[19.01.05]
Už při výjezdu z Brna (2 řidiči, stewardka a 5 cestujících) to začalo být zajímavé. Podle jízdenky jsem měl odjíždět z nástupiště 11 v 11.00. Pro jistotu jsem se byl ještě zeptat v informacích o odjezdech. „Z 11ky jede autobus do Sofie v 11.15 a z 38čky v 11.00.“ Ukázal jsem jim lístek a bylo mi řečeno, že mám jít na nástupiště číslo 38. Tam jsem čekal od 10.50, abych v 11.20 nastoupil do autobusu na nástupišti 11. Cesta do Sofie vedla přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a samozřejmě Bulharsko. V autobuse pouštěli filmy. Takové Air Force One či Mission Impossible téměř bez zvuku a s bulharskými titulky jsou určeny pro skutečné znalce a fajnšmekry. Těšil jsem se, že si konečně, ač z autobusu, prohlédnu Bratislavu. Zrovna ale běžely scénky s Harisem Fordem, jak v roli prezidenta USA likviduje teroristy v prezidentském speciálu. Zvláště věta: „Get out of my plane!“ se mi vryla do paměti – asi proto, že byla jedna z mála, kterou jsem zaslechl. Do Bratislavy si holt budu muset zajet někdy jindy. Ve slovenském hlavním městě se udála ještě jedna věc, které jsem sice ze začátku nepřikládal důležitost, kterážto ale zásadně ovlivnila mé pohodlí při cestě do Sofie. Přistoupila totiž pohledná mladá Bulharka a sedla si přede mne. Anglicky se rozloučila se svou kamarádkou, ta vystoupila a my vyrazili. Mou pozornost v té době spíše upoutával letecký souboj o letoun Air Force One. Jakmile film skončil a já se rozhlédl kolem, zjistil jsem, že ona mladá Bulharka je pravděpodobně komunikativní a společenský typ, neboť již neseděla přede mnou, ale kdesi vzadu, kde se bavila s dalšími cestujícími. Někdy k večeru, to už jsem si vychutnal další film, se dala do řeči se mnou. Po prvních třech otázkách, kdy zjistila, že bulharština nestačí ani na zajištění základních životních potřeb, jsme pokračovali v angličtině. Nechtěl jsem ji nechat stát v uličce a nabídl jí sedadlo vedle sebe. Po hodině konverzace, kdy jsme vyčerpali hlavní témata, jsme se bavili už jen sporadicky. Ještě musím dodat, že jsem se celý den těšil, jak se v téměř prázdném autobuse přes noc jakž takž vyspím. Nevyspal. Nevím, čím jsem tuto dívku tak okouzlil, ale v autobuse, kde bylo asi jen 12 – 13 lidí (včetně dvou řidičů a stewardky), jsme pouze my dva seděli na sedadlech vedle sebe. Každý, kdo alespoň jednou zažil noc v plném autobuse, ví o čem mluvím. Ten nesmyslný zbytek po ocase, zvaný kostrč, začal už před půlnocí velmi nepříjemně tlačit a výběr pozic při obsazeném vedlejším sedadle byl dosti omezený. Sice jsem se snažil sobě namluvit po každém otevření očí, kdy jsem ze vzdálenosti třiceti centimetrů hleděl na pohlednou dívčí tvář, že je to romantické, ale povídejte to kostrči.
Jeden z řidičů byl velmi pořádný. Na první krátké zastávce si vyleštil boty a na druhé vyleštil značky a odrazky na autobuse.
[20.01.05]
Někdy kolem osmé ranní jsme dojeli na Centralna Gara (hlavní autobusové nádraží), kde teď sedím v kanceláři Katěvu (společnost, se kterou jsem sem dojel). Musím ale přiznat, že čím výše stoupá slunce na obloze a čím více mlhavější jsou vzpomínky na utrpení minulé noci, tím lepší pocit z toho setkání mám. Jmenuje se Miroslava, na Slovensku byla jeden měsíc a devatenáct dní na jakémsi programu ISIC. Skončila bakaláře obor zahraničních vztahů a bude pokračovat na magistra. Domů se vrací kvůli zdravotním problémům (bloklá páteř). Slovensky zná několik zdvořilostních frází a „JežíšMarjá“. Slovensko a Slováky má ráda a vyměnili jsme si email.
Sofie – zatoulaní psi, hořící kontejnery, zastaralé dopravní prostředky a žebráci. Doufám, že někdy v budoucnu si najdu více času na prohlídku tohoto města.
Oproti tvrzení cestovní kanceláře, kde jsem si jízdenku kupoval, jsme vyjížděli ve 12.00 (v CK mi tvrdili, že odjezdu bude v 18.00). Po cestě jsem se v autobuse seznámil s Australankou, takže cesta mi uběhla velmi rychle. Istambulské autobusové nádraží je město ve městě. Rozlehlá budova hnaná do čtvrtého patra, připomínající bludiště. Jinak Istambul musí stát za podívání. Viděl jsem ho jen za tmy a z autobusu, ale i tak na mne ohromil. Do Istambulu jsme dojeli v osm večer. Neměl jsem ubytování, vůbec jsem netušil kam jít a byla tma. Koupil jsem si raději rovnou lístek do Antalye s odjezdem v 21.00 (můj plán byl jednoduchý, dostat se na jich Turecka, a pak lodí na Kypr). Za lístek jsem platil v eurech, vrátili mi v lirách. Rázem se ze mne stal milionář. Čtyři eura zpátky představovala sedm milionů tureckých lir.
[21.01.05]
Ráno jsem se vzbudil a okolo nás zasněžené hory. Hodinka jízdy a ocitli jsme se u moře a aleje pomerančovníků. Mírně poprchávalo. V Antalyi jsem zjistil, že autobus pokračuje až do Alanye. Batoh jsem hodil zpátky do kufru, koupil si lístek a pokračoval. Podle mapy by z Analye měli jezdit lodě na Kypr. Zašel jsem tedy do přístavu, ale všechny kanceláře, které ve svém názvu alespoň nějak připomínali lodě či moře, byly zavřené. Nakonec jsem ve městě narazil na cestovní kancelář, kde mi poradili, abych jel do Taşucu, odkud jezdí pravidelné linky. Z Alanye je prý spojení pouze v sezóně a cena je oproti Taşucu vyšší. Vrátil jsem se tedy na autobusák, koupil si lístek, zašel na záchod za půl milionu lir, a protože mi zbývalo něco přes hodinu času, sedl jsem si do místního bufetu na kebab. Stál mě sice pěkné peníze (určitě mě natáhli), ale dostal jsem pořádnou porci s neuvěřitelným množstvím zeleniny.
Turci mě pořád oslovují. Spíše ale než z přátelství je to proto, že ve mne vidí turistu = peníze. To se mi nelíbí, ale nemohu s tím nic dělat. Celé pobřeží kam jen dohlédnu lemují hotely a apartmány. Něco k vybavení autobusů. Ty tady jezdí špičkové. Vypadá to v nich jako v letadle. Dokonce v nich jsou stewardi, kteří roznášejí pohoštění zdarma.
Vyjeli jsme v 16.00. Téměř okamžitě jsem usnul. Vzbudil jsem se za hodinu na jakémsi stanovišti, kde nám umyli autobus a já zaplatil dalšího půl milionu za toaletu. Za dvacet minut jsme opět vyrazili a od té doby šlo všechno špatně. Začínal jsem pociťovat nevolnost. To se mi za celou cestu z Brna ještě nestalo. Pravděpodobně to bylo díky smradu v autobuse. Lehký zápach po zvratcích se prolínal s kouřem z cigaret a tou klasickou vůní autobusu po spálených pohonných hmotách. Atmosféru také narušovala kakofonie zvuků složená z pláče dítěte, hovoru cestujících, občasného zvonění mobilního telefonu a jakéhosi řvavého tureckého komediálního filmu, který běžel v televizi. Ten mi šel na nervy nejvíc. Asi proto, že reproduktor jsem měl přímo nad hlavou. Silnice zdivočela a autobus létal ze strany na stranu. Nebyl jsem jediný, komu bylo nevolno, což jsem poznal podle dávivých zvuků odněkud zepředu. Zápach v autobuse se měnil podle toho, zda někdo zvracel, či zda někdo kouřil (Do té doby jsem zaznamenal takovou praxi, že řidiči v autobuse kouřili, ale cestující ne. Při této jízdě si však zapálilo i několik cestujících. Není se čemu divit.). Zalitoval jsem, že je noc a nemohu tedy alespoň pozorovat krajinu. V tomto míhajícím se smradlavém světě jsem se totiž snažil najít něco, k čemuž bych mohl upnout své myšlenky. Na chvíli jsme zastavili a ven vystoupila starší paní, které bylo nejvíce špatně. A když jsme pak vyjeli, zůstala sedět na schůdkách u dveří autobusu. Ani tato krátká pauza jí však nepomohla a za chvíli si opět u pusu držela igelitový sáček. Nakonec se steward společně s paní, která s touto ženou cestovala, rozhodli, že jí přesunou do zadní části autobusu, která byla téměř prázdná. V poslední řadě sedadel nebyl nikdo, v té předposlední jen já. Asi každý zná jaké to je, když vás to nutí stále a stále zvracet, ale už není co. Tak přesně to se dělo necelého jeden a půl metru ode mne. Také film se dostal do nejlepšího a z reproduktoru se na mne hrnulo stacatto tureckých slov. Zrovna když jsem se zabýval uklidňujícími myšlenkami na to, co bych provedl režisérovi tohoto filmu, kdybych ho měl po ruce, začal zvracet kdosi pár sedadel přede mnou. V té chvíli již byly otevřeny všechny větrací otvory, a myslím si, že kdyby byl tento autobus ve verzi kabriolet, jeli bychom se sklopenou střechou. Toto šílenství bylo občas vystřídáno chvílemi relativního klidu, kdy jsem si všiml, že i řidiče tato cesta přestala bavit a chce ji mít co nejrychleji za sebou. Nakonec jsem přece jen byl rád, že je venku tma a nic nevidím (jen jsem doufal, že řízení zvládá dokonale). Z ničeho nic skončil film, silnice se zcivilizovala, lidé přestali zvracet a řidič zpomalil. Podíval jsem se na hodinky. Od poslední zastávky uplynulo jeden a půl hodiny. Za chvíli jsme dojeli do města Anamur a zastavili před policejní stanicí. Steward s řidičem se chvíli o čemsi dohadovali s místními strážci zákona, aby tito poté nasedli do služebního auta, zapnuli majáček a ukazovali nám cestu do nemocnice. Tam poté asistovali té starší paní při vystupování a pomohli ji zavézt přímo k doktorovi. Postával jsem s ostatními cestujícími okolo autobusu a překvapilo mne, že nikdo nereptal na zpoždění a místo toho v poklidu pokuřovali. Po necelé půl hodině jsme vyrazili dál i s tou paní na palubě. Tato pauza prospěla asi všem, protože od té chvíle až do Taşucu (něco přes dvě hodiny) se nic nestalo a téměř všichni cestující v klidu usnuli. Všiml jsem si, že po nastoupení si steward napíše do seznamu vaši cílovou stanici, aby měl přehled, kdo kam jede. Na mne v Taşucu jaksi zapomněl. Náhodou jsem zahlédl značku s lodí a zeptal se spolucestujícího, kde že to jsme. Tak tak jsem stihl vystoupit.
Bylo po desáté večer a všechny lodní kanceláře byly zavřené. Pro jistotu jsem prošel přístav, co kdyby něco. Z blízkého motelu vyběhl Turek (představil se jako Mahmud) a lámanou angličtinou se mne ptal co potřebuji a zval mne dovnitř. Podle jeho informací tento den už žádné ferry nejede, ale možná prý zítra, že záleží na počasí. Očekávala se bouřka. Ptal se kam jdu spát a začal vychvalovat svůj motel a poté co zjistil odkud jsem, tak i kvalitu motocyklu Jawa, který stál na dvoře. Patnáct miliónů za noc se mi ale platit nechtělo. Možná, že to byla odpovídající cena, ale ten den jsem se cítil už dost oškubaný. Řekl jsem mu, že se ještě pro jistotu půjdu podívat do přístavu, co kdyby náhodou. Mahmud se mnou poslal kamaráda, aby mi ukázal, kde jsou kanceláře pro prodej lodních lístků. Skutečně byly všechny zavřené. Podal jsem Mahmudovu kamarádu ruku a rozloučil se. Zjistil, že mne nepřemluví pro nocleh v motelu a stisk jeho ruky byl mnohem méně srdečný, než když jsme se vítali. Taşucu je malé městečko, takže mi netrvalo ani pět minut, abych se z přístavu dostal tam, kde už končila obytná zástavba. Uvažoval jsem o stavbě stanu, ale stál tam rozestavěný hotel s volným přístupem od moře. Tu místnost, kterou jsem si vybral pro nocleh, místní pravděpodobně používali místo toalety (usoudil jsem tak podle zápachu). Nefoukalo tam ale a měl jsem střechu nad hlavou (navíc to nebylo nic ve srovnání s autobusem).
[22.01.05]
Ráno mě probudily hromy a blesky. Lilo jako z konve a já byl rád, že jsem si pro přenocování vybral tento „hotel“. Sbalil jsem se a vyrazil do deště hledat loď na Kypr. V první kanceláři mi řekli, že čekají na telefon, zda se popluje či ne. Nabídli mi horký čaj, který jsem s povděkem přijal. „Dnes se nejede, možná až zítra.“ To byla odpověď, kterou jsem slyšet nechtěl. Zeptal jsem se v dalších dvou „ofisech“, kde mi to jen potvrdili. Nakoupil jsem jídlo a vrátil se do „hotelu“. Než jsem dosnídal, přestalo pršet a dokonce na chvíli vysvitlo slunce. Rozhodl jsem se. Že když už tady tedy musím jeden den zůstat, alespoň si prohlédnu okolí. Navíc jsem usoudil, že trocha pohybu v mém případě neuškodí, neboť jsem na sobě v poslední době zaznamenal pomalý růst OTP (Byl jsem poučen svým kamarádem Petrem Zelinkou, že slova jako například otylý, tlustý, obézní se při popisu mužského těla již nepoužívají a výrazy velký pupek či pneumatika jsou zcela zakázány. Na místo nich se říká, že muž je ozdoben Okrasným Tukovým Prstencem). Několik hodin jsem se toulal v kopcích nad městem a prošel jsem si i celé městečko. Nádherný západ slunce na pobřeží. Přespal jsem znovu v „hotelu“.
[23.01.05]
Tento den lodě jezdily. Hned ráno jsem si koupil lístek (36 euro) na expresní katamaran. V devět třicet měla být pasová kontrola. Začala v deset a lidé se proměnili ve zvířata. Tlačili se, strkali a nadávali. Nejdříve se u okýnek kontrolovaly jízdenky a u další řady okýnek pasy. Až mi bylo toho celníka líto. Marně se snažil z mého pasu něco vyčíst. Pořád ho přitahovalo mé irské studijní vízum, ale viditelně z něho nebyl moudrý. Několikrát se mě ptal, odkud jsem. Nakonec se zatvářil velmi vážně a řekl pravděpodobně jediné anglické slovo, které znal: „Problem“. To měl sice pravdu, ale ten problém se týkal jeho. Já jsem totiž v klidu zůstal stát u jeho přepážky, protože jsem najednou neměl kam jít, a spokojeně pozoroval lidi kolem. Po nějaké době vzal můj pas opět do ruky a začal ho již po několikáté důkladně studovat. Zapálil si cigaretu a bylo vidět jeho soustředění, s nímž se pohroužil do luštění neznámých slov. I lidé okolo ztichli. Nevím, zda nakonec nalezl to co hledal či zda mě chtěl mít konečně z krku, ale náhle uchopil razítko a já se mohl odebrat do lodi. Zanedlouho poté jsme vyrazili. Moji radost z toho, že jsem se konečně dostal z Taşucu, a že v plavbě na Kypr už nic nestojí v cestě, však zkazil asi jeden kilometr od pobřeží výpadek motoru. Podařilo se ho sice znovu nahodit, ale místo na Kypr, jsme zamířili zpět do přístavu. Po hodině a půl, zrovna když začalo hustě pršet, nám řekli, abychom se přemístili na druhou loď, která před malou chvíli připlula z Kypru. Lidé se opět proměnili ve zvířata a nejdříve se tlačili k zavazadlům a poté ke schůdkům z lodi. Ty představovali nejužší místo, kde se pohyb zadrhl a většina z nás zůstala stát v dešti na palubě. Za chvíli poté, co jsme se všichni usadili na nové lodi, jsme vyrazili. Začal foukat silný vítr a čím dále jsme se dostali na širé moře, tím více lidí pobledlo. Nejkomičtější situace pramenily z toho, že každému začalo být špatně v jinou dobu. Pár jedinců se slabšími žaludky, zvracelo ještě v dohledu turecké pevniny. To u těch ostatních, kteří si v té době ještě nedokázali představit, co to je, vzbuzovalo milosrdné či pohrdavé úšklebky. Avšak zanedlouho, to už jsme byli vydáni moři na pospas, i oni využívali černé igelitové pytlíky, kterých bylo všude dostatek. Vzpomínám si hlavně na dva pány ve středních letech, kteří zpočátku chodili na palubu vesele pokuřovat (jeden z nich dokonce pomáhal jakési nevolností trpící ženě a prokládal to vtípky), abych je pak našel opřené u dveří s pohledem „Já chci umřít“. Jelikož vím, co moje tělo snese, dobře jsem se před cestou najedl a během ní se zdržoval na palubě, a v době, kdy to kvůli sprškám vody nebylo možné, alespoň u dveří na palubu (v dosahu čerstvého vzduchu). Jednou jsem zabloudili do společné místnosti (kajuty), ale naskytl se mi hrůzyplný pohled na několik stvoření připomínajících zombí. Rychle jsem se raději vrátil na své původní místo. Dokonce jsem se pokusil zachránit zavazadla na palubě (byla na ní naskládána a přikryta plachtou, která se však uvolnila a některá zavazadla byla vystavena sprškám vody). Bylo to marné. Po lodi se kvůli zběsilému pohybu nedalo téměř pohybovat a po chvíli strávené na palubě, což bych přirovnal k jízdě na divokém koni, jsem toho zanechal. Po dvou a půl hodinách jsme konečně dopluli do Girme. Nezasvěcenému pozorovateli jsme museli připadat jako loď duchů. Roztřesená chůze, mrtvolně bledé tváře a nepřítomné pohledy.
Zbývalo mi přibližně jeden a půl hodiny denního světla, takže jsem se rozhodl zkusit štěstí a pokračovat do Lefkosie. Neměl jsem mapu a orientoval jsem se tedy podle silničních ukazatelů. Došel jsem na vhodné místo a hned osmé auto mě vzalo ke kontrolnímu bodu, dělícímu tureckou část Lefkosie od řecké (kyperské). Na WC jsem si nabral vodu, bez problémů prošel pasovou kontrolou a opět podle silničních ukazatelů pokračoval na Lemesos (Limassol). Na večeři mi zbylo sto gramů sýrových sušenek a pár oliv, které jsem pojedl na patníku u cesty. Už se vám stalo, že vám zastavili, aniž byste stopovali? Mě se to stalo přesně toho večera a ještě něco navíc. Zrovna jsem byl na křižovatce, kde nebyl žádný směrový ukazatel. Uvažoval jsem, kde jsem asi udělal chybu, když v tom se ozval hlas, ze stojícího auta, kterému jsem předtím nevěnoval pozornost. Zda prý něco nepotřebuji, že mě viděl už před tím ve městě (člověka s velkým batohem) a jestli nechci náhodou svézt. Vysvětlil jsem mu situaci a on odvětil, že podle ukazatelů se sice na výpadovku na Limassol dostanu, ale velkou oklikou. Prý teď jede někam jinam, ale sveze mne tam kam potřebuji. A bylo to pěkných pár kilometrů, než jsme se tam dostali. Nabídl mi i ubytování u sebe, ale vzhledem k tomu, že jsem získal silný dojem, že je homosexuál, tak jsem odmítl. Toto odmítnutí jsem musel ještě mnohokráte opakovat. Prý pracuje v rádiu v Lefkosii a jednou týdně uvádí i jakousi soutěž na televizním kanálu Capital (je pravda, že jsem tam pak ve vysílání podobného chlapíka skutečně viděl, ale nejsem si stoprocentně jistý, že to byl on). Zavezl mne na tři různá místa, abych si vybral, kde se mi bude stopovat nejlépe. Rozhodl jsem se pro konec města. Auta tam ještě jela pomalu a možná by se tam dala najít nějaká rozestavěná budova pro přespání. Tu jsem nenašel, takže jsem stavěl stan v nedalekém lesoparku. Jsem si téměř jistý, že v noci někdo kolem stanu chodil. Nebylo to zrovna příjemné.
[24.01.05]
Snídaně se skládala z vody, vody a zase vody (a té jsem taky moc neměl). V osm jsem začal stopovat. Proudy aut, ale nikdo nechtěl zastavit. Po pětačtyřiceti minutách mě jakýsi bankovní lupič vzal o pár kilometrů dál (v omlácené dodávce, zarostlý a s bouchačkou na místě spolujezdce). Další stop byl zase jen o pár kiláků a nakonec třetí až do Limassolu. Vysadil mě na začátku města. Vyměnil jsem si peníze a koupil snídani. Slunce palilo a kdyby nebylo studeného větru od moře, dalo by se chodit bez trička. Zašel jsem se na informace zeptat na nějaké levné ubytko. Dostal jsem tři adresy. První hned za rohem za deset liber, druhou jsem nenašel (až druhý den, ale stejně měli zavřeno a na třetí jsem se ubytoval za šest liber na den. Zašel jsem do přístavu se zeptat na nějakou práci (říkal jsem si, že by to nebylo špatné, dělati na lodi), ale není to tak jednoduché, jak jsem si představoval. Zklamaný jsem se procházel městem a na jednom z obchodů narazil na vývěsku, že hledají zaměstnance. Další den jsem nastoupil.