Vlastně ani nevím proč, jsem se na tuto cestu vydal. Poprvé mě myšlenka na něco takového napadla při mém třítýdenním pěším putování Slovenskem. Ještě tytéž prázdniny jsem byl v u moře v Chorvatsku a nad automapou jsem se rozhodl, že to budou Athény. Původně jsem předpokládal, že mi cesta bude trvat déle. Zimu jsem chtěl strávit na jihu a teprve na jaře při oteplení se vydat zpátky na sever. Nijak speciálně jsem se nepřipravoval. Vyrazil jsem jen s tím, co jsem byl schopen unést na zádech. Celý svět se smrskne na oblast, kam dohlédnete a hlavní vaší starostí se stane, co budu jíst, co budu pít a kde složím hlavu ke spánku. Člověk si začne mnohem více všímat věcí okolo sebe. Pohozené krabičky od cigaret, zmačkané, týden staré noviny, plné nových zpráv, výlohy obchodů, auta, smetí na okraji silnice, pálící slunce, prach, tetelící se vzduch nad rozpálenou vozovkou. Ale také nepopsatelné západy a východy slunce, duha, osvěžující déšť, ticho lesů a hřmění bouří, vůně polí a luk, praskání ohně, zpěv ptáků a krátká, ale nezapomenutelná setkání s místními obyvateli.
Zápisky jsem sepisoval převážně po hospůdkách a posílal je jako dopis svému kamarádovi. Vyskytuje se tu pár narážek, kterým asi ne všichni budou rozumět. Peněz jsem moc neměl, a tak jsem si dost často všímal cen. Pokud jde o dny, tak jsem je brzy přestal počítat. Sem tam se sice objeví zmínka, kolikátý že den už jsem na cestě, ale je třeba to brát z rezervou. Pár dní sem, pár dní tam. Kalendář jsem neměl a dost často jsem ztratil přehled, zda je neděle, nebo pondělí.
Na tuto cestu padly moje nevelké úspory a přispěla mi babička a kamarád. S přepisováním zápisků mi pomáhali Jana Kourková a Peťa Zelinka (tuleň).
(1) Z Opavy k maďarským hranicím
(2) Maďarsko
(3) Rumunsko