Vstal jsem něco po páté, najedl se a vyrazil. Bukovinkou zase zpátky na hlavní cestu a na přechod. Na hranicích problémy nebyly, takže vzhůru na Salgótarján. Je vidět že už jsem v cizině. Nejenom podle toho, že ničemu nerozumím a jsou tu cizí nápisy, ale i jiná auta, trochu jiné stavby, jiné telefonní budky a schránky na poštu. Viděl jsem poštu s vývěsním štítem jako jsou na hospodě. Pořád jsem si říkal co je to za pivo ta Posta. Uviděl jsem se v zrcadlové výloze, fuj to bylo překvapení, musel jsem se podívat ještě jednou. Je tu víc trabantů než škodovek a ty jejich Ikarusy to je pěkný dáreček – kouří a smrdí. Viděl jsem krabičku jakýchsi lehkých cigaret – 0,7, 10, to je celkem na lightky dost ne? Zagyvapálfalva, Kisterenye, Bátonyterenye. Po cestě jsem si dal meloun. Půlky nedávali, tak jsem si musel koupit celý. Pojedl jsem ho na autobusové zastávce. První půlka šla dobře, ale ta druhá. Přece ale když jsem si ho koupil tak ho nevyhodím. Už jsem si myslel, že můj vynikající výkon zůstane nepovšimnut, avšak když jsem procházel kolem těch ženských co mi ho prodaly, ustaly v činnosti a s otevřenými ústy mě pozorovaly. Mrkl jsem na ně a statečně jsem se tvářil, že to nic nebylo. Musel jsem si povolit popruh kolem pasu. U toho posledního zmíněného města jsem přespal. Když jsem večeřel, tak kolem mne stařičký pasák koz (alespoň staře vypadal) v gumákách, odraných a špinavých kalhotech a kabátě, ve staré zimní čepici, se strništěm vousů a dvěma zbylýma předníma zubama, hnal své stádečko koz. Pomáhal mu jeho pejsek. Chtěl se dát se mnou do řeči, ale moje slovní zásoba zrovna konverzaci nepodporuje. Ptal se odkud jsu, jak to že jdu sám, že dvěma je líp, kam jdu. Chtěl jsem dát jeho psu salám, ale to zakázal. Má hlídat kozy a možná by pak na ně dostal chuť. V tu chvíli mě zamrzelo že se neumím dorozumět. Už v hospodě kde jsem byl pro pitnou vodu se se mnou chtěli dát do řeči. Pokud člověk, když je sám, cestuje po nějaké zemi a neumí řeč, přichází o ty největší zážitky. Krajina může být nic moc, ale pokud jsou tam dobří lidé, tak na ni zůstanou nezapomenutelné vzpomínky a naopak. Zvláště pokud někdo chodí tak jak já s báglem, přímo provokuje domorodce, aby se s ním dali do řeči. Dvě stě metrů ode mne za železniční tratí se rozkládaly jakési mokřiny. Než jsem postavil stan, byl jsem samý štípanec. Stan jsem stavěl proti komárům, ale nakonec se vyplatil i proti bouřce, která se spustila o půlnoci. Blesk střídal blesk, bylo vidět jako ve dne a než jsem upevnil stan (při stavbě jsem s něčím takovým nepočítal) nebyla na mě nitka suchá. Ten den jsem si vytvořil svůj osobní rekord. Propichoval jsem si puchýře a dohromady jich bylo 8 – všechny na šlapkách.
Ráno jsem si všiml, že stan pro komáry nebyl žádnou překážkou. Napočítal jsem jich jednadvacet. Spíš než aby mi pily krev, se ale schovávali před tou bouřkou. Vzbudil jsem se později, ještě jsem polehával, psal deník, najedl se a vyrazil před dvanáctou. Tento den jsem se rozhodl se šetřit. Mám s sebou mapu Matry. Měřítko je 1:40000. Nejvyšší horou je Kékes (něco přes 1000 m.n.m.). Žádné velké hory, ale protože se zvedají z takových 200m.n.m. převýšení jde znát. Jsou tu hlavně bukové lesy. Jsou to takové obyčejné kopce a turisti sem jezdí převážně jen z Maďarska. Těch tu bývá asi hodně, protože jsem viděl dost chat penzionů a hotelů. Sem tam i nějaký vlek. Jak už jsem napsal, kopce jsou všední, ale já na ně budu mít pěknou vzpomínku, protože daly mým nohám odpočinout. Lesní pěšiny, sem tam kamenitá cesta. Úplná pohoda ve srovnání s těmi minulými kilometry po betonu a asfaltu. Ani to převýšení nebyl pro mě problém, protože mám natrénováno z Tater. Snad jen těch komárů by mohlo být míň, ale už si na to zvykám. Nepotkal jsem tu nikoho s báglem. Většinou jen takoví normální turisti s malinkým baťůžkem a často ani to ne. Došel jsem do Mátraszentistvánu a usadil se v hospůdce. Pivo stálo 120 forintů (19 Kč), 2 dcl červeného vína (to jsou jedna z mála slovíček které umím) 50 forintů (8 Kč). Bylo tam fajn, klid. Oslavil jsem narozeniny (2 piva, 2 dcl vína a jednu cigaretu), dopsal zápisky, přemýšlel o životě a nakonec jsem šel hledat místo na spaní.
Další ráno. Zapíjení dvaadvacátého roku svého života jsem nepřehnal, a tak se vstávalo dobře. Občas mi tak připadá, že už se umím jen toulat a to co bylo dřív (před 20 dny) je už strašně dávno. Až se vrátím, tak budu potřebovat nějaký čas, abych se dostal zpět do vyjetých kolejí. Směr Galya-tetö, což je asi ruhá nejvyšší hora Maďarska (964 m.n.m.). Mají tu postavený vysílač. Odtud na Parádsasvár. Potřebuju si nakoupit. Po cestě byla rozhledna, a tak jsem si na ni vylezl. Rozhled by byl pěkný, kdyby v údolí nebyla mlha. Někde jsem četl, že zvířata (krávy, koně, domácí ) zešílí, když jsou napadena hejny komárů nebo ovádů. Vůbec se jim nedivím. Obdivuju zdejší lidi, kteří tu za takových podmínek žijí. Narazil jsem na stánek s občerstvením. Všechno měli klasicky drahé (pro turisty) až na hamburger který byl opravdu nagy (velký) a stál 140 f. Dal jsem si dva a měl jsem po obědě. Chci se ještě zmínit o vodě. Téměř všude ve vesnicích jsou takové modré pumpy. Stlačíš páčku a vytryskne voda. Všiml jsem si, že lidé odtud občas i pijí, a tak jsem začal taky. Ze začátku jsem si myslel, že je to pouze užitková voda. Jak jsem při vstupu do Maďarska napsal, že je na prvý pohled vidět, že je to jiná země, tak i barvy tu jsou jiné. Takové vybledlejší. Bude to asi tím sluncem. Doposud jsem byl zvyklý na zeleň hor. Došel jsem do Parádsasváru. Jako plánovač bych se neuživil. Teď jsem sešel dolů si nakoupit, abych se s jídlem vydrápal nahoru. Je tu nějaká fabrika na broušené sklo. Vyrážím na Kékes (1014 m.n.m.). Bukovým lesem až na vrchol. Tam jsem se doplazil kolem šesté večer. Byla by to pohodová procházka nebýt toho šíleného vedra. Vypadal jsem jako bych vylezl ze sprchy. Propotil jsem nejen tričko, ale i spacák v batohu na zádech. I na tomto vrcholu byl televizní vysílač. Sice přístupný veřejnosti, ale chtěli vstupné. Pokračoval jsem po kék (modré) až jsem se dostal na jakési skály. Stál tam dřevěný kříž a byl odtamtud nádherný výhled do krajiny ozářené zapadajícím sluncem. Nedaleko ode mne svítil do noci vysílač na Kékesi a v dálce na kopcích další dva. Jde vidět, že Maďaři využívají každý vyšší kopec. Foukal vítr, a tak jsem si říkal, že bude klid od komárů. Navíc podle toho kříže jsem usuzoval, že to bude božské místo. Bylo, až na několik drobností. Vítr přestal foukat a jak jsem zjistil, na tyto „horské“ komáry můj repelent nezabírá. I přes spacák jsem slyšel jejich bzučení a když mě po pár hodinách probudilo kousání něčeho jiného než komářů (asi mravenci co nemohli spát), rozhodl jsem se svůj neklidný spánek dokončit někde jinde. Přesunul jsem se o několik metrů přímo pod kříž, který mi teď spíše připomínal očistec. Svítily nádherně hvězdy, ale to jsem si moc vychutnat nemohl protože komáři se přesunuli se mnou. Až k ránu začalo zase trochu foukat a já stihl chvilku klidného spánku. I když jsem minulý den vypil přes pět litrů vody, v noci jsem měl stále žízeň a k ránu mi zbylo v pet láhvi pár hltů.
Probudil jsem se zpocený, neumytý, zapatlaný krémem a nevyspalý. No ale jak se říká, konec dobrý, všechno dobré a na Mátru budu vzpomínat rád. Sice jsem, ač s mapou, hned po ránu zabloudil, ale bylo to překvapivě dobře. Došel jsem k říčce kde bylo plno tůněk, napil jsem se, okoupal, a šel podél toku. Potkal jsem zaběhnuté mladé srnčí. Nechalo mě přiblížit až na dvacet metrů, pak poodběhlo ale stále mě sledovalo a naříkalo. Nejspíš se ztratilo. Říčka si ve skalách vyhloubila takové malé kaňony. Bylo docela fajn jít kolem vody ve stínu lesa. Jinak jsou tu všude vidět stopy přívalového deště. Ať už ve vesnicích rozšířená až vylitá koryta řek, tak i v lese. Eroze půdy spadané větve, občas vyvrácené stromy. Po zvířecí stezce jsem přešel dva kopce nádherným lesem. Plno ještěrek a některé z nich opravdoví macci. Z lesa jsem vyšel na polní cestu mezi vinicemi. Nepěstují tu jen víno, ale také ostružiny, švestky a hlavně ryngle. Pořádně jsem se najedl a došel do Domoszló. Bylo poledne a přes ta horka se nedá jít, odpočíval jsem a zašil si trenky. Už více odhalovaly než zakrývaly. Teď chci dojít do městečka Kápolna. Mátra odtud z dálky vypadá opravdu mohutně. Zvedá se z nížiny rovné skoro jako deska. Na západě se tyčí obrovská stavba a la Temelín. Jinak jsem teď minul velký povrchový důl. Ze školy si pamatuju, že Maďarsko je bohaté na bauxit. Možná to byl jeden z těch dolů. Teď jak tu sedím u silnice a píšu, zastavilo jakési moderní auto a vylezl řidič a dal se se mnou do řeči. Když jsem mu řekl, že chci do Bukurešti, chtěl mě kousek svézt, ale vysvětlil jsem mu situaci. Zapomněl jsem ti napsat, že jsem předevčírem odpáral z tvojí kšiltovky, nápis „Akuma Bateria“ a našil místo toho českou vlajku. Jezdí tu dost nákladních tatrovek. Po cestě mě chtěl opět vzít chlapík v dodávce. Mohlo mu být tak padesát a jestli měl čtyři přední zuby tak to bylo moc. Byl ale fajn. Došel jsem do Kapolny. V bufetu který má tady otevřeno do noci jsem si dal víno (půl litru vína je levnější než půl litru piva). On to není bufet doslova. Jmenuje se to „Büfé“, ale člověk tu dostane hlavně napít. Spíš taková hospoda. Sedl jsem si dovnitř. Na zahrádku nemusím. Venku jsem až až. Přisedli si ke mně tři chlapi a dali jsme se do řeči. Ta moje verze o Bukurešti vzbuzuje obdiv a já jsem rád na výsluní slávy. Jeden z nich tam prý byl a varoval mě. Je zajímavé, že mě před Rumunskem každý varuje. Jen taková poznámka bokem. Na cestu jsem počítal 150 korun na den na 8 měsíců (240 dnů x 150Kč = 36 000Kč). Když jsem vycházel, měl jsem asi 34 000. Víc jsem neschrastil, ale z toho asi jen 16 000 v šecích. To znamená 16 000 v hotovosti. Přes Rumunsko půjdu a budu mít v batohu kolem 12000 (něco už jsem utratil). Abych to dopověděl o těch třech. Popovídali jsme si v rámci možností. Za Petru jsem dostal Phill Norisku a koupili mi dalšího půl litru vína. Teď tady spokojeně sedím a píšu a přemýšlím, kde to dneska zabalím. Tebe možná bude zajímat jaká tu jsou děvčata. Zatím jsem jich moc neviděl. Jsou pěkná, některá, ale u nás jsou stejně hezčí. Toho si nevšímej. To byl sentiment. On člověk po litru vína napíše všelijaké věci. Zapíchl jsem to v poli u cesty. Bylo to znát, protože jsem si ve snu kupoval motorku.
Vstával jsem brzy. Kerecsend, Füzesabony, Besenyötelek. Kolem cesty tu vidívám plno křížků s kytkama. Doufám jen, že to nejsou vzpomínky na stopaře a pěší chodce. Jezdí se tu trošku ostřeji. Já chodím po levé straně a je celkem zážitek, když se auta předjíždí a zezadu mne o pár decimetrů míjejí stovkou. Jsem na hlavním tahu Budapest – Debrecín. Je to pouze obyčejná silnice a je tu pořádný provoz. V Kerecsendu, když jsem tam zrovna byl, utekla prasnice a za štěkotu psů a urychleného běhu majitele s koštětem se vydala na prohlídku vesnice. Zahlédl jsem dva stopaře s báglem. Zatmění Slunce. Nevím jestli jsem to nepropásl, protože jsem půl hodiny nakupoval. Ale jestli to mělo být to, co přišlo kolem jedné hodiny, tak jsem byl pěkně zklamaný. Bylo poledne, bylo šero a chladněji a celkem ticho. Krajina měla sice pěkný odstín, ale ten bývá vidět občas i k večeru. Některé kytky prý mají jít při zatmění spát. Zastavil jsem se u pole slunečnic. Jediné, co jsem zjistil je, že Maďarské slunečnice mají hlavy pořád skloněné a vůbec na nic nereagují. Našel jsem poloplnou krabičku zdejších cigaret „Sophian Extra Lights“ (0,3 mg, 3 mg). Jó zase mi tu zastavilo auto. Stavoval jsem se v cukrárně pro pitnou vodu. Prodavačka se na mě tak krásně usmála, že mi bylo hned lépe a nohy méně bolely. Teď jsem si vzpomněl na jeden vtip co jsem četl na Slovensku. Přijde policajt brzo ráno do práce v podnapilém stavu a úplně nahý. Zavolá si ho náčelník a žádá nějaké vysvětlení. No to víte, byl jsem na mejdanu, hodně se pilo, ženské začaly dělat striptýz a pak zhaslo světlo a někdo zavolal chlapi do práce, a tak jsem tady. Spal jsem na poli pár kiláků za Besenyötelekem. Téměř všude je tu nějaká louže se stojatou vodou. Obklopil mě mrak komárů. Ani nevím, co je příjemnější. Jestli zubní vrtačka nebo bzukot tisíců těchto malých potvor.
Těch zážitků teďka moc nebude. Ráno hodím bágl na záda, zaostřím oči na bílou čáru, skloním hlavu a jdu. Směr Tiszafüred. Zastavily mě dvě auta. Jeden řidič mi dal chlazenou minerálku. Před Tiszafüred jsou rybníky nebo jezera. Vypadalo to na ráj rybářů, ale určitě tu bude někde i místo na koupání. Je tu plno motelů, kempů a restaurací. Na silnici je hodně přejetých zvířat. Viděl jsem mrtvé hádě, hadí kůže, plno ještěrek. Jsou tu i čápi, ti ale ne přejetí. Dost jsem do Tiszafüred spěchal, protože potřebuju směnit další peníze. Kromě vína a cigaret je tu všechno dražší (a melounů a zeleniny). Místní čokoláda nic moc. Pošta měla otevřeno do pěti. Přišel jsem v pět hodin pět minut. Pěkně jsem si zanadával a jelikož další směnárna je až v Karcagu mám co dělat (je čtvrtek). Ještě než jsem šel spát koupil jsem si za sto forintů meloun. Prodával jej takový správný chlapík. Našel jsem si krásné místo na poli a chtěl si postavit stan. Můj stan se jmenuje Arizona a zatím v rámci možností sloužil dobře. Jeho konstruktéři však nepočítali s úrodnou maďarskou černozemí. Půda byla vysušená a tak tvrdá, že při ukotvování (krásné slovo), jsem musel použít vojenskou lopatku. Za práci s ní bych určitě sklidil potlesk. Mám bouli na čele. Stan se mi nakonec postavit podařilo. Přes noc mi pod ním pobíhali hraboši, ale nádherně jsem se vyspal.
Ráno vstát a honem pokračovat. Musím suše konstatovat, že i v Maďarsku je mokro. Už dva dny se kupily mraky a dnes to propuklo. Celé odpoledne leje a hned tak nepřestane. Snad jednu pozoruhodnost. Cesta vypadá jako švédský stůl ve francouzské restauraci. Samá žabí stehýnka. Samozřejmě i jinak naporcované žáby. Jako delikatesy sem tam přejetý ježek, ptáček či středně velký zrzavý pes v dobrém stavu. Určitě jsem na něco zapomněl, ale už jsem z té silnice pěkně zblblý. Jdu rychlosí tak pět km/h (když jsem ve formě), z večera jsem rád za tři. A to nepočítám odpočinek. Co je však krásné jsou západy slunce, osvícené mraky, tajemný šerosvit večera. Tady na rovině se to krásně pozoruje. Kdesi jsem četl, že z komárů štípou jen samičky. To si uvědomím vždy, když nějakého komára zaplácnu a řeknu: „Chlape stálo ti to za to?“. Vždyť ona je to ženská a s tou se nedomluvíš. To je jak ten vtip, jaký je rozdíl mezi tchyní a teroristou? S teroristou se domluvíš. Tiszaigar, Tiszaörs, Kundamaras, Karcag. V těch dvou prostředních městech jsem viděl i nějaké starší stavby. Zatím mi to připadalo, že jich tady moc není. Došel jsem až do Karcagu. Protože pořád pršelo zašel jsem si na víno. Spal jsem na poli před městem.
Ráno bylo pěkné, ale brzo se mi zkazilo. Karcag má krásné náměstí a utápí se v zeleni a mají tu orientační plán města i v angličtině. Nádhera. Našel jsem si poštu a vydal se k ní. Když jsem zjistil, že tu nemají směnárnu, byl jsem rád, že nerozumí česky. I tak se pár lidí po mě poohlédlo. V infostředisku jsem se dověděl, že směnárny mají otevřeno do pátku. No nic trochu jídla mám, takže hladem trpět nebudu. Nechal jsem si napustit vodu. Byla pěkně hnusná takže jsem jí většinu vylil. Püspökladány. Tady jsem málem ztratil čepku, musel jsem se vracet. Za těch pár forintů, co mi zbylo, jsem si koupil zmrzlinu. Báránd. Jó, ,ještě jsem viděl dva mladé stopaře, kluka a holku. Stan jsem si postavil za Bárándem v poli. Jezdí tu hodně koňských povozů. Na hlavní silnici mají ale vjezd, včetně kol a traktorů zakázán. Ten zákaz se tady bere celkem volně. Chodcům vchod na silnici zakázán není. Nebo jsem aspoň takovou značku neviděl. Když mi došlo že peníze nejspíš nebudou, mojí hitovkou se stala písnička „Mám v kapse jeden frank“, čemuž těch dvacet forintů téměř odpovídalo a refrém z písničky Dalibora Jandy „S jednou korunou jdu městem jako král“. Napadla mě ještě skladba „Znám jednu dívku, ta má dukáty“, ale jelikož to není pravda, tak jsem ji ze svého repertoáru vyškrtl.
Řeknu Ti, že si občas připadám jako opravdový tuleň. Alespoň lidi tak na mě z těch projíždějících aut zírají. Občas se navíc mrknou do mapy, jestli tam zrovna na tom místě není vyznačena nějaká turistická zajímavost či zvláštní přírodní úkaz. Snažím se jim oplácet stejnou mincí, ale ono to nejde se celý den tvářit blbě. Tak mě napadlo, že bych se představoval podobně jako agent 007. Jmenuji se Morgán, Fata Morgán.
A teď ve zkratce. Pohraniční oblast jsem proletěl tak rychle, že ještě teď nejsem v obraze. Chtěl jsem si v nějakém městě na této straně hranice počkat na pondělí, rozměnit peníze, najíst se, upravit se, odpočinout si a vyrazit do rumunské Oradei, tam koupit mapy a pokračovat. Jó to jsem chtěl. Báránd, Berettyóújfalu, Mezöpetéd. Krásných 38km. Super. Kromě obvyklých přejetých zvířat nic nového, až na to, že jsem se zamiloval. A to do kamiónů. Své poslední jídlo – oběd (malou paštiku s chlebem) jsem snědl opřený o kamión Scania. Poskytl mi stín. Voněl naftou a dálkami. Byla to láska na první pohled. Pokud já jsem hlemýžď se svým domečkem tak toto jsou predátoři. Opravdoví vládci silnic. Navíc jsem si oblíbil i motorky a motocyklisty. Volní, směle čelí počasí, jsou hbití, štíhlí, takové ještěrky silnic. Kašlou na předpisy a odvážně předjíždějí kde se dá. Berettyoújfalu – penziony, motely atd., ale líbilo se mi. Má jinou atmosféru než turistická města. Voní naftou, spálenou gumou, potem a dálkami. Tady staví chlapi co řídí svůj náklaďák. Potkal jsem Slováky, porouchalo se jim auto, a proto jsem jim řekl, že já chodím raději pěšky. Hraju tady s auty takovou hru. Cesty jsou asfaltky a vedle sebe mají ještě užší pruh vysypaný kamením. Když jdu po okraji asfaltu, osobákům neuhýbám. Když jede náklaďák a vidím že mi uhýbá, uhnu taky. Solidarita mezi těmi, co vozí a nosí náklad. Když však neuhýbá neuhnu ani já. Nejsu žádný béčko.
Dnes jsem překročil stopadesátý kilometr po silnici od Domozló (Matra). Do Oradei je to dohromady téměř dvěstě kilometrů po silnicích, takže mi jich ještě pár desítek zbývá. Večeře nebyla, pole u Mezöpeterdu.