(1, čtvrtek) 22.7.2021
Odchod z bytu v 10:00. Instrukce, které jsem dostal od manželky, byly jasné: “Buď zpět do voleb” (ty byly začátkem října). Na cestu jsem dostal malinkaté sekundové lepidlo a sušené maso. Focení před domem a pak v doprovodu Honzíka a Peťky (manželky) přes Řeporyje a Ořech do Třebotova. Zde bylo rozhodování, zda mě ještě doprovodí. Po slíbené restauraci (to znamenalo jídlo a kofolu) s tím Honzík souhlasil. Solopisky a Dobřichovice. Zde návštěva restaurace a v ní slíbené jídlo a pití. Následně pak nákup zásob v Coopu na náměstí. Společně jsme šli až za most ke kolejím. Honzík s Peǩou pak pokračovali na vlak a já do kopce. Nejdříve po modré a pak po červené na Skalku, kde jsem si dal jeden Kytín a začal psát zápisky. A také jsem tam zjistil, že se mi rozlepují boty.
(2, pátek) 23.7.2021
První noc v novém stanu. Nic moc. Nemohl jsem usnout. Měsíc svítil jako lampa. V noci byla jasná obloha a ráno jsem měl zevnitř zcela zapařený stan. Vyrazil jsem až po půl desáté, než všechno uschlo. Před Stožcem jsem si zarazil trn do chodidla. A to jsem byl obutý. Byl někde v ponožce a při chůzi se mi šikovně vpíchl do nohy. Naštěstí mám pinzetu. Také jsem si zaprasil tričko od třešní, které rostly podél cesty. Jinak na dnešním menu byly ještě maliny. V lesích není skoro nikdo. Pár cyklistů a občas náhodně nějaký chodec. Jinak spíše jen komáři. Spal jsem kousek před Příbramí.
(3, sobota) 24.7.2021
Mezi 10:00 až 11:00 jsem měl domluvený sraz s Peťulkou na příbramském autobusáku. Domluvili jsme se, že pár dní půjdeme spolu. Naštěstí Honzíka hlídala babička, takže to bylo možné. V Příbrami jsme se setkali už před desátou. Já to stihl dříve a Peťka také přijela o něco dříve. Vedro a hodně asfaltu. Podvrtnul jsem si kotník, muška v oku a lehce spálená předloktí od slunce. Chodit s manželkou je prostě o hubu :-). Podle manželky jsem prý ale si zvrtnul kotník kvůli svému rozčilování nad tím, jak nesmyslně byla vedená značená cesta – oklikou a ještě po silnici. Naprosto vysušení jsme odpoledne dorazili do Březnice. Cestou jsme narazili na pivovar a restauraci. Najezení a občerstvení jsme pokračovali krásně chladnoucím dnem do Hudčic. Za nimi směrem na Koupě jsme si dali koupel v zatopeném lomu. To byla prostě paráda. Nakonec jsme pokračovali až před Hostišovice, kde jsme spali na slehlém místě v obilném poli. Nemohli jsme najít místo k přespání (louky vystřídaly lány obilí) až jsme skončili v 22:00 v lehlém obilí.
(4, neděle) 25.7.2021
Slimáci (na oblečení sušeném venku a stanech) a komáři. Občas nějaký ovád. Dopoledne slunečno, odpoledne zataženo. Šlo se tedy výrazně lépe než včera, kdy celý den pálilo slunce. Přes Chobot, Myštice, Škvořetice (pauza u kostelíka) do Sedlic, kam jsme přišli v 14:30. Občerstvili jsme se v restaurace na náměstí. Nocování někde u Láz. Chystal se déšť. Postavili jsme stany a začal slejvák. Blýskalo se. Minulou noc jsme si ověřili, že stan od Peťky (našla v něm paragon z roku 1998) funguje proti hmyzu. Dnešní noc jsme si ověřili, že nefunguje vůči dešti (k ránu z něj byl skvělý bazén).
(5, pondělí) 26.7.2021
Peťka měla ráno ve stanu dvě louže. Naštěstí od rána svítí slunce, takže jsme věci usušili. Zbývá 12 km do Strakonic. Někde v okolí našeho stanoviště byla křepelka a stále se chlubila, že má pět peněz. Přes Radomyšl do Strakonic. Divné město. V centru žádná klasická restaurace, ale plno rychlých občerstvení. Na jídlo jsme zašli do hotelu Bílá růže. Otřesná obsluha. Přes 5 minut trvalo, než vůbec přišla. Objednali jsme si menu s polévkou. Po dvaceti minutách jsem se ozval, že jsme ještě nedostali polévku a lidé co přišli po nás už jsou po jídle a odcházejí. Pak už to bylo rychlé. Jinak v nedaleké knize neměli mapy. Je tu plno second-handů (minimálně jsme narazili na pět) a autobusové nádraží má prodejnu lístků schovanou někde mimo autobusák. Rozloučení s Peťkou a přes Miloňovice, Milejovice, Střítež. Nocování na louce za Čeprovicemi. Dnes jsem potkal rodinu s batohy. Večer déšť.
(6, úterý) 27.7.2021
Ráno zataženo, takže mokrý stan neusuším. Sbalil jsem se a přes Helfenburg, Dub, Budkov do Husince. V lese je mokro, takže mám boty a ponožky durch. Snažil jsem se jít i bosky, ale poté, co jsem zabíjel dvě klíšťata, jsem se raději obul. Občas jdu bosky po silnici a suším boty. Bolí mě lýtka a achilovky. Nyní sedím v Husinci v hotelové restauraci na terase. Radegast a řízky s bramborovým salátem.
Nádherná cesta (červená turistická) z Husince do Prachatic. V Prachaticích mi končila mapa a hned u rozcestníku (Malé náměstí) bylo přes cestu knihkupectví Müller. A měli tam zrovna tu mapu, co jsem potřeboval. Nákup v Penny. Potkal jsem tam tři holky s batohy. Starou mapu jsem nechal na autobusáku. Třeba ještě někomu poslouží. Po modré směr Jelemek, kde jsem nocoval těsně před obcí na louce. Zapíchl jsem to dříve. Jsem unavený, bolí mě nohy a potřebuji usušit stan a taky trochu věci, protože od mokrého stanu jsou některé navlhlé. Dnes cca 27 km.
(7, středa) 28.7.2021
Usušeno, ale spalo se mi špatně. Nevím proč, ale nemohl jsem dlouho usnout a i pak jsem se stále budil. Jelemek, směr Frantoly, ale špatně jsem odbočil a došel jsem do Nebahovy. Takže po lesních cestách do Frantoly, což je moc hezká dědinka s velkým kostelem. Zde už bylo původní obyvatelstvo německé. Po cestě do Klenovic koupel a praní (kalhoty a tričko) v potoce. Cítím se jako znovuzrozený. Vede tudy Zlatá stezka. V Prachaticích jsem si všiml, že v muzeu byla expozice ke Zlaté stezce. Vypadá to, že je to i značená cesta/y podle mapy od Mariánských lázní a to jak po české tak německé straně (přes 600 km). (http://www.cestujemesumavou.cz/zlata-stezka)
Všechny místní osady vypadají výrazně opraveněji, než jak tomu bylo doposud. Prozatím jsem viděl auta jen s českou SPZ. Klenovice, Mičovice – za touto dědinou (opět opravenou a upravenou) jsem narazil na třešně. Obrovské, rudě červené a sladké. Nedalo se odolat. Lhenice – trochu jsem doufal, že tu bude otevřena nějaká restaurace, ale byl tu alespoň Coop (nákup vody a jídla) a cukrárna. Tři zákusky za 67,- Kč. Po Praze, kde jsou dva za 90,- mě to mile překvapilo. Před necelou hodinou třešně a teď zákusky. To budu muset vychodit. Dnes je zataženo a zatahuje se stále více a více. Po silnici do Třešňového Újezdec. Po modré bych musel jít do Vodic a pak do Třešňového Újezdce. Bylo by to delší a stejně po silnici, takže jsem opustil modrou a do Třešňového Újezdce šel rovnou. Zde teď sedím pod přístřeškem na lavici na náměstíčku u kapličky a lip. Zatím co dělám zápisky se spustil déšť. Tak jsem si dal ještě opáčko německých slovíček a zavolal Peťce.
Přestalo pršet. Kuklov – pár domků a zřícenina. Je to tu hezku upravené. Směr rozcestí Nová Hospoda. Po cestě jsem na tricepsu objevil klíště. Nejdříve se mi ho podařilo utrhnout a až později se mi povedlo vytáhnout zbytek. Hodně asfaltu. Další puchýř na levé noze. Nyní pod prsty. Doufal jsem, že u toho rozcestí, které mělo ve jméně hospodu, nějaká ta hospoda bude. Navíc na mapě je tam okolo vyznačeno bezlesí, což v této oblasti pravděpodobně bude znamenat louky a pro mě to znamená možnost postavit si stan. Tak hospoda žádná (jen autobusová zastávka) a pár domů a hospodářství. Navíc žádné vhodné místo na stanování. Když nějaké vypadalo nadějně, byly tam krávy, nebo bylo ohrazené. Na rozcestí byla podrobná mapa a podle ní je po 3.5 km turistický přístřešek. Je po osmé, začíná zapadat slunce a jsem unavený. Přístřešek zněl slibně, tak jsem šel. Tak přístřešek byl ten malý turistický, kde se určitě spát nedalo. Takže jsem nakonec téměř za tmy v jehličnatém lese stavěl přístřešek. Dnes cca 31 km.
(8, čtvrtek) 29.7.2021
V noci nepršelo a ráno je sluníčkové. Sbaleno mám rychle, nemusím nic sušit a vyrážím v 8:30. Večer jsem si neošetřil puchýře, takže si dnes užívám. Les před Kletí je bukový a moc hezký. Je to bezzásahová zóna. Kleť a po zelené, která nese označení E10 směr Český Krumlov. Proč po E10 nejdu od začátku (od Baltu ke Středozemnímu moři)? Po zelené (E10) to je do Českého Krumlova 8.5 km, celou dobu po asfaltu. Po žluté, která se od zelené odděluje, je to o 0.5 km kratší a částečně vede po vyježděných a lesních cestách. A to je důvod. Co jsem se díval, tak E10 vede mnohem více po asfaltu, než když si zvolím jiné cesty. Na začátku Českého Krumlova jsou bývalá kasárna. Měl jsem představu, že si v Českém Krumlově koupím nějaké čerstvé pečivo a dám si dobrý oběd. Město je krásné, ale plné turistů a nachystané na turisty. Moc lidí. Rychle jsem jím prošel, našel značku (červená), po které budu pokračovat, kousek se vrátil do nejbližší hospody, dal si meníčko, napustil si vodu do flašky a pokračoval dál. Až do Branné byl asfalt s krátkou pauzou přes louky, kde jsem sešel z cesty a musel ji pracně hledat. Nyní sedím v kempu v Branné (Nahořany). Objednal jsem si velké brambůrky a několik malých piv. Poprvé se mě někdo zeptal kam jdu. Byl to starší cyklista, kterého jsem potkal po cestě. Spal jsem někde u bývalého Kvasova (za bývalou osadou Koryta) na louce. Vstup nebyl zahrazen a byl jsem hned u silnice. Bylo to jediné rozumné místo za posledních pár km. Kousek ode mne cca 50 – 100 metrů káceli stromy (jehličnany, vypadalo to, že je stahovali přes kladku). Nechtěl jsem být proto nápadný a proto jsem nevolal Peťce, abych se neprozradil mluvením. Prostřihl jsem si druhý puchýř. Za dnešek cca 28 – 29 km.
(9, pátek) 30.7.2021
Krásné ráno. Sice nepršelo a byl jsem pod dubem, ale mám zapocený stan. Jsem na západním svahu a k tomu u stromů, takže sušení nemá smysl. Než by se ke mě slunce dostalo, bylo by po poledni. Kulhavě (puchýř) vyrážím dál. Skoro pořád jen silnice. I když dnes mi to na ty puchýře vyhovuje. Rožmberk nad Vltavou – 3 koblihy s marmeládou. Je tu plno vodáků, lodí a vodáckých autobusů. Přes Přízeř do Vyššího Brodu. Potkávám kříže s německými nápisy. Také zde chovají zubry. Ve Vyšší Brodu hospůdka U hastrmana. Výborné jídlo (knedlíky plněné uzeným), pití (pivo Hulvát) a obsluha. Pak přišla jakási hlučná trojka a já usoudil, že je čas jít dál. Ještě jsem se vrátil pro nabitý telefon (nechal jsem si ho nabíjet u pultu). Ve městě jsem nakoupil a utratil kovovou padesátikorunu (jedinou kovovou minci, kterou jsem měl a kterou jsem nechtěl sebou tahat) za vodu a zákusky v cukrárně a vyrazil do kopce po křížové cestě ke kostelíku. Po asfaltu až k hraničnímu potoku a pak Dürnau. Bylo to jen pár stavení. Odbočka do lesa k rybníčku a pak už jen po vysypaných a lesních cestách. Sternstein – je tam věž a lavičky a kopec je celý zalesněný, takže výhled žádný. Rozhled je od lanovky, která je kousek níže. Ceskou na Waldschenke (Gasthof) jsem potkal skupinku tří mladých výletníků a pak ještě dvě děvčata. Na Waldschenke moje první srážka se značením. Musel jsem se zeptat. Spal jsem na louce mezi Amesschlag a Bernhardschlag.
Podle mapy (mám mapu této části Rakouska s rozlišením 1 cm = 1,5 km), která není úplně nejpodrobnější to měla být ta cesta u autobusové zastávky. Byla tedy označena jako “Private Weg”, ale značení žádné, tak jsem to zkusil. Louka je lehce vyboulená a já postavil stan na vyvýšení cca 150 – 200 metrů od lesa a cca 300 – 400 metrů od stavení. Na nebi jsou občasné mraky, na jihu se blýská. Stan jsem stavěl až za šera a spát jsem šel po půl jedenácté. O hodinu později mě vzbudily prudké poryvy větru a blesky. Uvědomil jsem si, že v okruhu několika sta metrů jsem nejvyšší bod. Blesky šlehaly jeden za druhým, chvílemi to bylo jako ve dne. Zatím nepršelo. Dostal jsem strach. Donapnul jsem stan, sebral vodu a celtu, trochu se dooblékl a rychle vyrazil k lesíku, abych tam pod celtou přečkal bouři. Na okraji lesa jsem objevil festovní posed, tak jsem si do něj vlezl. V něm byl podsedák a deka, takže to nebylo tak tvrdé. Začalo pršet, ale blesky nakonec nebyly tak strašné a bouchaly jen do kopců okolo, nejblíže cca 3 km ode mě (8 – 10 sekund mezi bleskem a hromem). Po hodině a půl jsem se vrátil zpět do stanu. Za chvíli přestalo I pršet. Cestou z lesíka ke stanu jsem zjistil, že ta cesta, co jsem zvolil, není ta správná. Ta správná vedla o 100 metrů severněji.
(10, sobota) 31.7.2021
Nad ránem sprchlo. Obloha je zatažená, takže stan neusuším. Začal jsem se rovnou balit. Vyrážím v 7:30. V trenkách, body v rukách (protože jsem byl na louce a tráva byla mokrá), dvě trička a bunda na sobě plus batoh s celtou se vydávám dobývat Rakousko. Bernhardschalg, Brunnwald, Oberneukirchen. Na náměstí pauza. Lobenstein (zde jsem se musel zeptat na cestu u statku a hradu), Untergeng. Tady byla na náměstí přes cestu od kostela restaurace s velmi milou obsluhou. Ač jsem si sedl na zahrádku, musel jsem se nejdříve prokázat certifikátem o očkování a vyplnit formulář (kontaktní údaje) a pak výborný burger a dva císaři (pivo Kaiser). Po cestě do Untergengu jsem se okoupal a vypral si kalhoty a tričko a potkal pár lidí. Více, než u nás. Jinak maliny a borůvky. Na náměstí také bylo informační místo s letáky a mapami okolních vycházkových tras. Jedna z nich na Staubgasse se mi hodí. Takže přes Staubgasse na Lichtengerg. Je tu více asfaltu a lidí. Přece jenom jsem kousek od Linze. Potkal jsem I jednu starou paní v kotníkových turistických botách, která se mě ptata, zda jdu “dlouhou cestu”. Na vrcholu (Lichtengerg) je nový vysílač a stará věž. Linec je na dohled. Spal jsem na začátku obce Lichtengerg. V noci pršelo.
(11, neděle) 1.8.201
Brzo ráno balím (přece jenom jsem skoro v dědině) a v cca 7:35 vyrážím přes obec Lichenberg do Lince. Trochu jsem se obával, jak se budu orientovat, ale po značení jsem došel až na začátek Haupstrasse, která vedla přes most až do centra a pak dále až k vlakovému nádraží. Přechod Dunaje jsem oslavil výborným sladkým pečivem z malé pekárny. Centrum je hezké. Narazil jsem na tři žebráky. Od vlakového nádraží to začalo být zrádné. Svítí ale občas sluníčko, takže světové strany určím a v mapě vidím, kudy vede železnice.
Poznámka: I zde mají nádraží v centru města, takže Brno by se mohlo nechat inspirovat, jak na to.
Do Malého Mnichova (Kleinmünchen) bych se dostal bez ztráty kytičky, kdyby mě jedna mladší dáma neposlala o 90 stupňů (jinak řečeno kolmo) jiným směrem. To už jsem byl cca 3 – 4 km od Kleinmünchen. Naštěstí jsem se pak ještě zeptal staršího pána, takže zacházka byla jen cca 15ti minutová. Z Kleinmünchen na Ebelsberg (tato obec za řekou Traum se nacházela v přehybu mé mapy – nečitelné místo). Tam se mě středně letý cyklista zeptal, když jsem po přechodu řeky Taum zkoumal ukazatele kudy dále, zda nepotřebuji pomoci. A také se ptal kam mám namířeno. V Ebelsbergu jsem se musel zeptat ještě jednou jedné staré paní. Prý kolem hřbitova. Z Ebelsbergu jsem šel po pěšině nazvané po místním skladateli přes Ölkam, kde jsem si odpočinul na autobusové zastávce do St. Florianu. Cestou začalo pršet. V Linzi na jiné autobusové zastávce jsem si vzal místní páteční noviny zdarma. Podle jejich předpovědi by mělo dnes (v neděli) pršet (to se trefili, lilo hezky), ale v pondělí už má být slunečno. V St. Florianu mě přivítala obrovská sakrální stavba. Jedná se o Klášter svatého Floriána. Stále prší. Přes pole a louky směr Maria Laah. Spal jsem u posedu u pole a malého lesíka kousek od Niederneukirchen. Přišel se za mnou podívat místní obyvatel s otázkou “natur mann?”
(12, pondělí) 2.8.2021
V noci I nad ránem pršelo, ale obloha se čistí. Vypadá to, že novinová předpověď vyjde. Do Maria Laah jsem nešel (byla to drobná zacházka) a rovnou pokračoval po silnici na Losensteinleiten a Wickendorf. Udělal se mi další puchýř (již vedle toho existujícího) mezi polštářky šlapky. Docela to bolí a už se mi i špatně kulhá. Puchýře si prostříhuji zásadně večer, aby se noha do rána mohla vzpamatovat. Nyní jsem “operaci” provedl před Sierningem a zároveň si i usušil stan (schne velmi rychle). Byl jsem rozhodnutý najít si ubytování a dát si den pauzu a spravit si nohy. Prostřižení puchýře zabralo neskutečně. Bolest skoro zmizela. Skoro vůbec nekulhám.
Dopil jsem vodu a jídlo už také nemám. Na začátku Sierningu je obchod, ale protože si chci najít ubytko, a protože se mi jde tak dobře, pokračuji do centra. Informace tu nebyly a nikoho jsem se nezeptal a najednou jsem byl na konci města. Přes pole pokračuji do Waldneukirchen. Zde jsem si alespoň koupil 1,5 l vody a sladké sušenky (jídlo jsem měl ještě z Vyššího Brodu a to jsem pojedl na pauze před touto). Sušenky jsem pojedl rovnou a vypil třetinu vody. Po 409 (číslo značené turistické) na St. Nikola a odtud na Untergrünburg. 409 se změnila na 60 a pak na 33. Do St. Nikola jsem došel. Stoupání, které budu muset zase sestoupit a krásné výhledy. Bohužel odbočku jsem nezaznamenal (mapa 1 cm = 1,5 km) a když jsem začal uvažovat, že se vrátím, ze stavení, které jsem minul vyběhl vlčák, kterému jsem se moc nelíbil. Zpět kolem vlčáka se mi nechtělo, a tak jsem pokračoval dolů a pak odbočil a po vedlejší cesto došel do Untergrünburgu.
Diky minulé odbočce jsem si cestu prodloužil o cca 4 km. Všechno zlé je pro něco dobré. Cestou po té vedlejší cestě jsem snědl pár jablek z jabloní, které ji lemovaly a zastavilo mi auto a mladý řidič se mě ptal, kam jdu (jeho reakce byla: “cool idea”). Zeptal se zda nechci vzít, ale jen tak pro pořádek. Bylo mu jasné, že odmítnu. A v Untergrünburgu na mě čekal u domu kde bydlel a dal mi nového průvodce národního parku Kalkalpen edice Kompas s mapou, která pokrývá mou cestu od Untergrünburgu cca dva dny chůze k jihu. Průvodce jsem nechtěl, že je moc těžký. To chápal, ale řekl, že je to dar a ať ho někde nechám pro někoho jiného. A ještě mi dal jablko. Krásné velké červené. Pracuje jako turistický průvodce (on, ne to jablko) a oblast, kterou mám před sebou vychválil. Ptal jsem se ho na ubytování v Untergrünburgu, ale říkal, že dříve bych sehnal, ale nyní je málo turistů nic tu není otevřeno. Zmínil, že I turistů z Česka hodně ubylo (corona), ale doufá, že se to vrátí do předcoronových časů. Rozloučili jsme se. Přes most do Steinbachu. Odtud jsem pohledem přes řeku na Untergrünburg objevil Spar. Takže zpět dolů (už mám v tom vracení dnes praxi), přes most a nahoru do Sparu. Nákup vody a jídla a kusu melounu a obžerství na autobusové zastávce před Sparem. Díky nové mapě se mi jde výrazně lépe. Při výstupu jsem si napíchl karimatku na ostnatý drát, který jsem podlézal. Stanuji v takovém malém sedle pod Kruckenbrettl (1020). Nádherná obloha při západu slunce.
(13, úterý) 3.8.2021
Noc bez deště a slunečné ráno. O půl sedmé někdo prošel okolo stanu. Vstávám před 7 a u posezení u kříže snídám a doplňuji zápisky. V cca v 7:30 prošel směrem nahoru starý pár turistů. Dnes si dám (doufám) relaxační den. Usuším stan a vyvětrám si věci, nějaká slovíčka a až tu začne moc pálit, sbalím se a půjdu pomalu dál. Ta Kompas mapa je dělaná, aby nevydržela. Už se v místě přehýbání trhá a to jsem na ni velmi opatrný. Vyrazil jsem myslím kolem deváté. To už kolem mě stačilo projít pár dalších starších párů. Většinou potkávám právě starší páry. Výstup na 1020 (mapu jsem nechal v informacích v Hinterstroderu a píšu to 4. večer pod střechou stáje pro dobytek, či-li už nevím, jak se jmenovala) a přes Grünburger Hütte (1080) zpět dolů k řece Steyr.
Tato část je populární, potkávám I rodiny s dětmi. Jak mi sdělil jeden starší pár (ti co mě minuli u kříže), vyjedou kus nahoru autem, či li to nešlapou od spodu. Dole u Dorngrabenu, předtím než jsem se napojil na hlavní silnici, na mě vyběhl ze stavení pes. Zařval jsem na něj a během chvilky si pro něj přiběhla majitelka.
Pár kilometrů před před Mollnem odbočila cesta ze silnice k řece a pak se dalo jít až k Mollnu lesem podél řeky, která se zde docela hezky zařezávala do slepence. Nachází se zde Rinnende Mauer. Voda se vsákne do slepence a pak z mnoha míst z něj vytéká. Na vzdálenějším okraji Mollnu (šel jsem cestou podél řeky a pak přes hezký dřevěný most místního přítoku, co se tu vlévá) jsem si dal v pizzerii carbonaru a pivo. I zde chtěli vyplnit formulář (vypadal ale jinak).
Hned jak jsem vyšel z Mollnu, spustil se liják. Pršet začalo už když jsem v pizzerii jedl, takže celtu jsem dával hned u pizzerie, ale pak se spustil skutečný slejvák. Nejdříve jsem se schovával pod střechou u domu u cesty, ale nakonec jsem si zalezl do vedle stojícího přístřešku na seno a zemědělskou techniku. Při čekání na konec deště jsem poslal sms a zavolal domů. Projížděl kolem majitel, ale když jsem na něj zavolal, že jen čekám až přestane pršet a pak zas půjdu, nechal mě být. Po cestě do Frauenstein mě na kus řeči zastavil usměvavý pán s mladým sokolem. Toto je jeho třetí sokol a jejich chov a výcvik na lov je jeho hobby. Vyptával se nadšeně na moji cestu. Moje němčina byla strašná, ale byl jsem schopen komunikovat. Už I s tím původcem to nějak šlo (těch 8 měsíců co jsem němčině věnoval se vyplácí).
Za Frauenstein jsem si našel dobré místo (jak jinak než u posedu), i když v dohledu domů. Kousek od tohoto místa jsem přecházel potok. Bylo po 20 hodině a v dohledu z těch domů jsem nechtěl tak brzo stavět stan a navíc jsem se už potřeboval umýt. Vrátil jsem se tedy k potoku a udělal hygienu. Je ze mě nový člověk. Rychle jsem postavil stan u posedu a šel spát. Doléhá sem hluk z nedaleké dálnice. V Mollnu jsem nenakupoval ani nedobíral vodu, ale na ráno by to mělo stačit.
(14, středa) 4.8.2021
V noci opět pršelo. Ráno naštěstí ne, takže skládání stanu bez deště. Dopil jsem zbytek vody a dojedl zbytek 700g ořechového závinu. Byl výborný ale bylo ho hodně, takže ořechový závin si teď nějakou dobu kupovat nebudu. Směr Klaus, kde si doufám koupím vodu (a nějakou dobrotu).
Klaus je maličký, obchod jsem neviděl. Takže hurá směr Steyrbrücke, u nějž je jakási obec. Je zataženo, takže žízeň nemám. Při příchodu do obce je nejdříve železniční stanice (Hinterstoder Bahnhof), pak hlavní silnice, pak dálnice, pak je třeba jít přes most a pak jste konečně tam. Je to malinká obec. Mají tu ale jezero (Elisabethsee) a kemp. U vchodu do kempu nikdo nebyl a hned za vchodem byl kohoutek s pitnou vodou. Nabral jsem vodu a u opuštěného Gasthouse jsem si dal svačinu a pokračoval směr Hinterstoder. Cesta vedla podél řeky, téměř žádný asfalt a hlavně pěšiny. V Hinterstoderu nejdříve nákup ve Sparu a svačina v centru, kde je malé přírodní divadlo. Sednu, večeřím, (Koupil jsem si sýry, uzeninu, pečivo, sladké pečivo a 0.25 l vína. Jeden ze sýrů byl ala light tvarůžky) a koukám, že přes cestu jsou informace. Paní byla moc hodná. Vyměnil jsem svoji Kompas mapu za Alpenvereinskarte, Totes Gebirge od Mittleres Baltt, Skirourten, 1: 25000, Nr: 15/2 a když jsem řekl, že jdu Saltzsteigweg, tak jsem dostal ještě mapu Alp a Via Alpina. Ptal jsem se na ubytování a cenu. Mají zde mládežnickou ubytovnu a nebo Gasthouse Hinterberg od 26€ za noc. Tam to ale nezvedali a mládežnická ubytovna byla plná. Paní pak zkoušela volat dále. Našla volné místo, prý v pěkném Gasthause za 118€. To jsem ale s díky odmítl. Vyšel jsem z informací a pršelo. Takže celtu na batoh a směr Hinterberg. Za Hinterbergem je krásné jezírko. Sice mě zmizelo označení, ale díky mapě vím kudy kam. Směr chata Bären A.H.. Spal jsem kousek za Hinterbergem (asi Unt. Buchenbnerreit) v prázdném zděném přístřešek pro dobytek. Měl širokou střechu, takže jsem sice spal venku, ale pod střechou.
(15, čtvrtek) 5.8.2021
Pršelo celou noc a prší I ráno. Před Bären jsem potkal pasáka krav (majitel, starší pán) s palicí. Hledal jednu krávu. Má jich 19, ale nyní jen 18. Hned poté jsem ztratil značení. Prošly zde krávy, stezka je po nich samá díra plná vody a přešly i přes turistické značení, což byla lavička a u ní tyč se směrovníky, které skončila zašlapaná do země. Hledáním jsem zde ztratil cca 20 – 30 minut a nohu si vymáchal v blátivé díře. Alespoň provizorně jsem opravil značení (postavil směrovník). Stále prší, ale jsou to nádherné hory. U Bärenalm (stavení ve výšce 1634) jsem si odpočinul a dal si svačinu a přes sedlo Türkenkarscharte (1741) dolů na 1496 do krásného údolí a soutoku řek a opět nahoru a do Hochmölbinghütte (1687). Šlo mi to hodně pomalu.
Na chatě měli volné místo a teplé jídlo. Co více jsem si mohl přát. Ubytoval jsem se a přesunul se do jídelny, kde bylo teplo a mohl jsem si usušit věci (například venku vyždímané ponožky). Byla tu němka (učitelka na druhém stupni), která šla z Vídně do Villachu. Také dělala zápisky a tak jsme se dali do řeči. A poté přišla skupinka čechů (1 kluk a 3 holky) z Prahy. Z těch čechů byla jedna, co studuje ve Skotsku a přidala se ke mě a Juliane. Ti ostatní se drželi spolu a s námi si povídat nechtěli. Jinak jsem si s Juliane povídal až do večera. Dal jsem si tři piva a maso-bramborové jídlo na večeři. Zápisky skončily zde, další dělám až 7.8. večer.
(16, pátek) 6.8.2021
Snídaně koupená na chatě (4 krajíce chleba, salám, sýr a výběr marmelád). Juliane šla stejným směrem jako já. Vyrazila dříve a já ji po cestě dohonil. Směr Spechtensee. Na nebi jsou mraky, ale často svítí slunce. U Spechtensee jsme si dali pauzu. Pokusil jsem se usušit si věci (z předminulého dne mám stále mokrý stan), ale vždy po chvíli začalo pršet. Alespoň jsme se okoupali v jezírku a pokračovali do Stainachu, kde jsem předpokládal že by mohly být informace a tím pádem i mapa ke koupení. Ta podrobná mapa mi zde končila nyní už mám jen mapu koupenou v ČR s měřítkem 1:200 000. No tak informace tu neměli. Nákup v Bille. Juliane má gluten free dietu, takže si musí vařit. Já naštěstím ničím takovým netrpím, takže jsem se nemusel omezovat. Šli jsme přes vlakové nádraží kde byl kiosek s novinami a knížkami. Juliane si zde koupila knížku, protože v nedalekém kempu bude čekat až do zítřejšího večera, kdy má vlakem přijet její kamarádka, která ji na kousek cesty doprovodí. Já jsem se zeptal na mapy. Mají pouze mapy oblastí na sever odtud. Jih bohužel ne. Budu si muset vystačit s tou svou. Staré mapy jsem nechal u krabice použitých knih na prodej, která byla před trafikou. Juliane mě dovedla až na začátek Kettnu, protože cestu znala (už tu byla). Juliane pokračovala do kempu. Chvíli jsem zvažoval, zda noc také nestrávím v kempu (bylo po 16 hodině), ale nakonec jsem se rozhodl pokračovat. Ona šla do kempu a já pokračoval do Kettenu.
Nejdříve jsem našel řeku Gulling a pak už jsem jen pokračoval podél ní proti proudu. Cestou jsem se zastavil na nákup ve Sparu. Koupil jsem si vodu, malý meloun a jakési Spar budget value punčové zákusky. Vypadaly tak růžově jedovatě, až jsem na ně dostal chuť. Naproti Sparu byl mostek na druhou stranu řeky, kam jsem přešel, rozložil si věci na usušení, vypral si ponožky v řece a pojedl meloun. V 17:00 jsem vyrazil dál proti proudu řeky do Aigenu a do kopců. Na jedné ze zastávek jsem pojedl ty jedovaté nučové zákusky. Bylo jich 250 gramů. Cca hodinu před tím jsem snědl sice malý, ale celý meloun a nyní jsem splácal ty zákusky. Pořídil jsem si parádní bolení břicha a musel jsem si dvakrát docela akutně odskočit. Dlouho jsem nemohl najít nic vhodného k přenocování, až jsem si postavil za tmy okolo půl desáté nouzový přístřešek u cesty.
(17, sobota) 7.8.2021
Vstával jsem po šesté a už před sedmou jsem byl na cestě. Spal jsem asi někde u Postlehen. Pokračoval jsem nahoru a před půl osmou jsem potkal mladého řidiče v džípu s mysliveckým kloboučkem. Byl usměvavý a ptal se odkud a kam jdu. Ještě že jsem vstával brzy. Jinak bych ho vyděsil, jak spím na krajnici silnice (vysypané). Docela rychle jsem se dostal do sedla Plannerknot, odkud to je kousek do Planneralm. Takhle zvrchu to vypadalo jako turistické středisko se sjezdovkami. Mý cílem je dostat se do Mörsbach Hütte a tam si odpočinout. Cestou dolů do Plannerknot je hezké jezírko Plannersee, kde jsem si odpočinul. Potkávám tu zástupy turistů. Rozhodl jsem se proto Planneral obejít a možná si i ušetřit nějaké to stoupání. Ze začátku to vypadalo jako dobrý nápad. Počet turistů rapidně klesl. Probíhala tu soutěž ve střelbě z luku na různé cíle (některé ve tvaru zvířat). Cesta mě zavedla pravděpodobně pod Großer Rotbühel. Rozhodl jsem se pokračovat směr západ s tím, že bych měl časem narazit na Salzsteigweg, která Planneralmem procházela. Vyškrábal jsem se tedy na další vrchol, kde jsem potkal starší paní, jejíž muž se účastní lučištnické soutěže a ona toho využila pro turistiku. Spolu jsme vystoupali a sestoupali asi 2 až 3 další vrcholy. V jednom ze sedel byl ukazatel na Donnersbachwald. Nepokračoval jsem tedy dále na západ na další vrchol, za nímž bych se pak mohl opětovně dostat na 09 a využil jsem tuto cestu. Předpokládal jsem, že se rovnou dostanu do Donnersbachwaldu. Bohužel u ukazatele nebyl uveden čas. Klesal jsem k jakési chatě, kde mi zmizelo značení. Místa, kde značení odbočovalo z cesty jsem si všimnul, ale pak jsem byl schopen najít jen jednu další značku a žádnou stezku. Navíc to tam bylo podmáčené a rozšlapané od krav. Rozhodl jsem se tedy pokračovat po kamenité cestě. Ta pak navázala na silnici někde za Lärchkaralm. Místo zkrácení cesty jsem si ji pěkně prodloužil. Po silnice jsem tedy došel až do Donnersbachwaldu. Navázal jsem na 09 za městečkem se “osprchoval” u jakéhosi vodního díla, kde byla odvedena část vody z řeky a padala z výšky cca 2.5 metru. Přišel jsem k Mörsbach Hütte abych zjistil, že je nepoužívaná. Tuto chatu jsem měl vyznačenou i na své, ne příliš podrobné, mapě, takže jsem očekával, že je to jistota. Jak jsem zjistil, tak nebyla. Po cestě k chatě jsem minul hostinec Mörsbachwirt. Ten kousek jsem se tam vrátil a zeptal se na Mörsbach Hütte.
Potvrdili mi, že chata zavřená. Za Mörsbach Hütte by měl být Mörsbach Alm. Zeptal jsem se tedy, zda nemají ubytování tam. Jeden z hostů tam zavolal. Nezvedali mu to, takže jsem se chystal, že se zeptám, zda by bylo možné se ubytovat zde. Ale zavolali mu zpět. Podle toho, co mi pak řekli, tam mám zajít, že tam o mě ví. Milá stará číšnice mi vysvětovala cestu a pak se zeptala, zda si ještě něco nedám, protože na almu jídlo a pití není. Objednal jsem si pivo a plněné knedlíky. Na zahrádce seděla česká rodina se třemi dětmi, která zde má chatu. Mörsbach Hütte je podle nich za posledních deset let co sem jezdí víc zavřená než otevřená. Zaplatil jsem a vyrazil na Alm. Tam jsem došel za půl hodinky. Byl tam jakýsi muž se třemi předními zuby. Zeptal jsem se ho na ubytování. Nejdřív nerozuměl on mě, na co se ptám a pak já jeho odpovědi. Rakouská výslovnost s pouhými třemi předními zuby mi činí problémy. Byli tam ještě další dva další muži, kteří mě posílali zpět na Mörsbachwirt, že tam ubytování je. Na to jsem odvětil, že to je mimo můj směr. Napustil si tam vodu a pokračoval po 09. Bylo půl osmé a od 6:45 jsem s pár přestávkami na nohou. Dnes to na odpočinek nevypadá. Stoupal jsem do dalšího sedla. Žádné hezké místo na stanování tu nebylo. Nerovný terén a samé kravince. Nakonec jsem se rozhodl nepokračovat na druhou stranu sedla a kus pod sedlem si postavil stan. Místo bylo nerovné, takže bylo možné spát pouze na břiše nebo na boku. Navíc přišly obrovské poryvy větru. Na návětrné straně stanu jsem musel kolíky zatížit kameny. Začalo pršet a v noci lilo. Překvapivě jsem spal docela dobře a probudil se jen párkrát, když jsem měnil polohu.
(18, neděle) 8.8.2021
Probudil jsem se po šesté a vyrazil po sedmé. Krátký výstup do sedla (těch pár desítek výškových metrů, co mi ještě zbývaly) dolů do Mößna a po silnici do Sankt Nikolai. Silný déšť se střídá se slabým deštěm a chvilkami neprší. V Sankt Nikolai jsem si sedl na lavičku, která byla pod střechou u domu a zavolal domů. Dnešní cíl je dostat se do Neunkirchner Hütte a konečně si odpočinout. Ze Sankt Nikolai vedla cesta kousek po silnici a pak přes pastviny. Na každé zastávce ždímám ponožky. Prší a tráva je mokrá. Do Neunkirchner Hütte (1525) vede cesta přes Haseneckscharte (2205). Ten výstup je peklo. Už si vážně potřebuji odpočinout.
To sedlo Haseneckscharte je v přehybu mé mapy, takže výška je již nečitelná. Když jsem v Sankt Nikolai volal domů, ptal jsem se ženy, kolik že to sedlo má. A žena mi z nějakého důvodu řekla, že výška je 1800 m.n.m. A tak jsem stoupal, unaveně kladl mokrou nohu za nohu a sedle pořád nikde. Už skončily stromy, už pomalu končila i tráva a sedlo bylo stále někde nade mnou ve mracích. A ono to nebylo jen čtyřista nečkaných metrů navíc nahoru, ale znamenalo to také čtyřista neočekávaných metrů dolů k chatě.
Nakonec jsem dorazil k Hölzerhütte. Podle ukazatele to je k Neunkirchner Hütte ještě deset minut. V Hölzerhütte ale mají otevřenou restauraci a je tu docela dost aut (takže asi budou dobří). Rozhodl jsem se, že zůstanu tady. Noc se snídaní 35€. Sedl jsem si do části, kde byl jeden stůl obsazen (asi místními hosty, protože se znali s personálem). Jeden starý muž se mnou zkoušel několikrát zapříst rozhovor, ale já mu vůbec nerozuměl. Pečené maso, zelí a knedlík a k tomu dvě piva a pak všichni v místnosti včetně mě dostali nějaký spiritus. Večer jsem se na karimatce protáhl (jsem už pěkně zatuhlý). Zatím jsem nahlásil jen jednu noc, ale zůstanu tady ještě jednu. Jsem hodně unavený a dnešní pochod byl hodně náročný. Snídani jsem nahlásil na 8:00 (ptali se mě, kdy ji chci).
(19, pondělí) 9.8.2021
Snídaně je bohatá. Bohužel pokoj je na dnešek plný, takže musím jít dál. U snídaně se se mnou bavila Němka, která zde obsluhuje. Skončila školu a chtěla cestovat po Evropě, ale kvůli covidu musela změnit plány. Na sedm týdnů si našla brigádu tady. Jí jsem rozuměl téměř vše. Spravil jsem si trochu sebevědomí po včerejším jazykovém debaklu s místními. Na Sankt Peter to je podle ukazatele čtyři hodiny. Po cestě jsem se zastavil na usušení stanu a vyprání bot a ponožek. Stejně jsou mokré (už kolikátý den) a fest smrdí. Teď jsem asi v Pöllau, kde mají kousek od Tabak Trafik posezení. V Tabak Trafik prodávají pouze cigarety, ale dali mi zdarma sobotní noviny. Chtěl jsem si totiž noviny koupit, abych měl nové čtení. Po cestě bylo plno rybníčků. Je hezký den a jsem unavený. Snažím se odpočívat. V Sankt Peter je hezký kostel a otevřený obchod, kde jsem si koupil meloun, vodu, cibuli a sladké pečivo. Meloun jsem pojedl hned u obchodu a zavolal jsem Peťce. Směr Stolzalpe. Sedím a dopisuji zápisky u chatky kousek před vrcholem. Pořádně jsem se najedl a protáhl. Sice ještě nebylo po sedmé (cca 18:30) ale rozhodl jsem se tu zůstat. Stejně jsem měl mít dnes den volna. Přemýšlím jak dál. Vypadá to (info od Peťky), že Itálie zpřísňuje covid opatření a navíc uvažuji i o cestě zpátky. Doufám, že se v Murau dostanu k mapám. Aktuálně bych to možná zkusil přes Slovinsko. Budu ale potřebovat pořádnou mapu. Kdy ještě sám podniknu takovouto cestu? Od té poslední mi to trvalo 22 let. Rozhodující číslo je 35. Pokud se mi podaří dostat k moři do 35 dní, mohl bych zkusit I cestu zpět. Musím počítat s tím, že se v září zhorší počasí. Ale cross bridges when they come. Zatím jsem před Murau. Ustlal jsem si na dřevěné verandě u chatky, kde je i stůl a dvě lavice. Jednu jsem si odsunul. Neočekávám déšť, ale kdyby přišel, přehodím celtu přes stůl a lavici a zatížím to dřevem z kůlny. Šel jsem spát po deváté. Jsou nějaké mraky, ale jsou vidět I hvězdy. Oblékl jsem se do termoprádla. Jsem docela vysoko. Tipuji to na 1500 – 1700 a jsem unavený.
(20, úterý) 10.8.2021
Jak jsem starej, tak jsem blbej. Člověk má očekávat nejlepší, ale být připraven na nejhorší. Po desáté hodině mě probudily kapky. Než jsem se vymotal a přehodil celtu přes stůl a lavici a zatížil ji, už pěkně lilo. Přehození celty nepomohlo. Ze střechy tekla voda na stůl a pod celtu a kapala pak na spacák. Navíc jsou i poryvy větru. Musel jsem to udělat jinak. Využít stříšky a celtu natáhnout gumicuky pod ní a přes stůl, který jsem kus odsunul, abych měl místo na spaní. Toto už zabralo a nekapalo na mě. Jsem celý mokrý, mám mokrý spacák a karimatku a je mi pěkná zima. Mokrý spacák s mokrým oblečením zdaleka nehřeje tak, jako když je suchý. Po půl jedenácté déšť ustává. Nad ránem je zcela jasná obloha. Jsou nádherné hvězdy a je zima. Překlepal jsem to do nádherného rána. Sbalil jsem mokré věci. Počítám s tím, že je usuším během dne, až bude tepleji. Za půl hodinu jsem došel na vrchol (1817) a pak ke kapličce. Jsou odtud nádherné výhledy. V údolí jsou mraky, vrcholy zalité sluncem. U kapličky jsem strávil přes hodinu a usušil věci. Mám mokré boty. Poslední část cesty vedla travu a borůvčím a dolů to samé. Takže včera vyprané a usušené boty a ponožky jsou opět mokré a začínají zapáchat.
V informacích v Murau je extatický pán mezí 40 – 50, který mluví tak rychle, že z řeči jsem schopen chytat sem tam jen nějaké samohlásky. Nějakou mapu mají. Zavolal na Murauer Hütte (ptal jsem se ho, zda neví jestli mají ubytování) a prý ne (rozuměl jsem, že mají plno, ale když jsem tam došel, měli napsáno, že mají Ruhetag). Volal i do nedaleké (ve skutečnosti jsou od sebe tak 200 m) Alpengasthof & Hotel Krische, ale tam mu to nezvedli. V kebabu na náměstí jsem si dal chicken burger s pommes a místním Weissbier. Kousek od náměstí na lavičce pak zavolal domů a usušil ponožky a boty. Je pěkný pařák. Cestou na Murauer Hütte jsem potkal několik skupin turistů. U Murauer Hütte jsem zjistil, že mají volno (Ruhetag). Tak jsem zašel do vedlejší. Nejdříve byla odpověď, že nemají a když jsem řekl, že tedy půjdu dál, zeptala se paní, kde budu spát a když jsem odvětil, že ve stanu, řekla, že ubytování mají, ale bez jídla. Na to jsem řekl, že jídlo mám, a že to nevadí. Nakonec dostanu večeři i snídani. Pokoj je za 32€ bez snídaně a má rádio, fén, televizi, vlastní záchod i sprchový kout. Ve sprše jsem si nastavil teplou vodu, a když jsem zjistil, že skutečně teče, dal jsem si studenou, abych se moc nerozmazloval. Na večeři dva řízky s hranolkama a naložené ovoce. Jako u Dačického (dnes již zrušená restaurace kousek od Arbesova náměstí v Praze, kde měli obrovské porce jídla). A tři piva. Znovu jsem volal domů i mamče. A sledoval televizi. Je to dobré pro moji němčinu. Nejlepší je telemarketing a pohádky (ty byly ráno, večer místo toho detektivky). Byla tu česká rodina, ale bavili se hodně o vaření a komu co chutná a komu co ne. Mě chutná vše, tak jsem se k nim nehlásil.
(21, středa) 11.8.2021
Pěkně jsem se vyspal. Probudilo mě slunce svítící do pokoje. Snídani jsem měl připravenou v ledničce. Zaplatil jsem včera večer, tím pádem jsem nemusel na nikoho čekat a vyrazil jsem v 8:30. Nádherné hory. Vrcholy lehce nad 2000 m.n.m. Dá se chodit bez přílišného stoupání a klesání. Úžasné rozhledy, nebe téměř bez mráčku. Prankerhöhe (2166) jsem obešel po kozích stezkách, protože podle mé mapy tam 09 vést nemá, ale vedla tam. Moc energie jsem ale neušetřil, protože ty kozy nechodily zrovna po vrstevnici. Podle mapy jsem myslel, že poslední úsek do Flattnitz bude po silnice, ale vedl po druhé straně řeky. Doposud (tento den) bylo značení excelentní, ale odtud to začali trochu flákat. Odbočku na vyšlapanou lesní stezku vysokou travou jsem přehlédl a musel jsem se vrátit. A posledních cca 5 km do Flattnitz je značení slabé.Vede ale současně po místní Kneipeweg. Před Flattnitz zastavil starší pán v autě a ptal se kam jdu. Poslední část je strašně zdlouhavá. Nezastavuji se ale, protože už nemám žádnou vodu. Na posledním možném místě jsem se jen napil a počítal s tím, že ji doberu ve Flattnitz, ale ten se táhne a táhne. Konečně jsem došel. Mají tu místo s mapami okolí a mají tu podrobnou mapu do Turracher Höhe. Vyměnil jsem ji za tu z Murrau, která nebyla nic moc (Výměnou myslím, že jsem si vzal ze stojanu tu novou mapu a tu z Murrau jsem tu nechal. Třeba se bude někomu hodit). Pouze ráno jsem potkal jeden pár a dvě paní, ale ti šli pouze na Frauenalpe, takže jen kousek mojí cestou. Jinak jsem za celý den nikoho nepotkal. V Flattnitz jsem si zašel do Alpengasthof Isopp na jedno pivo (a doplnit vodu). Je tu veselá společnost starších a hned se ptali. Dostali to ze mě, takže chvíli probíhala standardní komunikace (odkud, kam a proč). Objednal jsem si pivo, které jeden z nich za mě zaplatil.
(22, čtvrtek) 12.8.2021
Spal jsem kousek nad a za Flattnitz. Poučil jsem se a byl jsem připraven na nejhorší. Noc ale byla poklidná. Rozhodl jsem se ráno zůstat déle a na sluníčku dosušit věci. Stan je zevnitř vlhký a všechny věci ve stanu jsou lehce provlhlé, takže trocha sluníčka jim neuškodí. Po 8:15 začali z Flattnitz chodit první turisté. Sbalil jsem se tedy a po deváté vyrazil. Tato část z Flattnitz na západ a jihozápad je výrazně turističtější. Netvrdil bych, že tu byly houfy turistů, ale čas od času jsem někoho potkal. Včerejší a dnešní část je viditelně sušší než hory, kterými jsem procházel severně. Tráva je sušší a změnila se květena a není tady tolik pramenů. Haidnerhöhe (1799), Lattersteighöhe (2264) a pak nádherná trojice Bretthöhe (2320), Hoazhöhe (2319) a Kaser Höhe (2318). Vrchol Gruft jsem obešel, pak Schoberriegel (2208) a pak sestup do Turracher Höhe. Už jsem se dostal do stavu, kdy jsem schopen imitovat plynnou znalost jazyka (pokud rozumím otázkám). Zde to byl pár asi 40 – 50 a asi Němci, protože jsem jim vše rozumněl.
V Turracher Höhe prudce vzrostl počet tlustých lidí. Podél jezera na severo-západ. Měli tu napsáno, že je tu obchod otevřený 24 hodin. Vzal jsem si roušku a vstoupil do místnosti, kde byly automaty s jídlem a pitím. Ptal jsem se a skutečný obchod je prý dole ve městečku. Musel bych jít zpět, takže tam nepůjdu. Šel jsem se raději najíst do vedlejší pizzerie, kde měli menu za 11.90€. Houbová polévka a tři druhy párků/klobás se zelím a bramborem. To zelí tady taky dávají ke všemu. Cestou jsem si dobral vodu. Jsem najezený, mám 1.5 litru vody a 150 gramů salámu a do nejbližšího místa, kde by mohl být obchod, jeden den pochodu. Asi se stavím do toho automatového obchodu a koupím si nějaké sladkosti. V “obchodě” jsem se zbavil kovových 2.50€ a vyměnil je za velké balení čtyř Kitkat. Jsem na dovolené, tak mi to přišlo tématické. Spal jsem kousek (na dohled na druhé straně údolíčka) jakési chaty (asi Pregathütte). Nebylo to ideální místo, ale dál jsem už nepokračoval, protože jsem narazil na značku chráněné oblasti a mezi mnoha přeškrtnutými piktogramy tam byl i stan. Kousek jsem se tedy vrátil na pastvinu s takovými velkým trsy trávy, takže o rovném místě se zrovna mluvit nedalo.
(23, pátek) 13.8.2021
Stával jsem brzy a po sedmé jsem vyrazil. Umyl jsem se v potoku a vypral si část oblečení. K Priesshütte to šlo v pohodě, pak cesta pokračovala po silnici a to docela dlouho. Vede k sedlu, které je něco málo nad 2000 m.n.m. Velmi oblíbené motocyklisty (i dva cyklisty jsem potkal). Značení nebylo nic moc. Tedy spíše nic, než moc. U jednoho z jezírek, kde bylo i parkoviště a odpočívadlo jsem hloubal nad mapou. Jakýsi muž se mě zeptal, kam jdu a poradil mi ať jdu do toho sedla a od tama na jih přes Klomnock. Mapa mi sice ukazovala, že cesta přes tento vrchol vést neměla, ale jelikož jsem značení delší dobu neviděl, rozhodl jsem se to zkusit. Bral jsem to trochu po silnici a trochu mimo ni. V sedle Schiestelscharte (2024) byla chata a plno motorkářů a také turistů, kteří stoupali na Klomnock. Pod Klomnockem jsem viděl pěšinu, která vedla na druhý, nižší vrchol a vyhnula se Klomnocku. Po kozích cestičkách a po vrstevnicích a klesání jsem se na ni dostal. A byla to ta moje 09. Odbočka na ni byla u toho jezírka, jen asi třista metrů od místa, kde mi ten muž poradil, ať jdu do sedla. Tou oklikou jsem ztratil tak hodinu.
Nádherné kopce. Je tu už více turistů, ale Vysoké Tatry to nejsou (Před mnoha lety jsem si zajel do Vysokých Tater a po pár dnes jsem z nich utekl. Bylo to tam jak na Václaváku). Na západě jsou v dálce vidět třítisícovky se sněhem. Další vrchol nad 2000 ale pod 2320 – Falkert (2308) a po něm Rödresnock (2310). A přes Schwarzkofel (2168) sestup do Patergassen, který je v nadmořské výšce 1015 m.n.m. Cestou jsem potkal tři dámy. Nabízely mi i müssli, když zjistily, že mám jen kousek salámu. S díky jsem odmítl. Mám díky tomu lehčí batoh, rychleji jdu a dole si nakoupím. V Patergassenu jsem se u kostela zeptal omladiny, zda tu někde není obchod. Reakce byla “Do you speak english?”. Mají tu Billu. Půlka melounu a trocha potravin. Také jsem zavolal domů. Ve Villachu budu asi v neděli, což znamená zavřené obchody i knihkupectví. Potřeboval jsem zjistit kudy dál. Peťku jsem poprosil, aby se podívala na mapy.cz.
Z Patergassenu zase zpátky nahoru. Na východě se bouří. Trochu sprchlo. Stavím stan na nádherném místě kousek pod vrcholem (a pod modřínem).
(24, sobota) 14.8.2021
Ještě před půlnocí lehce sprchlo, ale pofukuje, takže ráno je stan jak zvenku, tak zevnitř suchý. Pohodové ráno a po 8:00 vyrážím vzhůru. K jezeru (pravděpodobně uměle vybudované) je to jen kousek. Dávám si u něj snídani a pokračuji na Kaiserburg (2055) a Wöllaner Nock (2145). To co jsem vystoupal musím zase sestoupat do městečka Arriach. Dva kostely a obchod na náměstí. Cesta za Arriachem vede jinudy, než jak je značená na mapě. Hledáním jsem ztratil cca hodinu, protože jsem šel podle mapy na druhou stranu. Narozdíl od mapy to vede cesta hodně po silnici. A ta se kroutí a kroutí nahoru. To stoupání je nekonečné a je horko. Konečně začíná sestup. Chata Steinwender Hütte (1473). Byli tu dva muži, ale hosté žádní. Šel jsem dál, ale do další chaty je to dalších 40 minut a já jsem hodně unavený. Teplé jídlo nemají, ale dám si alespoň pivo. Nakonec jsem dostal i vývar s knedlíkem. Potetovaný (Štefan) se ptal odkud a kam jdu a jestli mám ve Villachu kde spát. Tady to bylo za 15€, takže nebylo co řešit. Stejně bych toho už dnes moc neušel. Ubytování 15€ + 6€ za polévku + pivo. Vzal si ale jen 20€ ať si to o to více užiji u moře. Zeptal jsem se ho, zda i informace jsou v neděli v Rakousku zavřené a podle toho, co našel na internetu, tak ano. Vypsal mi vesnice přes které jít a popsal cestu, jak se dostanu do Faak am See. Odtud by měla podle mých informací vést Adria Alpine Trail do Kranjske Gory. Platil jsem rovnou, protože Štefan odjížděl do Villachu a vracet se bude až zítra v 9. Byl tu ještě jeho kolega, u kterého jsem si objednal ještě jedno pivo (a zaplatil) než také on odjel. Jsem sám na celé chatě. Sedím venku na terase a koukám na Villach v údolí pode mnou a na hřebeny hor na jihu, osvětlené zapadajícím sluncem. Kuchyně je zamčená, ale mám ven přes okno vytaženou prodlužku, takže dobíjím telefon a foťák. Večer se ještě Štefanův kolega, u kterého jsem si objednával pivo, a ještě jeden muž, vrátili, takže jsem nakonec na chatě nebyl sám.
Se zápisky pokračuji až nyní 19.8 ve Šmartnu a s hrůzou zjišťuji, že je to o tři mapy dále. Musel jsem z batohu vytáhnout dvě odložené mapy.
(25, neděle) 15.8.2021
Snídaně na terase s výhledem na probouzející se Villach. Město Villach je jedním z milníků na mé cestě. Dokázal jsem vlastně přejít Rakousko a jeho hory. Nyní už to je k moři kousek. Dal jsem se cestou, kterou mi poradil (a vypsal) Štefan. Směr Turnerhütte a pak na jih do Annenheim. Cesta je značená a plná turistů, stoupajících nahoru. Jako nevýhoda toho, že je vše soukromé je to, že se např. není lehké dostat k jezerům. Pozemky okolo jsou v soukromém vlastnictví. Z Annenheimu do Sankt Andrä jsem narazil jen na jedno hezké místo s přístupem k Ossiacher See. Připlula tam ale skupinka na kánoi, takže jsem si nakonec zaplavat nešel. Cesta je dobře značená a vede buď po vyšlapaných stezkách, nebo po vedlejších silnicích, kde jsou ukazatele pro cyklisty. St. Michael, Zauchen. Zde jsem zvažoval, že se zastavím a najím v restauraci. Nakonec jsem se rozhodl, že budu pokračovat, a že určitě ještě brzy na něco narazím. Tak ne. Toto byla na dlouhou dobu poslední restaurace. A protože je neděle, obchody jsou zavřené. St. Ulrich – cesta přes řeku pod dálnicí, Sankt Niklas a Egg am Faaker See. Zde jsem dorazil již řádně vyhladovělý. Byla tu Billa, kam každou chvíli přijelo auto a zase odjelo a stánek s pečenými kuřaty a u něj na lavičce seděl muž se ženou a konzumovali pečené kuře. Takže jsem si dal půlku kuřete, bramborový salát a housku. Z páru se vyklubali Češi. Měli docela dobrou mapu této oblasti. Tu mapu měli z kempu a když zjistili, že já jsem na tom s mapou bídně, dali mi ji s tím, že si v kempu vezmou novou. Ta mapa měla neobvyklé měřítko 1 : 62 000. Obsluhující v kiosku byl Slovinec, který zde prodává přes prázdniny a jinak pracuje v hotelu. Mzda v pohostinství je v Rakousku podle něj dvojnásobná oproti Slovinsku. Jinak ta Billa má výjimku. Protože je v turistické oblasti, má otevřeno i v neděli. Jen od jedné do tří mají pauzu. Dobře jsem se najedl a popovídal si a ve tři hodiny, tak jako mnoho desítek dalších, nakoupil. Začal foukat silný vítr a začalo pršet. S půlkou melounu v ruce jsem se jal hledat kryté místo. Jediné, které jsem našel, bylo obsazeno nacamraně vypadajícím mladíkem s litrovou lahví vína. Podle prodavače z kiosku, a také podle meteoradaru, který sledoval, ta bouře měla být jen na pár desítek minut, tak jsem se rozhodl jí přečkat pod celtou na lavičce u jezera. Blýskalo se a déšť byl docela silný, ale skutečně a si po půl hodině přestal a vyšlo slunce. Já mezitím pojedl meloun. Obešel jsem jezero až do Faak am See. Odtud na Pogöriach, odkud jsem pokračoval po Alpe Adria Trail směr Kranjska Gora. Spal jsem na krásném místě někde za Baumgartnerhof.
(26, pondělí) 16.8.2021
Líbí se mi, jak tu mají oddělené cesty pro pěší a pro kola. Jepca-Sattel (1430), Schwarzkogel (1839). Cestou dolů do Kranjske Gory jsem si podvrtnul pravý kotník. Hory i cesty se změnily. Jsou hodně kamenité/štěrkovité. V Krajnske Gore jsou výborné informace. Koupil jsem si mapu Julských Alp, dostal obecnou mapu Slovinska a prospekt Adria Alpine Trail, který obsahuje mapy a informace. Bohužel automapu celé země nemají. Nevadí, mám mapu až do Tolminu. Nejdříve jsem se zděsil těch výstupů, ale pak jsem našel cestu tak, že do Tolminu bych to mohl zvládnout za dva dny. Částečně využiji i tu Alpine Adria Trail (AAT). V Krajnske Gore jsem si dal u Číňana mongolskou směs a pivo. Přitom jsem naplánoval trasu. Bylo po páté, takže jsem se rozhodl využít čas a posunout se blíže k moři. Směr Mihov Dom. Chtěl jsem se tam ubytovat, ale neměli nic volného. Spal jsem někde u Koči na Gozdu. V dáli se blýskalo, takže jsem nic nepodcenil a nic nenechal náhodě a stan postavil pořádně.
(27, úterý) 17.8.2021
V noci byl pořádný slejvák, ale ráno je jako by se nic nedělo. Výstup do sedla Vršič (nejvyšší průsmyk Slovinska, 1611). Tam prodávala suvenýry éterická žena věřící v minulé životy. Půjčila mi dalekohled a povídala. Prý mám okolo hlavy moudrost. Byla velmi milá a poradila mi kudy kam, protože to výborné značení, které bylo až dosud, zmizelo. Směr Trenta (po AAT stage 23). Nádherná řeka Soča. Okoupal jsem se a přepral si pár věcí. Trentu jsem přešel a vracel jsem se cca 1 – 1,5 km zpět. Je tu malý obchůdek, takže nákup a vydatná svačina (záviny s jogurtovým nápojem). Pořád po AAT (stage 24) do Mala Korita (necelých 550 m.n.m.), kde jsem se z AAT odpojil a směřuji jih, do hor. Ze začátku po silnici, ale z ní pak měla vést značená cesta k Vrchu za Skalo. Značka ale nikde. Probíhala zde těžba dřeva. Díky Bohu mám dobrou mapu. Odbočil jsem tam, kde podle mapy měla začínat značená trasa a po nějaké době tam bylo zančení i ve skutečnosti. Okolo Vrch za Skalo. Spal jsem kousek za rozbočkou na Koču při Triglavskich jezih a vrchol Lavževica. Stan jsem zcela vyčerpán stavěl okolo půl deváté.
(28, středa) 18.8.2021
Spal jsem v národním parku, což mě příliš netěší, ale jinou možnost, jak se nejrychleji dostat k moři, jsem nenašel. Vstal jsem brzy a už v 7:00 jsem byl sbalený a pokračoval dál. Zbyla po mě jen slehlá tráva. Na vrcholcích se válela mlha, občas byla viditelnost jen pár desítek metrů a tráva byla mokrá. To znamená, že mám zcela mokré boty a ponožky se dají ždímat, což také dělám. Při výstupu do jednoho sedla na straně odkud jsem šel ani kapka, na druhé straně, z níž šel vítr a hnal mraky a mlhu, padaly kapky. O kousek níž už nic, jen mlha. Přes průsmyk Oslova škrbina (1830), Vrh na Gracio (1917), Za Lepočami, Prehodci. Zde jsem špatně odbočil a šel jsem na Tolminske Ravne. Vrátil jsem se a napodruhé odbočil správně. Ztráta asi půl hodiny. Polog, Zatolmin, Tolmin. Už od včerejška téměř výhradně bukové lesy. Cestou na Polog ukazovala směrovka rovně, ale myslela doprava. To si musím zapamatovat, protože se to může hodit. Ne vždy rovně znamená rovně.
V Tolminu jsem našel informace s příjemnou slečnou a hlavně s mapou až do Gradisca d’Isonzo. Také tady mají pekárnu. Dal jsem si velký burek se sýrem a čtyři minikoblihy s marmeládou/čokoládou. Měli akci 3 + 1 zdarma. Tomu se nedalo odolat. Směrem na západ z centra je ještě supermarket Hofer (něco jako náš Lidl). Tam jsem si ještě koupil vodu a meloun. Bylo po šesté, a tak jsem se rozhodl využít zbývající čas na přiblížení se k Šmartnu, odkud má vést AAT do Itálie. Mé největší aktuální obavy jsou, aby mě tam pustili. Podle zpráv co mám od Peťky, se tam horší kovidová situace. Doufám, že na malém hraničním přechodu nebudou kontroly. Certifikát sice mám, ale prý chtějí i jakýsi formulář. Po silnici přes Volče, Čiginj (Na jednom domě byla tabulka se jménem, pravděpodobně obyvatele, Pičulin. Raději se nebudu ptát na překlad svého příjmení), Doblar, Ročinj a noc na posečené louce kousek před Ajbou. Celou cestu jdu po docela frekventované silnici, u které se při stavbě nepočítalo s chodci. V situaci, kdy se potkám já s náklaďákem a protijedoucím osobním vozidlem moc místa nezbývá. A často je silnice ohraničená svodidly, takže ani není kam uhnout. Žádné vhodné místo k postavení stanu po cestě nebylo, takže jsem musel jít a jít. Těsně mě míjejí auta a tím udržující vysokou hladinu adrenalinu v těle, což je dobrý motivátor, nehledě na to, že se blíží večer. Podle značení mám rychlost 0,5 km za 5 minut a 20 sekund. Do Ajby jsem došel jen s jednou krátkou pauzou na autobusové zastávce. Navíc se začalo stmívat. Na řece Soče jsou vodní stavby, asi elektrárny.
(29, čtvrtek) 19.8.2021
Ráno po sedmé opět na cestě. Ajba, Kanal a odtud po značené cestě směr Sveti Jakob. Po pár stovkách metrů jsem si stezku přejmenoval na stezku Slovinského skauta/průzkumníka. Značení je kryptické, střídmé a schované. Hned druhá křižovatka mě vyškolila. Značení z křižovatky nebylo vidět. Muselo se cca dva metry popojít tím správným směrem. Bohužel jsem si myslel, že správný směr je po té trošku širší cestě. Nebyl. Když jsem na značení nenarazil ani po sto metrech, vrátil jsem se a zkusil druhou cestu. Stačily dva metry, abych značení uviděl. A to byl teprve začátek. Téměř neviditelné značky na místy téměř neviditelné stezce. Jindy zase značek nadbytek. U jedné křižovatky dvě ukazovaly jedním směrem, dvě druhým. Někdy na rozdvojení nebyla značka jediná. Zvolil jsem podle toho, kde bylo více pavučin, což se ukázalo jako správná volba. Prodírání se ostružiním, přes stezku popadané stromy. Prostě stezka pro výcvik průzkumníků. Přesto se mi značení dařilo sledovat až do Ravna. Zde bylo pár stavení a vlčák, který na mě se štěkotem vyběhl. Nakonec se ukázalo, že chtěl jen pohladit. Dva místní mi ukázali kudy dál. Vyježděná cesta a … žádné značení. Šel jsem ale po ní až do místa, kde se napojina na asfaltku a kde se z ničeho nic opět ukázalo značení. Až k Sveti Jakob jsem nevystoupal a pokračoval přes Vrhovlje, Gonjače do Šmartna. Občas jsem použil místní značení směr Šmartno, občas AAT, ale AAT to někdy brala zbytečně velkou oklikou oproti silnici. To místní na Šmartno bylo ok. Můj cíl byl si dnes trošku odpočinout. Dojít do Šmartna, nakoupit si a v Medaně si dát 2 – 3 piva a někde poblíž přenocovat. Do Šmartna jsem došel bez vody a jídla, abych se na informacích dozvěděl, že zde žádný obchod není a do toho nejbližšího musím pět kilometrů do Dobrova. Naštěstí to reálně po silnici bylo méně než pět kilometrů a měli otevřeno. Odtud na Medano, kde jsem ale na žádný podnik, kde bych si mohl dát pivo, nenarazil. Bylo po šesté, takže jsem šel za sluncem. Plešivo – dlouhá, nekonečná dědina s obchůdkem a opuštěným (tím myslím celníky) přechodem. Jsem v Itálii. Subida, před Cormons odbočka na Stuccara. Zde jsem se zeptal místního, zda jdu správně směr Boatina. Odpověď byla že ano a kam že mám namířeno. Slunce už zapadalo, stmívalo se. Odpověděl jsem, že k moři. To mávnul, že jdu dobře, pak se zarazil, chtěl něco říct, zakroutil hlavou, zasmál se a opět ukázal k jihu. Došel jsem až na most před Corona a pod ním přespal. Rozhodl jsem s vstát co nejdříve, abych ušel co největší kus před poledním horkem. Už od Šmartna jsou kolem samé vinice.
(30, pátek) 20.8.2021
Vzbudil jsem se v 5:15 a chvíli po šesté (v 6:10) jsem opět na cestě. Corona, Gradisca d’Isonzo (protéká tu řeka Isonzo, což je moje stará známá Soča), Poggio Terzarmata, San Martino, kde mají malé muzeum s názvem Museo Grande a odtud ze začátku po značené cestě AAT na Marcottini. Značení jsem po nějaké době ztratil a jen jsem po vyježděných cestách směřoval k jihu. Vedly mým směrem, tak jsem značení neřešil. Na křížení s asfaltkou jsem se zeptal kolemjdoucího se psem, zda jdu správně na Marcottini. Poslal mě po asfaltce na východ s tím, že je to dva kilometry, a že ta aktuální vede do Doberdò del Lago. Což mi nevadilo, takže jsem pokračoval. Doberdò del Lago. V celé této části Itálie jsou nápisy i ve slovinštině a na plno památnících jsou spíše slovinská než italská jména. V Doberdò del Lago je kostel také se slovinskými popisy. Nákup v obchodě. Voda a cukry na závěrečnou část cesty. Kolem jezera Lago di Doberdò do Jamiano a pak vyježděnou cestou lesokřovisky na San Giovanni del Timavo. Před ním na kopci se otevřel pohled na Monfalcone s přístavem a mořem. Tak jsem tady. Ze San Giovanni del Timavo po AAT do Duino (mého naplánovaného cíle). Cesta vedla přístavem pro jachty, který byl u ústí řeky tekoucí z Lago di Doberdò. U výjezdu (výplavu) z přístaviště jsem si na břehu opláchl obličej mořskou vodou. Byla taková slanější, takže jsem si potvrdil, že jsem skutečně u moře. Podle popisků je zde archeologická lokalita (tabulka zmiňovala cosi s dinosaurem).
Došel jsem do Duino k hradu a sešel dolů k moři. Žádné informace jen koupající se tlustí turisté. Zpět nahoru k hradu. Zavolal jsem Peťce, zda by se mi nepodívala po nějakém ubytování. Zatím jsem pokračoval po Rilke path, vedoucí nahoře po útesu a po ní došel do Sistiana. Plno turistů a hluku, plné pláže. Podle ubytovacích serverů byl k dispozici buď 4* hotel v Monfalcone, nebo ubytovna v Sistiano, kde byla možnost ubytování v pokoji pro dvanáct lidí.
Moje představa byla, že si najdu ubytování na tři noci a odpočinu si. Posledních pár dní celodenního usilovného chození hlavně po silnicích a přes polední vedra mě vyčerpalo. Pořídil jsem další sérii puchýřů a rozpadá se mi pata na levé botě. No, ve 4* hotelu bych se dobře necítil, i když cena nebyla až tak vysoká a vešla by se do mého mentálního limitu. A v hostelu by se mi nechtělo být na pokoji s dalšími jedenácti lidmi.
Výsledek? Zalepil jsem rozpadající se patu boty sekundovým lepidlem, které jsem si nesl a jdu zpět. Před Duino je velký market. Tam nejen že měli sekundové lepidlo (dokoupil jsem si tři jedno gramová balení, kdyby bota potřebovala další opravy), ale i nůž, i když jen jídelní. Ten svůj zavírací jsem někde ztratil. Jako nejpravděpodobnější místo, kde zůstal, je asi ten most před Coronou, odkud jsem brzo ráno vyrazil. Než nějaké místo opouštím, vždy se ještě rozhlédnu, zda po mně něco nezůstalo a dnes jsem vyrážel hodně časně a ještě nebylo úplně světlo. Mohl jsem ho tedy přehlédnout. A bez nože se nedají jíst melouny. Koupil jsem se tedy obyčejný jídelní nůž a také meloun, olivy, sýry, bagety a víno na oslavu. Víno jsem vybíral podle uzávěru, aby se dalo jednoduše otevřít. Všechna ale mají uzávěry korkové. Vzal jsem tedy jedno levnější v akci. Buď se mi podaří jej otevřít, nebo ta ztráta nebude tak velká. Meloun jsem pojedl rovnou, zbytek nákupu zabalil do batohu a vyrazil zpět přes San Giovanni. V lesokeřové oblasti před Jamiano jsem si našel hezké klidné místo pro oslavu. Víno se mi pomocí jídelního nože otevřít podařilo. Oslava mohla začít. Až teď jsem si všiml, že mám víno s názvem Pičeno. Nebylo špatné.
