná), což znamená, že se mi moc dobře nespalo. Nepomohla ani zmínka při příjmu na recepci, že nocležníci musí mít něco jako vložku do spacáku, protože zde měli problém s čímsi, co nevěděl jak se řekne anglicky, ale pochopil jsem, že to bylo cosi jako vši či blechy. Při jakémkoliv zasvědění mi představivost servírovala malé krvežíznivé potvory, jak se do mě s chutí zakusují. Do třetice se mi začal vyfukovat můj polštářek (jedna z věcí, kterou mám pro zvýšení komfortu je právě nafukovací polštářek).
(34, úterý) 24.8.2021
Ráno jsem stával klasicky před půl sedmou. Spolunocležníci měli stále půlnoc. Sbalil jsem se a šel do jídelny, kde jsem se dal do hovoru s posledním ubytovaným. Jmenoval se Stephen. Byl to Angličan, ale žije v Německu, kde má přítelkyni. Stephen po snídani vyrazil směr Koča pod Bogatinom a já si na snídani objednal zelňačku, protože večer byla výborná. Teď ale byla studená a bez klobásy. Díky tomu jsem ji zhltnul a také vyrazil a po cestě se přidal ke Stephenovi. Je velmi zcestovalý. Má za sebou i dlouhé treky v Austrálii a Kanadě. Nyní tráví čas cestováním po Evropě. Zajímalo mě, jaké má zaměstnání, že má tolik času na cestování. Je ajťák a zabývá se návrhem infrastruktury, hlavně sítí. Donedávna dělal pro Evropskou banku. Před rokum a půl měl nějaké peníza a ty investoval do kryptoměn, takže aktuálně vlastně nemusí pracovat. U Koči pod Bogatinom jsme se rozloučili. On pokračoval na Dom na Komni a já odbočil na sever směr Koča pri Triglavskih jezerih. Jinak mapy jsou vyráběny tak, aby se trhaly. Většina z nich moc nevydrží.
Po té, co jsem zjistil, jak horské chaty v Julských Alpách fungují, jsem si naplánoval odpočinkový den (kolikátý už?) a plánoval jsem, že se přesunu na Zasavsku koču na Prehodavcih, nebo na Tržašku koču na Doliču a zase přespím na chatě. Na Koču pri Triglavskih jezerih mi to trvalo o hodně déle, než kolik ukazovaly směrovky. Byl jsem tam až kolem třetí a dal si teplé jídlo. K Zeleno jezeru ale cesta probíhala rychle, tak jsem se rozhodl pro Koču na Doliču. Je tu docela hodně turistů, ale hory jsou překrásné. Na chatu Koča na Doliču (2151) jsem se dostal přes sedlo Hribarice (2365) v 17:30. Vešel jsem dovnitř a hučelo to tam jako v úle. Úplně narváno. Zeptal jsem se pro jistotu na volnou postel, ale plno. Takže můj klasický odpočinkový den. Koupil jsem si dvouset gramové balení oplatků, protože cukry budu potřebovat a vyrazil jsem. Musím sestoupat k odbočce k sedlu Luknja, vystoupat do sedla do výšky 1766 m.n.m. a pak sestoupat a najít místo na spaní. A moc času než bude tma mi nezbývá. Mám na to necelé tři hodiny světla. K tomu začalo pršet. Cesta je štěrkovitá a prudce klesá. Pro mě je to asi ten nejhorší terén. Větší kameny jsou mokré a kloužou. Sestup na odbočku mi trval hodinu a půl. Podle ukazatele má výstup na Luknju trvat další hodinu. Časové údaje na ukazatelích zde ve Slovinsku, hlavně pokud jde o výstupy, jsou v mém případě optimistické a výstupy mi trvají déle než jak je uvedeno. Teď mi ale dochází čas. Nastavil jsem rychlé tempo. Dříve jsem byl namyšlený, ale nyní už jsem dokonalý. To že prší si vykládám tak, že hory pláčou, protože je opouštím. Výstup pokračuje a občas to řežu zkratkami přímo vzhůru. Nevím, zda mi po obličeji stéká déšť nebo pot. Pokud se na stoupání podíváte pod správným úhlem, může vypadat jako rovina. Teď už je jen na vašich přesvědčovacích schopnostech, jak o tom přesvědčit tělo. Sedla jsem dosáhl za 19 minut. Rozbalil jsem si ty zakoupené oplatky a rovnou bez pauzy pokračuji v sestupu. Moc času denního světla mi už nezbývá. Po cestě dolů se měl podle mapy nacházet bivak, ale neviděl jsem ho. Byl jsem naprosto soustředěný na sestup, takže jsem odbočku k němu, zvlášť pokud byla jen kameni, mohl lehce přehlédnout. Jdu až téměř do tmy, kdy stavím přístřešek u památníku obětem hor pár metru od značené stezky. Používám naplavené dřevo a celtu na postavení přístřešku. Je to trochu z kopce, ale pro dnešní noc to postačí. Jen doufám, že nebude silný déšť. Trochu deště můj přístřešek zvládne, ale delší slejvák bych suchý nepřečkal. V 21:10 mám postaveno a chvíli poté po stezce kousek od přístřešku, sestupují dva turisté s čelovkami a po pár minutách ještě jeden.
(35, středa – končím 5. týden) 25.8.2021
Kolem páté hodiny ranní po stezce stoupají první lidé s čelovkami směr Triglav. A za chvíli další a další. Balím si věci a před šestou už pokračuji v sestupu. Cestou potkávám zástupy turistů. Míjím Aljažev a Šlajmerjev dom a kousek za nimi dlouhé parkoviště plné aut. Cestou do Mojstrany jsem se okoupal v ledové řece v řece a také si vypral kalhoty. Je sice zataženo, ale občas je vidět modro a sluníčko vykukuje stále častěji. V Mojstraně jsem si nakoupil, pořádně se nasnídal (a na sluníčku zahrál po té studené koupeli) a po cyklistické stezce pokračoval směr Belca. Udělal se slunečný den. Z Belca pokračuji podél řeky na sever k Jepca-Sattel (1430). Vedla zde regulérní vyasfaltovaná silnice (dokonce i s tunelem), ale už je nějakou dobu ponechána svému osudu a je určena pro chodce a horská kola. Je vidět, co hory se silnicí provedou po pár letech neudržování. Na mnoha místech je zavalena kamením, nebo vymletá horským potokem. Přímo v sedle byla početná česká skupina turistů. Prošel jsem jí a pravděpodobně nikdo z nich nezaznamenal, že jsem přešel hranici. Na druhé straně sedla je již Rakousko. Pokračuji směr Untergreuth (oblast výskytu medvědů), Latschach a Faak am See. Myslel jsem si, že si to zkrátím více, ale všechny cesty vedly k nádraží ve Faak am See, kde je pod tratí podchod pro pěší. Trvalo mi to tedy déle, než jsem čekal. Spěchal jsem, abych stihnul Roberta (Mikis) a půlku kuřete. K Bille (a stánku) jsem dorazil v 18:15. Roberto tam byl a měl otevřeno. Dal jsem si plnou porci a tomu malé pivo. V 18:50 jsem zjistil, že Billa za deset minut zavírá. Odběhl jsem si nakoupit a pak se rozloučil s Robertem. Bavili jsme se o desetidenní válce v roce 1991. Nechal jsem u něj obě mapy Slovinska ať je dá někomu, kdo je bude potřebovat. Pokračuji směr St. Niklas, za nímž by mělo být, pokud si vzpomínám, klidné místo k přenocování. Stan jsem si postavil v krásném bukovém lese s pár jehličnany. Sice jsem spal cca 150 metrů od dálnice a les nezvládl hluk zcela utlumit, ale vyspal jsem se nádherně.
(36, čtvrtek) 26.8.2021
Stan je suchý jak zevnitř (lehce pofukovalo), tak zvenku (stromy zachytily rosu). Nacvičenou cestou do St. Ulrich, Zauchen, St. Michael, a Gratschach, kde jsem si dal první dnešní pauzu (šlo se mi dobře a necítil jsem potřebu zastavovat) a nasnídal se (jídlo z Billy). St. Andrä, odbočka na Niederdorf. Rozhodl jsem se, že se nebudu drápat na kopec na Annenheimem, abych pak z něj zase sestupoval a místo toho ho obejdu. Nepůjdu tedy okolo Ossiacher See, kde jsem původně předpokládal, že si zaplavu. Treffen, Köttwein, Winklern, Buchholz. Podcenil jsem zásobování. Už nemám nic k jídlu a dochází mi energie. Arriach. Na náměstí s obchodem jsem došel o půl třetí abych zjistil, že do tří mají pauzu. V nedalekém otevřeném podniku, kolem kterého jsem šel cestou na náměstí, měli jen pizzu (předpokládám, že krabicovou), ale paní mi poradila a poslala mě do Gasthouse na náměstí. Menu měli u vchodu. První menu pro jednu osobu za 25€, druhé menu ještě dražší. Očekával jsem trochu jiné ceny, takže jsem si na náměstí počkal na otevření obchodu. Bohužel cibuli prodávají jen na kila. Já potřebuji jen jednu. Pocitově se za ty dva týdny, co jsem tu byl naposledy, hodně ochladilo a cibule by mi bodla. Měli ale malý meloun. Ten zvládám na posezení. Ještě že jsem si chtěl dát na jídlo i koupený sýr, protože jsem při vybalování zjistil, že je plesnivý. V obchodě mi jej vyměnili a omluvili se mi. Po melounu jsem byl plný, a tak jsem se posunul do horní části Arriachu, kde mi už trochu vytrávilo a dal si na autobusové zastávce nášup.
Směr Wöllaner Nock. Po cestě mě ještě čekal dům, odkud na mě minule vyběhli dva psi. Blížil jsem se připraven s kameny v ruce, ale nyní tam byli lidé a pes pouze jeden. Z horní části Arriachu to má být na vrchol tři a tři čtvrtě hodiny. Vyrazil jsem v 16:00. Okolo výšky 1600 m.n.m. začalo poprchávat, ale pořád bylo teplo. Šel jsem jen v kalhotách a tričku a batoh zakrytý celtou, která mi sahala přes ramena a pod krkem, takže jsem měl lehce chráněný i hrudník. Okolo výšky 1700 m.n.m, kde přestaly být vyšší stromy přišel prudký vítr a déšť se změnil v liják. Teplota prudce poklesla. Pršelo se sněhem a kroupami. Během pár minut jsem byl kompletně mokrý až na batoh a části ramen a hrudníku, které byly pod celtou. Došel jsem na silnici a k rozcestníku, kde zastavilo auto a řidič mě zval dovnitř. Jen jsem se ho zeptal na to, kde jsou nejbližší chaty a poděkoval mu s tím, že jdu jen pěšky. Asi mě měl za blázna a vůbec se mu nedivím. Vybral jsem si chatu, která byla směrem dolů, protože jsem tam očekával stromy. Zhruba po půl kilometru jsem k chatě dorazil. Byla to Geigerhütte (1666). Během svého výstupu jsem třikrát několikrát minul ukazatel k této chatě. Předpokládal jsem tedy, že to bude nějaká větší chata, kde nebude problém získat ubytování. Navíc byl čtvrtek, nebyl víkend, takže jsem očekával, že by mohli mít i volno. Dveře byly zamčené, ale po několika zaboucháních otevřel muž. Tak ubytování nebude. Naštěstí zde byla krytá zahrádka pro hosty, kam jsem se mohl schovat, aby na mě nepršelo. Pán mi udělal horký černý čaj za 2,5€ a lámaně jsme se domluvili (moje němčina byla lepší než jeho angličtina), že tam můžu počkat, než přestane pršet. Oblékl jsem se do termoprádla, vzal si ještě trička a bundu, ale nakonec jsem si musel vytáhnout spacák a vlézt si do něj. Po dlouhé době jsem si vzpomněl na hlášku „zmrzlý jako sobolí hovno“. Jo, tak nějak jsem se cítil. Studiem provlhlých map na zahrádce jsem zjistil, že by někde odtud měla vést cesta do Haidenbachu, což by mi výrazně zkrátilo původní plánovanou trasu přes Wöllaner Nock a Sankt Margarethen. Před setměním přestalo pršet. Do té doby jsem třikrát vyléval vodu z bot. Když je postavím na paty špičkama nahoru, stéká voda k patě a lze jí pak vylít. Když jsem mokrý a zmrzlý vyšel ze zahrádky hledat si místo k přenocování, narazil jsem na ukazatel Haidenbach – 2,5 hodiny. Značeným směrem jsem ušel jen pár desítek metrů a odbočil doprava, kde jsem si mezi koláči (kravská lejna) našel rovné místo. Postavil jsem stan a v termoprádle zalezl do spacáku. Je zima. V noci ještě sprchlo.
(37, pátek) 27.8.2021
V noci mi bylo chladno. Jsem ve výšce zhruba 1650 m.n.m., ale šlo to přežít. Ráno jsem sbalil vlhké věci, oblékl si vyždímané ponožky, obul mokré boty a sbalil mokrý stan a po značené stezce vyrazil směr Haidenbach. Stezka vedla ze začátku trávou, která, jaké překvapení, byla mokrá. V botách mi čvachtalo a na zkřehlých rukou jsem se snažil usušit v ledovém potůčku přemáchané ponožky. Po nějaké době se stezka změnila ve vyježděnou cestu. Zde už nehrozilo, že budu sbírat další vlhkost z trávy a proto jsem si aktuálně použité ponožky přepral v potoce, vylil vodu z bot a na nohy si dal ty cca před hodinou vymáchané ponožky, které jsem sušil na rukou. A na ruce si dal ty nově přeprané. Došel jsem do Haidenbachu. Přes hlavní cestu byl obchůdek, kde jsem nakoupil a pak na lavičce u autobusové zastávky jedl a zahříval se na sluníčku. Ruce jsem měl tak zkřehlé, že jsem nemohl rozepnout přezky u batohu, o placení nemluvě. Jídlo a sluníčko pomohlo. Přesunul jsem se o kousek dál do Zedlitzdorfu, kde jsem si dal další pauzu na pojezení hroznů, koupených v obchůdku. Usoudil jsem, že budu potřebovat zvýšený přísun vitamínů. V Zedlitzdorfu je hezký kostelík a hřbitov. Po stezce, v mapě značené jako 158, ale na značkách po cestě jako 81 či 18, směr Hochrindl. Díky za tu podrobnou mapu z Flattnitz. Značení nebylo špatné, ale dobrá mapa je prostě nejlepší.
První část cesty vedla lesem podél řeky, další část už jen lesem a poslední kus byl po silnici. Hochrindl (1561) je vysoko položená obec. Byl tu obchudek se suvenýry, kde ale prodávali i jídlo. Přesně to jsem potřeboval. Sýr, salám a slanina, pečivo a hlavně cibule. Pokračuji na Flattnitz, jde zkusím ubytování v Alpenhof, kde jsem si minule dával pivo. Tyto hory jsou úchvatné. Trasou kousek pod Haidnerhöhe (1799). Do Alpenhofu jsem dorazil chvíli po 18:00. Měli plno, takže se tu dnes neubytuji, ale dal jsem si vydatnou večeři. Dokonce tam by ten člověk, co mě minule zaplatil pivo. Smál se a točil si prstem u čela. Nabil jsem si i telefon. O půl osmé jsem se rozloučil a šel si hledat místo na spaní. Bohužel jsem odbočil správně na Saltzsteig a ne na Kneipe Weg, po které jsem šel minule. Saltzsteig totiž vedla po silnici a podél ní nebylo žádné vhodné místo pro stan. Nakonec jsem stan stavěl za šera kousek od silnice. Sice jsem spal zase docela vysoko (cca 1300 m.n.m.), ale vydatná a teplá večeře a také suché oblečení (sušil jsem během dne) udělaly svoje a spal jsem dobře. Dnešní cestou (zkratkou oproti minule, kdy jsem šel přes Wöllaner Nock a Turracher Höhe) jsem získal více jak den k dobru.
(38, sobota) 28.8.2021
Pospal jsem si a na cestu se vydal před osmou. Doufal jsem, že dnes dojdu k Murauer Hütte a Alpengasthof Krische a zase se tam ubytuji. Ukazatel / směrovka u Flattnitz ukazoval, že k Murauer Hütte je to devět hodin. Část cesty vedla vysokou trávou, takže mám opět mokro v botách. Oproti době, co jsem tu byl naposledy, se citelně ochladilo. Minule jsem chodil jen v tričku a nyní potřebuji trička dvě a šátek kolem krku. Musím zvýšit příjem jídla, abych udržel tělesnou teplotu. Minule jsem Prankerhöhe (2166) obešel po vrstevnici, dnes jsem si na ni vylezl. Jsou to tak krásné hory, že jsem musel. Cestou na Ackerlhḧe chvílemi poprchávalo a pak přišla mlha, v níž zmizelo značení. Naštěstí viditelnost byla střídaně 50 – 100 metrů, takže jsem po nějaké době zahlédl ukazatel. Doprava jsem jít nemohl, protože tam byl sráz, tak jsem se držel v bezpečné vzdálenosti od okraje, šel dál, až se objevil ten ukazatel. Vyplašil jsem stádo více jak dvaceti divokých koz. Značení je plus mínus jedna hodina. Jednou počítá s cestou devět hodin, jindy deset. Kousek od Murauer Hütte jsem chybně odbočil a ještě si vystoupal na blízký vrchol Frauenalpe (1997). Nebylo to nic strašného, ale začalo pršet a foukat. Jako přes kopírák tomu před 48 hodinami. Teď jsem ale lépe oblečen i zabalen a déšť ani vítr nejsou tak silní, jako před Geigerhütte. K chatě jsem dorazil v 17:00. V Alpengasthof Krische mají plno. Spíše si ale myslím, že se jim nevyplatí ubytovat jen jednoho člověka na jednu noc. Minule tam byla majitelka a slitovala se nade mnou. Dnes tam nebyla (mluvil jsem s ženou, která tam obsluhovala, a která majitelce volala). A ve vedlejší Murauer Hütte mají také plno. Je to zajímavé, protože jsem za celý dnešní den nepotkal jediného člověka, ale všude mají plno.
Stále prší. Pokračuji do Murrau. Uvědomil jsem si, že je sobota a v neděli mají obchody zavřeno. Pospíchám a do Murrau jsem se dostal v 18:00. Je tu jako po vymření. Vše zavřeno, dokonce i centru. V Bille, kde jsem nakupoval minule, mají do 18:00, tak jako v nedalekém Sparu. Když jsem byl u Sparu, přijela tam dvě auta s českou posádkou. Také chtěli nakoupit. Poradili mi, kde je nejbližší čerpací stanice. Jen pár stovek metrů od Sparu je ÖMV. Tam by se dalo při nejhorším něco koupit. Zkouším ještě obchod Hofer za řekou, ale to samé. Také zavřeli v 18:00. Jdu tedy do ÖMV a dělám nákup za 25€. Pečivo, uzeniny, sýr, sladké sušenky s náplní a jedna bageta na večeři. K té bagetě jsem nakonec ještě sdlábil jedno celé a kus dalšího balení sladkých sušenek. Však mi také večer bylo těžko. Spát jsem šel na rovné místo mezi řekou a železniční tratí, kousek od silnice. Vždy, když při stavění stanu projíždělo auto, přidřepl jsem k batohu a přehodil přes sebe celtu, aby mě řidiči a posádka neviděli.
(39, neděle) 29.8.2021
Spalo se mi dobře. Sbalil jsem mokrý stan a na snídani si zašel opět do ÖMV. Obsluhovala tam velmi příjemná slečna, která vůbec nebyla rozladěná, že se jí tam po sedmé ráno objevilo takové individuum a chtělo po ní horký čaj, bagetu a croissanty. Horký čaj. To je slast. Pln energie vyrážím vzhůru na Stolzalpe (1817). U kapličky kousek před vrcholem využívám občasného slunce (je oblačno) k usušení stanu a bot, i když v tom druhém případě to bylo zbytečné, protože cesta pak pokračovala mokrým borůvčím. U stavení, kde jsem minule strávil divokou noc, bylo auto a seděly tam dvě ženy. Do Sankt Peteru jsem dorazil v 13:00. Dal jsem si jen pár sušenek (už mi začínalz lézt krkem) a pokračoval nad městečko, kde jsem si dal druhou větrací a sušící pauzu na spacák a oblečení. Byl tam i potůček, kde jsem spáchal hygienu a umyl si intimní partie. Ukazatel o kus dále informoval, že do Neunkirchner Hütte je to tři a půl hodiny. Sušící pauzu jsem ukončil v 14:30, takže k chatě bych to měl zvládnout na večeři. Ideální by bylo ubytování v Hölzerhütte, ale po zkušenostech z posledních dnů v to už přestávám doufat. Cestou na chatu jsem potkal auto ze včerejška od Sparu a pak také auto s tím starým pánem, co se se mnou minule v chatě snažil konverzovat. Uvědomil jsem si, že v chatě jsem byl 8.8. což znamená před třemi týdny, a že dnešní cestou navýším náskok oproti cestě tam o cca tři dny. V Hölzerhütte měli volné ubytování ve stejném pokoji jako minule a pamatovali si na mě. Osprchoval jsem se teplou vodou (poprvé za posledních několik měsíců) a vypral si (vzal jsem je do sprchy) trička, kalhoty a šortky. Oblečení jsem pak rozvěsil po pokoji a dal si nabíjet foťák. Už mě upozorňoval, že mu dochází šťáva. Pořádná večeře, tři piva, doplnění zápisků a opět šnaps, který opět jako minule přinesl všem v místnosti majitel. A večer jsem se v pokoji pořádně protáhl. Jo a v pravé botě mám díru. Je na vnější straně u malíčku.
(40, pondělí) 30.8.2021
Snídaně byla opět vydatná a hlavně jsem měl jeden litr horkého čaje. Věci samozřejmě neuschly úplně, takže jsem si je oblékl na snídani a dosušuji je na těle. Cena 35€ za ubytování se snídaní a 20€ a cosi za večeři a pití. Nechávám 70€ a balím batoh pořádně do celty. Při pohledu z okna jsem zjistil, že prší. Prvních sto metrů a mám zcela mokré boty. Dalších pár stovek metrů a mám mokré i kalhoty. Tolik k sušení věcí. Prší docela vydatně a na vrcholcích okolních hor vidím bílo. Směr sedlo Idlereckscharte (2144). Hned kousek nad chatou je krásný vodopád a o kousek výše další. To bílo byl sníh. Stoupám do sedla a déšť se mění na déšť se sněhem. Takže první letošní sníh mám za sebou. Sestup do údolí (cca 1070 m.n.m) a napojení se na Glattjoch Strasse. Po ní směr Lärchkaralm, Stallaalm, Goldbachalm do sedla Goldbachscharte (cca 1960 m.n.m.), kde jsem potkal čtveřici českých turistů. Následoval další sestup, nyní do Planneralm (1600) a další výstup, nyní na Plannerknot (cca 1970) a pak dlouhý sestup směr Aigen im Ennstal. Ráno jsem od chaty vyrazil v 8:30 a stan jsem začal stavět v 20:50 zhruba dva kilometry od Aigenu. Během celého dne jsem měl dvě cca dvacetiminutové zastávky na jídlo a odpočinek, jinak jsem pořád šlapal. Téměř bez přestání celý den prší, mění se jen intenzita deště. Během dne zmizely značené stezky a místo nich tu jsou značené potoky. Když mám hodně mokré boty, tak při sestupu se mi posouvají vložky v botách. To je případ právě toho tří a půl hodinového sestupu k Aigenu, kdy už jsem se ani nesnažil ty pokroucené a srolované vložky v botách rovnat. Uvidím, jak budou vypadat nohy zítra. Stan jsem stavěl za tmy a za deště kousek od cesty.
(41, úterý) 31.8.2021
Ráno překvapive opět prší. Oblékám se do mokrého, balím a v 7:20 vyrážím. U Aigenu je velký Spar, kde jsem nakupoval minule. Dnes jsem si to zopakoval. Kousek dál v Kettenu jsou kasárna. Vypadá to na vrtulníkovou jednotku. Směr Wörschach, kde jsem se na chvíli zabydlel na nádraží. Zatelefonoval jsem domů a ze surovin ze Sparu (plátkový sýr, nakrájený salám, pečivo a cibule) si připravil sendviče. Pořád prší, i když občas na chvíli přestane a někdy i zasvítí slunce. Trochu jsem si zašel, ale nakonec jsem narazil na značení na Hochmölbinghütte, kde jsem nocoval i směrem na jih. Jedno značení (trasa 09) vede přes Bärenfeichtn Alm a druhé přes místní zříceninu Burg Wolkenstein. Rozhodl jsem se držet 09. Po cca patnácti minutách cesta končila uzávěrou. Pravděpodobně kvůli sesuvu půdy. Musel jsem se tedy kousek vrátit a použít druhou trasu. Do Hochmölbinghütte jsem dorazil v 15:00 a jsem zatím jediným hostem. Horký čaj a kotel vynikající polévky. Minule to byla Kaspressknoödelsuppe a dnes jsem si dal Fritatensuppe. Spát jsem šel brzy. Protáhl jsem se. Nikdo jiný nepřišel. Na celé chatě jsem jen já a domácí. Na pokoji je na A4 v češtině upozornění ohledně ohně a rychlovarných konvic.
(42, středa) 1.9.2021
V noci pršelo, ale ráno lze mezi mraky (a v mracích) občas zahlédnout modro. Cítím se odpočatě. Všechny věci, včetně stanu mi doschly. Na snídani jsem si dal hodně čaje a opět Fritatensuppe. Po osmé platím a vyrážím. Modra je stále více. Přes Türkenkarscharte do Hinterbergu a odtud kolem jezera Schiederweiher do Hinterstoderu. V informacích měli pauzu, což mi akorát stačilo k nákupu ve Sparu a zbaštění melounu. V porovnání s jihem nebyl meloun nic moc. Bohužel na informacích (i ve Sparu) mají jen mapy okolí. Paní v informacích (dnes tam byla jiná než minule) byla velmi ochotná a snažila se pomoci. Podle ní v Windischgarstenu (na východ odtud) je trafika, kde by mapy mít mohli. Odmítl jsem tam jít. Je to mimo moji trasu a kdo ví, zda by tam měli mapu, kterou potřebuji. Paní mi alespoň na tiskárně vytiskla trasu ze Sierningu do Lince, i když je z toho poznat pouze to, že mám jít na sever. Mapa, kterou mám, mi končí u Sierningu. Původně jsem úplně neplánoval, že půjdu zpět, takže mapy jsem si neschovával. Nemám tedy podle čeho jít od Sierningu k českým hranicím. ČR neřeším, protože turistickou mapu dostanu v každé prodejně knih.
Pokračuji směr most přes řeku Steyr (Steyrbrücke) kolem vodopádů. Vody je více než minule, takže působí impozantněji. Den je slunečný. Uvažuji o vyprání bot. Jsou docela cítit. Jsou zapařené a v horách jsem se párkrát zanořil do lejna. Zatím jsem si alespoň vypral ponožky a umyl zadek. Od Steyrbrücke vedou do Klause podle ukazatelů dvě cesty. Vydal jsem se nejdříve po té, po které jsem sem minule přišel. Značení pro Fischer Weg je, ale to moje cervenobíločervené ne. Vrátil jsem se a zkusil druhý břeh a druhou značenou trasu. Stejně se mi ta původní moc nelíbila. Byla hodně po silnici a docela šla oklikou. I na druhém břehu je ale značení stejné, cili žádné. Skončil jsem na křižovatce, kde jsem mohl jít buď rovně, kde byl kemp a jezero, nebo doprava mezi domky, kde ale byla závora.
Rozhodl jsem se pro třetí možnost a vyrazil po hlavní silnici. Nadával jsem na ty, co dělali, pardón nedělali, značení což mi dalo dostatek energie, abych vyvinul rychlost 200 metrů za dvě minuty. Občas se mi podařilo dosáhnout i na 200 metrů za minutu padesát. Podél silnice totiž mají cedulky se vzdáleností po 200 metrech. Ještě mám něco přes hodinu rozumného světla a podle mapy to je po silnici do Kaluse deset kilometrů a po čtyřech kilometrech by měla být obec Steyrling, kde by se měla napojovat jiná turistická stezka. Jakmile jsem začal umdlévat, zase jsem si zanadával na značkaře a pokračoval s novou energií. U silnice jsem narazil na pomník pochodu smrti který zde proběhl někdy v roce 1945. Čtyři kilometry za čtyřicet minut. V Steyrlingu se napojovala stezka 04 (Evropská dálková turistická stezka E4) a ta, narozdíl od 09 u mostu, byla značena skvěle. Provedla mě krásnou scenérií pod silničním a železničním mostem a občas navazovala na cyklostezku, občas se z ní odpojila a vedla lesem. Cítím, jak se mi na levé noze, na polštářku pod 3. a 4. prstem začíná tvořit puchýř. Je to ten pocit, kdy to ještě nijak moc nebolí, ale víte, že následující dny si spolu užijete spoustu legrace. Stan jsem si postavil na louce, kde z jedné strany (pár desítek metrů) byla železniční trať a z druhé strany (cca 30 – 40 metrů) hlavní silnice. Navíc jsem byl v doslechové vzdálenosti od dálnice. Bude to rušná noc.
(43, čtvrtek) 2.9.2021
Pravda, hlučnější to bylo, ale vyspal jsem se dobře. V 7:00 jsem už byl opět na cestě. Klaus an der Pyhrnbahn, Frauenstein. Přemýšlel jsem, kdy a jak vyprat boty. Z Frauenstein od kostela mě stezka vedla krásnou, rosou silně pokrytou loukou. Otázka kdy vyprat se tím pádem vyřešila sama. Pro to jak, jsem použil svou genialitu a tekuté mýdlo. To jsem nalil do bot a na ponožky a pokračoval v cestě. Došel jsem na silnici směr Mölln. Boty pění. Občas si ze silnice odskočím na orosenou trávu rostoucí okolo ní, abych doplnil vlhkost. Za obcí Göritz v řece dokončím co jsem začal. Nyní začíná fáze dvě a tou je sušení. Nebe je bez mráčku. Puchýř ze včerejška o sobě dává vědět stále intenzivněji. Mölln. Chci si usušit i stan a dát na sluníčko všechno oblečení, spacák i karimatky, aby pořádně proschly a slunce je desinfikovalo. Tráva je ale zatím stále mokrá. K sušení jsem se dostal až před Steinbachem. Ve Steinbachu jsem si pak nakoupil. Bohužel nemajjí mapu od Sierningu na sever. Unergrünburg, Waldneukirchen, Sierning. V Sierningu jsem si chtěl v obchodě, který jsem minule minul, zkusit koupit mapu. K obchodu jsem dorazil v 18:27. Zavírali v 18:30 a dovnitř jsem se už nedostal. Holt budu muset jít po paměti. Za Sierningem plantáže aronií a pak kukuřičné pole, kde jsem na vyježděné cestě v kukuřičném poli postavil stan a zůstal přes noc.
(44, pátek) 3.9.2021
Velmi rušná noc. Nevím, zda to bylo provozem na nějaké blízké silnici, či průmyslovým Steyrem, ale hluk byl velký. Ráno nebe opět bez mráčku. Puchýř je stále citelnější. Někam k Maria Laah jsem se držel značení a pak už jsem se jen snažil mít slunce na pravém boku nebo v zádech. Už jsem mimo mapu a jdu jen po paměti. Směřuji na sever, takže to není zas až tak složité. Po cestě jsem učinil další pokus o získání mapy na čerpací stanici s vývěsním štítem Trafik v Losensteinleitenu. Tam přece něco musí mít. No měli, ale zavřeno. Rozhodl jsem se, že na mapu kašlu a dám to bez ní. Za St. Florian jsem si dal pauzu na sušení stanu, větrání věcí a konzumaci potravin, nakoupených v St. Florianu. V duchu jsem se rozhodl, že pokud na začátek Linze dorazím do 14:00, zkusím ho projít. Jinak si najdu nějaké hezké místo na přenocování a zajdu si do města nakoupit a oslavit to. A večer bych se vrátil na to vyhlédnuté místo.
Na začátek Linze jsem dorazil v 14:30. Kvůli puchýři kulhám a cítím se utahaně. Nenašel jsem po cestě ale žádné hezkém místo, a tak jdu do toho. Nepůjdu známou trasou jako minule, ale zkusím to jinak. Směrové tabule pro auta ukazují do centra (a také na Prahu), tak jdu podle nich. Bohužel se brzy objevila značka Zákaz vstupu chodců. Různě to řežu a obcházím. Opět se dostávám na hlavní silnici a opět z ní musím pryč kvůli zákazu. Snažím se Linec obejít z východu. Trochu mě znervózňuje, že vše, včetně tramvají, směřuje opačným směrem než já. Po hodině usilovné chůze jsem v části, kde jsou sklady, louky a řeka. Podél ní vede cyklostezka, kterou se pokorně vracím do města. Po páté hodině jsem na místě cca 20 minut vzdálené od toho, kde jsem začínal. Mě to trvalo dvě hodiny a půl. Jsem unavený a puchýře bolí při každém kroku. Opět zvažuji, že tady někde zakempuji. Cyklo ukazatel ukazuje Wiener Strasse. To zní dobře. Chvíli si odpočinu a pokračuji. Ano, to je ta správná cesta. Linec je z jihu na sever sakra dlouhý. Po cestě si nakoupím v Bille na další den. Jsem rozhodnut přechod Dunaje oslavit za každou cenu, ale až po jeho přechodu. Pomalu se propracovávám do centra a konečně i na známou ulici v centru, která vede k velké řece. Míjím informace, které vypadají, že jsou otevřené. Chvíli váhám, ale ne, dám to bez mapy.
První fast food za řekou prodává cosi asijského, čemuž bych nerozuměl ani v češtině. O kus dál je pizzerie, která má i burgery. Jeden si objednám a k tomu jedno pivo. U točeného mu došel plyn, takže se musím spokojit s lahvovým. To mi nevadí. Pomalu se stmívá, ale to budu řešit až pak. Teď si dám oslavný burger a pivo. Platím a vycházím do zšeřelé ulice. Je 19:40. Vím ale, že jsem již na okraji města, a že je tady značení, podle kterého pokracuji. Nalézám větší posečenou louku mezi domky, která je ale částečně ohrazena keři a stromy, takže stan není tak na očích. Naprosto luxusní ubytování kousek od centra města.
(45, sobota) 4.9.2021
Dnes zkusím hodně odpočívat. Poslední dny jsem jel nadoraz. Kulhavě vyrážím směr Lichtenberg. Z cesty na jih mám malou mapu této oblasti. Vypral jsem si část oblečení. Kopec (Lichtenberg 927) zdolán a nyní mě čeká Untergeng. Po cestě je potok, kde jsem se okoupal a vypral druhou dávku oblečení. V Untergengu jsem se minule výborně najedl v místní restauraci Wasserwirt. Dnes tu ale mají uzavřenou společnost. Pokračuji za obec a na louce za ní suším věci a prostřihávám puchýře. Operace se zdařila a také odpočinek pomohl. Jde se mi lépe. Oberneukirchen. Nákup na oslavu, kterou jsem uspořádal za obcí na lavičce u kapličky. Včera jsem měl jen rychlý slavnostní burger a pivo jako odměnu za přechod Dunaje. Dnes slavím, že jsem zvládl Alpy a dostal se od moře až sem. Dal jsem si víno, pečivo, brambůrky, olivy a různé druhy sýrů a uzenin. Výborně jsem se najedl a napil. Protože je ještě světlo, pokračuji směr Schloss Brunnwald. Noc jsem strávil ve stanu postaveném na vyježděné lesní cestě ve smrkovém lese. Na sjezd ze silnice na tuto lesní cestu jsem natahal pár pořezaných smrčků, které ležely nedaleka, jako závoru. Kdyby sem chtěl někdo odbočit, tak ať mi nepřejede stan (a mě v něm).
(46, neděle) 5.9.2021
Pokračuji směr Schloss Brunnwald a Sternstein (1125). V 11:00 přecházím hranici do České republiky. Používám k tomu vyzkoušený přechod u Dürnau. Stejnou trasou jako minule přes křížovou cestu do Vyššího Brodu. A oslavné jídlo ve vyzkoušené restauraci U Hastrmana. Připadal jsem si jako v jedné pohádce, kde si hlavní hrdina objednával jedno jídlo za druhým. Měl jsem dršťkovou polévku, segedínský guláš a nakonec malinami plněné knedlíky s tvarohem a šlehačkou. A k tomu dvě piva. Hlavně jsem ale doplnil zápisky. Je 5.9. a poslední zápis mám z 31.8. Do Rožmberka nad Vltavou jsem to vzal po silnici, protože to bylo kratší, než po turistické červené. V obci Hrudkov mě zaujala místní meteorologická stanice. Byla to jen kláda s provazem, ale s vtipnými popisky. Z Rožmberka po červené, převážně po asfaltu, směr Český Krumlov.
(47, pondělí) 6.9.2021
Spal jsem kousek za Brannou. Jasná obloha a silná rosa. V 7:00 jsem sbalený a opět na cestě. V Českém Krumlově jsem našel prodejnu knih a koupil si mapu až nad Vodňany. Rozhodl jsem se pokračovat nejkratší trasou. Nejdříve jsem si ale na okraji Českého Krumlova koupil jídlo a vodu a v nádražní restauraci se naobědval. Doporučuji. Meníčko za rozumnou cenu a točená limonáda či kofola. Kleť (1084) a obec Brloh. Byl jsem v Kanale a uznáte, že do Brlohu jsem také musel. A to přímo do centra, kde je kulturní dům s hospodou. Pivo Samson a pikantní utopenec. A nakonec i pokec s místními. Nejdříve s číšníkem, který se sem stěhuje z Prahy (na rozdíl od Prahy zde prý lidi umí zdravit), a pak i se štamgasty. Ustlal jsem si v bukovo smrkovém lese kousek za Brlohem.
(48, úterý) 7.9.2021
Nejdříve po červené, pak po modré pod Bukovou horu. Špatně jsem odbočil a po lesní cestě místo do Dolních Chrášťan došel do Chvalovic. Ale bylo to fajn konečně jít po něčem jiném, než asfaltu. Nevím zda v této oblasti mají dojem, že turistika se musí provozovat po silnicích. Devadesát procent značené trasy vede po asfaltu, takže jsem šel raději podle mapy jinudy, ale mimo silnici (alespoň na chvíli). Babice, Netolice. V Netolicích bylo papírnictví a kniha v jednom, ale trefil jsem se do polední pauzy. Po turistické modré Kratochvíle, Krtely. Poblíž Krtel mi mapa ukazovala, že značení vede po lesní stezce. Ve skutečnosti ale bylo změněné a nově vede po kamenité cestě. Šel jsem raději podle původního (zamalovaného) značení a bylo to příjemnější a kratší. Trasa od kaple sv. Máří Magdalény do Vodňan byla také hezká. Ve Vodňanech prý obchod s knihami není, ale mají tam na informacích ochotnou paní, která tak se tak dlouho vyptávala kudy půjdu a tak dlouho hledala, až našla mapu Vltavská cyklistická cesta – severní část. Je to oboustranná mapa, která začíná přesně tam, kde moje současná mapa končí a sahá až někam k Mělníku, takže krásně pokrývá celý zbytek mé cesty až do Prahy. Navíc mi paní poradila kudy jít, kudy je to příjemnější. A mapu mi dala zdarma. Ve Vodňanech jsem si ještě nakoupil a na lavičce na náměstí před obchodem se i navečeřel. Pokračoval jsem pak ještě přes Radčice za Chvaletice, kde jsem si postavil stan ve smrkovo dubovém lesíku kousek před Borem. Večer se někde u Boru nebo Protivína rozsvítil reflektor a svým světlem zasahoval až ke mě. Poslední dobou spím bez vrchní části stanu, jen pod síťovinou, takže jsem měl světlou noc.
(49, středa) 8.9.2021
V 7:00 již na cestě. Vše je v oparu osvětlené vycházejícím sluncem. Po ránu je docela chladno, ale jakmile začne svítit slunce naplno, člověk se rychle zahřeje. Myšenec, Maletice, Smrkovice, Písek. Člověk má vžitou představu Písku, jako historického města, ale první, co jsem z něj viděl byl obrovský tovární komín teplárny. Centrum je ale historické. Podél řeky Otavy vede po jedné straně cyklistická stezka a druhá strana je nechaná pro chodce (bez asfaltu). Červené turistické značení bylo dobré za první most. Pak mi zmizelo, ale podle mapy mělo vést podél břehu. Jakmile skončily chaty, skončila i pěšina. Mapa ukazovala, že stezka vede podél břehu. Pokračoval jsem tedy podél břehu. Došel jsem k informační tabuli Smetiprachu a potůčku. Dál byly jen kopřivy. Ani to mě neodradilo. Podle mapy měl následovat jakýsi penzion, ale místo něj jsem narazil jen na mezi stromy shovanou chatu. Chvíli jsem ještě pokračoval po břehu, ale nakonec jsem se vydrápal nahoru, kde, jaké překvapení, vedla značená stezka. Z neustálého šikmého chození (břeh se svažuje) a pak z divokého stoupání jsem probudil ten otlak na levé noze. Dosud zastával status quo, ale po této eskapádě se rozhodl, že dá o sobě vědět. Sedl jsem si na spadlý strom, pojedl tři koblihy zakoupené v Písku, naposledy si zanadával na značení a mapu, obul si boty a kulhal dál. Jistec a Nová Vráž. Podle mapy tam měla být hospoda. Ta tam sice byla, ale podle vzhledu již řadu let zavřená. S nohou nejsem schopen chodit po nerovném terénu. Jakákoliv nerovnost či malý kamínek v místě polštářku pod prsty příšerně bolí. Zvládám jen rovný asfalt, ideálně lehce se svažující z leva do prava a i tak pokulhávám. Došel jsem k závěru, že si zasloužím pivo. Podle mapy je hospoda v Ostrovci, tak tam vyrážím po silnici. Ano, ale otevírá až v 18:00, což je zhruba za hodinu. Čekat se mi nechce, takže pokračuji do Varvažova, kde by podle mapy měla také být hospoda. Nebyla. Navečeřel jsem se v turistickém přístřešku vedle obchodu. Došel jsem ke Svatému Janu a v dubovém lese přenocoval.
(50, čtvrtek) 9.9.2021
Probudil jsem se už o půl šesté a v 6:45 vyrazil dál. Šlapka o sobě dává vědět, ale na silnici to jde. Pokračuji tedy po silnici a na značenou lesní cestu neodbočuji. Nevězice, Probulov, kde si kupuji snídani a noviny. Kolem památníku Lety, Šerkov, Kozárovice, kde si dávám brzký oběd a sebou si nechávám zabalit domácí makovou buchtu s drobenkou. Šlapka se začíná ozývat stále více. Zpomaluji. Holušice, Kamenná, Bohostice, Smolotely, Horní Hbity, kde jsem to vzal trochu divoce přes les okolo kopce Divák a Višňová, kde si dávám zasloužené pivo. Dávám si i za ten včerejšek, takže dvě. Ještě se zvládnu prokulhat Ostrovem a stanuji v lesíku před Obořištěm.
(51, pátek) 10.9.2021
Vstávám brzy. Dnes to chci dojít až domů. Obořiště. Zde jsem si koupil jídlo a posnídal u parku v centru. Svaté Pole. Tady jsem narazil na lišku, které se motala po cestě a když jsem se přiblížil, tak se snažila jít ke mě. Zavolal jsem na městskou policii. Vzali si na mě telefon s tím, že to předají myslivcům. Pokračoval jsem dál. Po nějaké době se mi jeden z místního mysliveckého sdružení ozval. Popsal jsem mu situaci a on slíbil, že se tam pojede podívat. Jako pravděpodobnou příčinu tohoto podivného chování odhadoval otřes mozku po srážce vozidlem, nebo otravu. Kousek po červené a pak po žluté do Staré Hutě, na Královu stolici, do Voznice a Chouzavé. Odtud po silnici do Kytína, kde jsem si dal v restauraci oběd. Po žluté směr Na Rovinách a odtud po červené na rozcestí s modrou, po které dál do Dobřichovic. Po zelené Vonoklasy a Třebotov a po silnici Choteč. Jdu pomalu a silně kulhám. V Chotči jsem se rozhodl si dát poslední pauzu. Poslední proto, že kdybych si dal ještě jednu, už bych asi nevstal. Roztřihnul jsem si puchýř a na chvíli si ulevil od bolesti. Také jsem zavolal domů, kde jsem, a že dnes dojdu. Domluvili jsme se, že Peťka i Honzík mi přijedou naproti. V Chotči přes potok u mlýna a po vyježděné cestě směr Ořech. Napojuji se na modrou turistickou. Ořech a most přes dálnici. Přesně na tom mostě jsem se setkal s manželkou a synem. Sedli na kola a přijeli mi v ústrety. Je to úžasný pocit, když se vám dostane takového přivítání. Dostal jsem nabídku, že si můžu dát batoh na kolo a že ho žena poveze, ale nebudu švindlovat. To už dokulhám. Řeporyje, Stodůlky a konečně stojím před vchodem do domu, odkud jsem před padesáti jedna dny vycházel. A co mi nyní došlo je, že jsem od moře do Prahy došel za pouhé tři týdny.
