Ráno kolem šesté pršelo, a tak jsem ještě zdříml. V sedm vstávat a balit. Biharkeresztes, Ártánd – Check Point. Bez snídaně, po cestě žádná směnárna, takže jsem rovnou překročil hranici. Teď trochu popíšu svůj zevnějšek, abych ujasnil, proč jsem se chtěl nejdřív zastavit, pojíst a dát do pořádku. Rozcuchaný, samozřejmě neoholený, špinavý – bahno od rána, kdy jsem balil stan, na rukou i kolenou, v košili, kterou jsem nepral od Slovenska a propotím ji každý den při nesení batohu, zaprášené kotníkové boty, v nich dvoje ponožky a samozřejmě trenky. Však mě taky rumunský celník (sympaťák) dlouho pozoroval, pak zakroutil hlavou a dal mi štempl. Vysvětlil jsem mu, že jdu „pe jas“ – pěšky. Popřál mi šťastnou cestu. V Maďarsku byl problém často sehnat odpadkový koš. Dva kiláky před hranicí začala neuvěřitelná série. Co třicet metrů jeden odpaďák. Na rumunské straně tento osmý div světa skončil a bylo to vidět. Všude poházené smetí. Jak před celnicí v Maďarsku bylo plno levných bufetů, tak v Rumunsku jen pár restaurací. Vyměnil jsem si nějaké peníze a nakoupil si alespoň sladkosti v přepočtu za padesát korun, abych měl nějakou energii. Od včerejší malé paštiky na oběd jsem jedl jen ovoce, co jsem utrhl ze zahrádek. A protože obchody jsou, jak jsem se dozvěděl, až v jedenáct kilometrů vzdálené Oradei, vyrazil jsem tam. Oradea. Ze začátku špinavá, neupravená. Cítil jsem, že sem zapadám. Jinak město plné aut, smrad z nich, krásné historické stavby, šílený provoz, červený, zelený panáček – to je jedno, zmatek, k těm autům i koňský povoz, traktor nahrazoval tahač, nádherné holky, horko, kypící atmosféra, lidi se mnou mluví, i když jim nerozumím, levnější salámy a vína, pivo jakž takž, opět krásné holky, sem tam nepořádek – super, paráda, nádhera, krása – tady se mi líbí. Má jedna třicetinka italské krve (nebo kolik toho mám) pěkně vře. Teď jsem tady v jednom podniku a píšu zápisky u piva. Byl jsem ve čtyřech knihkupectvích a sehnal jsem jen mapu okresu. Podrobná mapa Rumunska a Karpat snad neexistuje. Abych nezapomněl, vymyslel jsem krásné slovní spojení (poté, co jsem zjistil, že mapa nebude), na které jsem, jako začínající jazykovědec pyšný: „Jsu la pici.“ (la znamená „v“ a „c“ se před „i“ čte jako „č“).
No, probudil jsem se kdesi v poli za městem. Ani nevím, jak jsem se tam dostal. Vím jen, že jsem s sebou párkrát švihnul. Taky to je vidět. Odřené nohy a ruce. Odmítl bys pozvání na tři piva (a to už jsem měl nakoupíno)? Ještě mám navíc adresu číšníka a jednoho z hostí. To ráno stálo za to. Otrava z nikotinu, alkoholu a vzduchu – ležel jsem v příkopu u hlavní cesty. SanMartin, Baile 1 Mai, Baile Felix – rekreační středisko. Na malé ploše dvanáct hotelů, plno bazénů atd. Jak mi řekl číšník, jsou to „Places, where you can relax“. I kempingy. Hidiselu de Sus, Tásad. (Koho bys řekl, že jsem dvakrát potkal v Oradei? Strýčka Donalda. Pořád mám na něj čich.) Pokud nemáš rád popisy krajiny, tak teď můžeš tak půl stránky vynechat. A jestli čteš, tak to ber s rezervou, protože tak to na mne zapůsobilo v kontrastu s Maďarskem. Už se nám to tu drtí, valí, prohýbá a křiví. Tím jsem chtěl naznačit, že je tu už zvlněná krajina. Těžko to popisovat, to se musí vidět. Stojím na kamenité cestě, které tu převažují. V údolí stádo koní a krav. Kousek ode mne houf hus. V dálce pár vesniček. Všude spasená tráva tak do výšky tří cm – úplný anglický trávník. Občas keř, strom, nebo malý lesík. Blankytně modré nebe. A což teprve vesnice. Volně tu pobíhají a pasou se: krávy, koně, prasata, ovce, husy, kačeny, krocani, slepice – do toho psi a kočky. Tamhle si kotě hraje s větším kuřetem, tady závodí dva kohouti v kokrhání, teď se rozjančilo hříbě a přes cestu důležitě přešlo stádo husí. Auto projede tak jednou za dvacet minut, spíš koňské povozy se senem a traktor. Mezi tím vším skotačí děti a na zápražích na lavečkách sedí staří lidé, povídají si a všechno to hemžení pozorují. Ve vesnicích je problém v obchodě něco koupit, protože všechno tu mají doma. Snad jen chleba a paštiky. Ta mapa, co mám, to je taky zázrak, ale už se v ní začínám pomalu (s kompasem v ruce) orientovat. Copacel, Varciorog a ??? – to zjistím až ráno (už jsem to nikdy nezjistil). Po cestě jsem narazil na jeskyni. Píšu to na spasené louce u cesty a říčky. Hoří mi tu oheň. Najedl jsem se paštiky s chlebem. Uvařil si sladký čaj. Prostě pohoda. Potkal jsem dva cyklisty od nás. Kluk z Brna a děvče, Katka, z Hradce nad Moravicí. Jinak mě pozdravilo takové pěkné děvče. No, možná, že řekla nějakou nadávku, já jsem tomu zbla rozuměl, ale řekla to tak hezky, že mě zahřálo u srdíčka. Úplně bych zapomněl – je tu o hodinu posunutý čas. Trochu to mává s mými biorytmy.
Tak jsem se nějaký celý polámaný probudil. Pořád tu něco chrastilo, něco se chtělo dostat do mého stanu. No ráno nic moc. Navíc se mi podařila nádherná věc. Jak jsem si s dovolením bral u jedné studny vodu, sundal jsem batoh a položil ho do krásného, velkého, čerstvého lejna. Hned jsem si toho nevšiml, a tak, když jsem si ho opětovně nasazoval na záda, trochu jsem se potřísnil. Včerejší koupel šla k čertu. Budu si muset vyprat. Tomnatic, Zece Hotare a pak, protože tu nevedla cesta, tak jen podle kompasu přes hory a lesy. Přespal jsem na louce na kopci u lesa.
Brzo ráno vstávat a pokračovat. Doškrábaný od ostružin a větviček. Musím se pochválit. Deset km vzdušnou čarou a já jsem došel přesně na metry tam, kam jsem chtěl. Ani jsem tomu nemohl uvěřit. Nádrž Ac. Lesu. Pak ovšem začala krušná, dvacet kiláků dlouhá cesta po silnici. Nejdříve proč krušná a pak něco o silnicích. Je pátek a já jsem bez jídla. Tak ještě jednu večeři bych schrastil, ale to je vše. Navíc tu v horách dostanu jen paštiky a sušenky. Spěchám do Stana de Vale, protože to má být jedno z těch rekreačních míst – snad tam bude i něco jako obchod. Silnice: na mapě mám vyznačené tři druhy – Drum modernizat a Drum nemodernizat. A pak ještě ty nejlepší (číslované). Nemodernizat, které jsou tu tak z poloviny, jsou kamení, štěrk a hlína. Modernizat jsou asfaltované – alespoň někdy. Kdybych neměl takový hlad a nespěchal, věnoval bych se cestě. I tak si pamatuju divokou horskou řeku, někdy až nespoutanou, proudící mezi skalami, narážející a tříštící se o balvany, rozeklaná skaliska, hustý les a mezi tím cesta, která snad už při svém zprovoznění byla rozbitá. Ve zdejších horách má být podle mapy dost jeskyní. Já bych tomu věřil. Ještě k Ac. Lesu. Je to velká umělá vodní nádrž. Tam, kde do ní vtéká řeka, je osada a možnost kempování – bezplatně. Voda čistá. Chtělo by si to někdy zopakovat. Teď su tady v tom Stana de Vale u budky, mám pivo a asi sedm konzerv, hafo chleba a vědomí, že su v pr…. Tady už pomalu končí má podrobnější mapa (1cm = 2km) a pokračuje automapa 1cm = 7,5km. Ani já bez pořádné mapy neumím dělat zázraky. Jsou už tu kopce dost nad tisíc metrů nad mořem. A strmá údolí, husté lesy. Přes tady to těžko půjdu skrz. Potkal jsem kluka a holku s batohy. Tak mě napadlo, že na cestování ve dvou něco bude, když to tak všichni dělají.
Spal jsem na kopci nad osadou. V noci zuřila pořádná bouřka a k ránu mě probudilo řehtání koně. Když jsem vylezl ze stanu, zjistil jsem, že tu jsou tři a jedno skotačivé hříbě. Krásné na toulání je, že den, který začal sluncem a bohatou snídaní, často končí puchýři a bez večeře. A den, který jako například tento, začal mrholením a špatnou náladou, dopadne úplně jinak. Chtěl jsem jít po cestě na Beius a pak na Nucet, protože přes hory to pro mně nejde. Objevil jsem však mapu na stěně. Hurá, a jde se do hor. Buď je tu ticho, že slyšíš trávu růst, nebo zaslechneš cinkání zvonců a šumění lesa. Škoda, že bylo zataženo, byl by nádherný rozhled. Přes cestu mi přeběhla bachyně se selátky no a potkal jsem tři místní, kteří se do hor přišli podívat na své polodivoké koně. Mladý kluk (tak 20 let), novopečený otec a tak padesátiletý strejda. Ten kluk uměl jakž takž anglicky. Něco přes hodinu jsem šel s nimi. Povídali jsme si, též mi dávali ochutnávat jejich místní pálenky – tak 30-35 %. I když měli batohy o dost lehčí než já, držel jsem s nimi krok. Navíc se obdivovali mé otužilosti, protože zatímco oni šli v kalhotech, tričku a svetru, já měl osvědčenou sestavu – trenky a košili. Téměř na každém kroku tu narazíš na ovce, krávy, ale nejčastěji na nádherné koně. Na jednom jsem i vyfocený. Mám fotku i jich tří a adresu. Slíbil jsem, že jim tu fotku pošlu. Když jsme se loučili, bylo mi už veseleji. Jak už jsem napsal, jejich pálenka není tak silná, ale když si lokneš 5x, 10x, 20x, je to už cítit. Došel jsem do Cabana Padis (místo k táboření) a udělal si třičtvrtě litru husté polévky s těstovinou, litr čaje, konzervu fazolí se slaninou a s půlkou chleba a zajedl to oplatky. Snad poprvé od doby, kdy jsem začal shánět směnárnu v Maďarsku, jsem se cítil najezený. Je tu pěkně. Jsou tu tak čtyři budovy a jinak stany, mezi kterými se pasou krávy a koně. Teď je tu právě pár metrů ode mně jeden krásný černý.
Vyspal jsem se do růžova a když jsem chtěl vstávat, zabušil na můj stan stařík a nabízel mi mléko. To jediné mi ještě scházelo ke štěstí. Ke snídani jsem vypil dva litry. Čokoláda a sušenky, dvě placky se sýrem z místního bufetu. Jeden zdejší kempař, se kterým jsem si včera anglicky popovídal, mi donesl kus melounu a druhý chleba se sýrem. Navíc mi ukázal pramen zdejší minerální vody, která vyvěrá z velké hloubky a patří k nejlepším v oblasti. Dnešek, to jest 32. den, jsem zasvětil odpočinku. První den bez chození. Dal jsem si do pořádku nohy a boty, vypral, umyl si vlasy, trochu pospal. Navíc přijel autobus od nás, kterého jsem si včera po cestě všiml, jak veze turisty do Stana. Teď sem přijeli jen řidiči. Jsou od Českých Budějovic. Dostal jsem od nich okopírovanou mapu, bonbóny, konzervu a navíc napít hruškovice a dva Gambrinusy. Ochladilo se a poprchává. Ptáci se začínají houfovat a některé stromy žloutnou. Předzvěst podzimu. Slíbil jsem řidičům, že se za nimi ještě stavím, a tak se taky stalo. Ke dvěma třetinkám se přidaly další dva lahváče Gambáče. Seděli jsme u Karosy, pozorovali, jak na druhé straně říčky staví vatru, povídali si historky a vtipy a bylo nám fajn. Oni tu budou ještě šest dní – do soboty. Mám od jednoho adresu.
Ráno bylo kolem nuly. Úplně čistá obloha, jinovatka, koně, pár stanů a budov, kouř z ohně a vše osvětleno ranním ostrým slunkem. Sbalil jsem si věci, se všemi se rozloučil a po červené směr jih. (Neustále si tu připomínám stejnojmenný seriál – Směr jih. Avšak místo, abych si připadal jako super hlavní hrdina, jsem spíš ten druhej nešikovnej polda.) Prošel jsem kolem několika jeskyní – nemělo cenu tam lozit bez baterky. Co říkali řidiči, tak jsou tu jeskyně, kde se prolézá po čtyřech a tak. Taková Jedovnická propadání. Až do místa Poiana-Florice bylo značení dobré. Odtud však už po této trase asi nikdo nepokračuje a tak to taky vypadalo. Zapomněl jsem napsat: Během cesty do Poiany-Florice se se mnou dali do řeči Rumuni, pak i Maďaři. Na všechny už působí, že jdu takový kus a tak dlouho pěšky. On je to i nejspíš důvod, proč jsem se na den v Padiši zastavil. Dosud jsem neměl klid. Pořád jsem si říkal: Jsi teprve na Slovensku, jdeš teprve tři týdny, to nic není. Teď to sice taky ještě nic moc není, ale už se je o co opřít. Pak jsem se přidal ke dvěma Rumunkám (jedna byla mladá, pěkná a uměla anglicky), jako že nevím, kde je cesta – to jsem sice věděl, ale nechal jsem se vést. Samozřejmě, že jsme po dvaceti minutách došli na místo, odkud jsme vyšli. Dobře jsem se bavil. U Poiany jsme se rozloučili. Pak začala ta cesta. Značky, nejdříve po padesáti metrech, se vzdalovaly, až se rozplynuly. Šel jsem po cestě a poté korytem říčky. Bylo takové nepřirozené ticho, železobetonové sloupy vysokého vedení zpřelámané, koryto potůčku velké tak, že by tu mohly jezdit náklaďáky. Poházené stromy. Došel jsem až k prázdné kamenné budově a dvěma šachtám do skály. Prázdno, pusto, ticho. Dýchal tu z toho zmar, zklamání, neúspěch, nepřirozenost. Rychle jsem odtud vypadnul. Pár hodin podle kompasu přes kopce. A potom jsem uslyšel horské zvonce, narazil na stezku a vyšel opět tam, kde jsem chtěl. Nechci se vytahovat, ale jsu fakt dobré. Aries. Pár kiláků před touto dědinou jsem přespal. Stan jsem stavěl ve tmě mezi smrky, každá větev si do mně a mého stanu chtěla píchnout, nebo alespoň škrábnout. Ke konci dne bývám náchylnější k agresivnímu chování, a tak jsem to tam polámal a skončil jsem, až když jsem byl spokojený. Zdejší vesnice patří do jakési turistické sítě, kde mohou lidi vidět krásy přírody a tradiční rumunský život. Trochu předběhnu: Je to tu v horách a proto hodně staveb je dřevěných. Až mi nepůjde rozdělat oheň, zapálím nějaký barák.
Říkal jsem si, že Trieseni je taková velká dědina, že by tu mohlo být k dostání i něco jiného než konzervy. Rychle sbalit a hurá do centra nakupovat. Tak jsem snídal sardinky v oleji, ale úspěch – koupil jsem dvě poslední malé instantní polévky. Navíc super prodavačka. Sice nic neměla, ale nádherně se usmívala. Poslední dobou jím hodně sušenky. Doufám, že se ze mne nestane suchar. První příznaky už pozoruju. Girda de Sus, Scarisoara – tady otravovala tři cigáňata. Somrovala ze zvyku. Albac – tu jsu teď – lahvové (dvanáctka) za 5 000 (12,50Kč). Už při pití mě bolela hlava, ale bylo nejlevnější.
Abych dokreslil Rumunsko. Dacia – získal jsem k nim úctu. Používají se i do terénu. Pak Ara a nakonec nákladní auta a autobusy Roman. Stejnojmenné je i město v Rumunsku. Pokud jsem si stěžovat, že v Maďarsku auta kouří, tak teď to beru zpět. Rumuni se činí. Ještě několik chvil po projetí každého Romana je to cítit a i vidět. Peťo, zpráva pro Tebe, na začátku Oradei jsem se setkal s Kamazem. Již tu volně nepobíhá tolik domácích zvířat jako ze začátku a v horách. Je to tu všechno oplocené, mají je doma na dvorku nebo v ohradách. I pole jsou od cesty oddělena plotem, což je pro mé nocování dost špatné. Sice ploty to jsou symbolické (drát, laťky, klády), ale přece jen to signalizuje soukromý pozemek. Jak ze začátku často byly k vidění kromě normálních zděných domů i stavby z vepřovic, tady to je hlavně dřevo, ale to už jsem psal. Zdejší vesnice jsou překvapivě i celkem upravené s udržovanými kostelíky – i dřevěné. Viděl jsem i (Scarisoara myslím) nádherný, ne moc velký, bílý kostel se sedmi věžemi a hned za ním starý zpola dřevěný a okolo pár křížů – památka na ty, co tu byli před námi. Je to tu takové obyčejné, všední. Žádná nafintěnost pro turisty, účelové. Všude kopky sena. Tráva se seče obyčejnou kosou a viděl jsem i kácet strom jen se sekyrou. Obyčejné cirkulárky. Traktory pár desítek let zpět. Viděl jsem, jak tu vyrábí cestu. Uježděný štěrk politý asfaltem. Tak se spravují i díry. Samozřejmě, že jsem do toho šlápl, a teď si vydlabuju to svinstvo ze vzorků podrážek. Na mapě mám cestu z Arieseni do Campeni a z Abrudu do Micesti vyznačenou jako úsek krásnou krajinou. Ne, že by nebyla pěkná, ale až tak, aby byla uvedná na mapě jako pěkná, myslím není. Mně připadá obyčejně pěkná, ne nějak zvláště, ale třeba už jsu rozmazlený. Ta první trasa vede kopci, podél řeky, která tu občas vykouzlila takový malý zázrak. Ta druhá (do Zlatny) opět kopci, porostlými lesem. Odpadla mi tu starost o vodu. Každý den několikrát narazím na pramen a u něho dost často na lavičku. U jednoho pramene, který byl i označen značkou jako kvalitní, jakýsi šprýmař nalepil velký plakát „Coca Cola“.
Nadopovaný pár pivy jsem pokračoval dál. Škoda, že jdu na jihovýchod, protože moc nevidím západy slunce. Vadu Motilor, Necsesti. Pořád jsem nemohl najít místo na spaní, až byla tma a já to kamsi u vedlejší cesty hodil pod keř.
Ráno jsem zjistil, že je to na kopci u jakési vodní nádrže. Schválně jsem počítal, jaký je tu provoz. Podle mapy důležitá hlavní silnice. Za čtvrt hodiny dvacet jedna aut. Božské Campeni. Je to už malé město. Dostal jsem tu sýr i takovou dobrou slaninu. V obchodě, kde jsem to kupoval (nákup za sto Kč), mě chudák prodavačka pořád upozorňovala na cenu a viditelně si oddychla, když jsem vytáhl padesátitisícovou bankovku lei a zaplatil. To už se mi stalo po několikáté. Nemůže to být se mnou přece tak špatné, když ode mne somrují cigáňata. No, zatím jenom dvakrát. Před tříetažní budovou matné barvy se dnes shromáždila pěkně ustrojená omladina. Že by tu začínal školní rok, to se mi nezdá, musím si to ověřit. Z pošty jsem poslal pohled tetě. (Poznámka k penězům: Na hranicích jsem vyměnil 100 USD na lei a dostal jsem to v padesátitisícových bankovkách. Jenomže těch lei bylo milion šest set tři tisíc. Tak si to spočítej. Těch prachů bylo na kufřík.) Teď jdu pořád po cestě, která je dlouhá třeba dvacet kilometrů, ale vzdušnou čarou je to tak jedenáct. Abrud – tady jsem trochu bloudil. Bucium-Sat, Budeni, Izvoru Ampoiului. V té poslední zmiňované dědince mi zamávala malá pasačka. Tak jsem se na ni usmál a řekli jsme si ahoj. Byla perfektní. Spal jsem na jakémsi soukromém pozemku pod dráty vysokého napětí. Bzučely mi do spánku. Za dnešek jsem potkal tři tatrovky a čtyři škodovky. Jinak dvě červené Gabielky – jedna z nich měla i kola.
Za stálého bzučení drátů vysokého napětí jsem se sbalil a pospíchal na snídani (neměl jsem chleba) do Zlatny. Pomalu se tu už objevují i průmyslové podniky. Zlatna mě uvítala technickým divem. Kopec a na něm vysoký komín. Jinak pár křáků. Žádná budova poblíž. Netuším co to bylo. Koupil jsem super chleba. Na pohled nic moc, ale chuťově. K tomu kilo papriky (3 500 lei) a sedl jsem si na kamenný stůl na hřišti. Stal jsem se středem pozornosti omladiny. Ne, že by něco chtěla. Spíš mě pozorovala a s úctou vyslovovala slovo „Čechija“. Pak jakýsi prcek ohmatal můj bágl, něžně si pohrál s mým nožem a pořád mi něco žvatlal. Já jsem chlapsky mlčel a občas něco zabručel. Teď bych se chtěl omluvit autorům automapy. On to opravdu úsek krásnou krajinou je. Od Zlatny nejdříve kopce s nádechem červené, pak klasické zelené (lesy, louky) s kupkami sena a občas i červenou střechou. Nakonec protkané i bílými skalami. Závěr mě dostal. Po obou stranách silnice zalesněný kopec, kukuřičné pole a přímo směr po silnici holé spasené kopce s trávou žlutou s odstíny zelené a hnědé a osvícené ostrým sluncem. Po cestě tři přeháňky. Už jsem si říkal, že to slunce je nuda, a ono kroupy. No žádné trakaře, ale byly pěkně cítit. Pak úsek, kde pršelo na vyhřátou vozovku – mlha. Sard. Za dva dny přes sedmdesát kilometrů. Docela slušné. Potkal jsem starou dýchavičnou Pragovku. Viděl jsem pole a na něm plno čápů. Napočítal jsem jich přes čtyřicet. Jsem teď v hospodě. Trochu na mně padla deprese. Sedím, a teď se podrž, u litrového lahváče. Stejná značka co před dvěma dny (Hategana). Je nejlevnější. Víno neměli. Za 2 000 lei jsem si dal to, co pijí místní. Jakýsi slabší destilát. Tady v hospodě – nazývají to tu bufet – si se mnou chtěl popovídat přiopilý policajt. Měl ale smůlu. Neměl jsem na něj náladu. Nechal toho. Když jsem odcházel, byla už tma. Svítil ale měsíc, takže jsem problémy s hledáním místa na přespání neměl. Stan mezi čtyřmi kupkami sena.
Ráno mi do stanu nakoukl děda s vnukem a pak mě další stréc pozval na dvě skleničky vína. Nechal jsem stan tak, jak byl, a šel jsem. Všichni se mě ptali, zda mi nebyla v noci zima. Abych řekl pravdu, tak už přituhuje. Ráno mi stoupá od úst pára a z komínů domků dým. Micesti – musel jsem vysvětlovat, že opravdu nechci svézt koňským povozem. Alba Iulia. Je menší než Oradea, ale je to taky pěkné město. Najedl jsem se – naházel jsem do sebe půl litru studeného jogurtu a zapil studeným mlékem. Samozřejmě, že mě bolelo břicho. Když pak přišla cikánka s krásnou holčičkou a chtěla moji konzervu, kterou jsem si koupil na večeři, celkem drsně jsem ji odbyl. Když jí Pánbůh nadělil takové pěkné dítě, proč bych měl dávat ještě něco já. Mapu neměli, zato jsem zjistil, že v Rumunsku dokáží vyrobit dobré čokolády. Za městem jsem si rozložil provlhlé věci a odpočíval. Lancram. Před Sebesem jsem si na super plácku postavil stan a rozdělal oheň. Sebes. Je tu plno kšeftařů. Směňují marky za lei. Prý tu jezdí hodně Němců. Měli tu aspoň mapu Rumunska.
Směr Miercurea Sibiului. Po cestě sem jsem u cesty potkal spokojeně se stravujícího syslíka (nebo velkého křečka – kdo se v tom má vyznat). Na auta byl zvyklý, a tak hned u krajnice klidně svačil. Nějakou chvíli jsem se na něho díval, než si mě všimnul. Tak to jsi měl vidět. Já jsem snad divnej i pro zvířata. Lekl se až odletěl třicet cenťáků, dopadl na zadek, tlapky nahoře, dýchal tak rychle, až pískal a celý se třepal. V tu chvíli jsem mohl dělat cokoliv a on by nereagoval, v takovém byl šoku. Když se po půl minutě vzpamatoval (zjistil, že ten strašný řehot je můj smích), dopadl na všechny čtyři, díval se na mně, odskočil a pak vzal tlapky na ramena. Vesnice stála taky za to. To už bylo moc i na mně. Na to, že mě lidé pozorují, jsem si už zvykl, ale co je moc, to je moc. Několikrát jsem odpovídal na dotazy, odkud že jsu, děti si přestávaly hrát a stále během celých tří kilometrů, které měla tato dědina, mě pozorovalo dvacet až třicet párů očí. Už mi to leze na nervy. Spal jsem před Apoldu de Jos. Prázdnou konzervu, jejíž obsah jsem si udělal k večeři, jsem ráno našel úplně jinde, než kde jsem ji položil a úplně vylízanou. Tady to byl nejspíš pes. (V Sebesu jsem totiž před obchodem vyhodil zbytky a když jsem z něho vycházel, už byly vyházené a přehrabovalo se v nich cigáně.)
Dneska jsem se vykašlal na silnici a šel jsem jak se dalo. Všude je klid. Jde vidět, že je neděle. I příroda je ztichlá. Ocna Sibiului. V podvečer vesnice ožila. Mládež se shromažďuje, staří vylézají a já jdu. Na poli za Sura Mare jsem to zapíchl. Umyl jsem se u koryta pro krávy. Šlápl do několika „koláčů“ a šel spát.
Ráno Sibiu. Alba se mi líbila víc. Je tu sice více památek, ale na hovno. Nemají mapu. Už mě ti Rumuni serou. Obyčejnou turistickou mapu nemají v žádném z těch zadrbaných knihkupectví. Byl jsem pěkně naštvaný, a tak jsem raději práskl do koní. (Alespoň mapu okresu jsem sehnal) Cornatel, Nucet. Je pondělí, čtyřicátý den večer. Jsem na kopci tak 550 m.n.m. Fouká teplý vítr. Postavil jsem stan a možná konečně po několika dnech uschne – padá rosa a když ho po ránu balím, je mokrý. Na západ výhled na zacházející slunce. Zvlněná krajina. Pole, louky, sem tam strom nebo keř, zalesněné kopce. Vinohrad, kouř z vesnice a už i první světýlko. K tomu cvrkot tady té havěti na louce. Teď jsem udělal pár kroků a sedl si na druhou stranu kopce. Vidím dva ohně, světla vesnice. Je tu vodní nádrž. Krajina ze začátku rovná. V šeru v dálce jsou vidět hřebeny dvoutisícových hor. Jako třešnička navíc volání pastevce a vzdálené zvonce a bečení ovcí. Vůně louky, vítr čechrá vlasy, zvony z kostela. Toto si nikde nekoupím. To se musí prožít.
Ráno jsem se probudil, ani mi nebyla zima. Sacadate, Avrig. Mapu samozřejmě nemají, tak jsem si alespoň nakoupil jídlo. Hádali se tu cigáni, celkem zábava. Porumbacu de Jos, Cartisoara. Je prvního září ???, takže klasicky začalo pršet. Po cestě jsem si zalátal ponožky. Začíná se mi celkem trhat oblečení. Mám děravé jedno z mých dvou triček a dvoje z mých tří trenek. Včera mi zastavili první dvě auta za dobu, co jsem v Rumunsku a dneska ještě jedno. Potkal jsem Němce v autě. Ptali se mě, kam jdu. Odpověděl jsem jim, že do hospody. A jejich reakce: „Good idea“. Poradili mi kde je nejbližší. Pak se za mnou stavili. Mají trochu lepší mapu než já (z Brasova). Souhlasili, že sehnat turistickou mapu je nemožné. Jsou někde od Stuttgartu. Říkali, že děvčata na severu mluví rumunsky a převážně francouzsky. Jinak dost němčina. V Rumunsku je prý početná německá menšina. Tak jsem si konečně s někým popovídal. Dal jsem si pár piv, šel na konec vesnice stavět stan a sekl sebou do říčky.
Ráno mě probudilo bubnování dešťových kapek. Nepřestávalo, ale spíše sílilo a sílilo. Stan mi stejně promoká, a tak bylo jedno, jestli tu počkám až přestane, nebo půjdu dál. Pokračoval jsem. Arpasu de Sus. Tady jsem nakoupil a jakýsi děda mi vysvětloval rukama nohama cestu na Cabanu. To mají být turistické ubytovny v horách. Teď něco k orientaci ve vesnicích. Vede tu plno vyježděných cest a ukazatele nejsou. Prostě se musíš několikrát zeptat, než projdeš správně celou vesnicí. Stále hustě pršelo a přestalo až k večeru v horách. Cabana Arpas, Cabana Turnuri. Byl jsem celý mokrý (ponožky jsem ždímal) a promrzlý, a tak jsem se po debatě s jedním z horalů (jsou tu dva), který uměl anglicky, rozhodl přespat. Je to taková malá chajda. Dvě místnosti a tam dvouposchoďové postele, jídelna, malá kuchyň a na okraji lesa kadibudka. Za noc chtějí 25 000 lei (něco přes 60Kč). Nechali mě ohřát se u kamen a uvařit si párky. Pak jsem si zalezl do postele. Musel jsem se zachumlat do spacáku a přikrýt třemi dekami a až teprve po hodině jsem se zahřál. Ten horal, se kterým jsem se bavil, tu pracuje jen přes léto. To je tu i jeho žena a stará se o turisty. V zimě má vlastní lyžařskou školu. Prý i taky padáky na paragliding. Prostě pohoda. Jinak tady je to nádhera. Končí tu les, hučí horská bystřina, skály. Moc jsem toho kvůli dešti neviděl, ale zato zase řeky byly divočejší a dravější. Kopec a z něho se řítí bílé proudy zpěněné vody.
Spal jsem deset hodin a v opravdové posteli. To byla pohoda. Všechno mám stále mokré, provlhlé, studené. Přemýšlím, co dál. Ráno to vypadalo na hezký den, ale během pěti minut se zatáhlo. Horalé zapřáhli oslíky a šli do lesa pro dřevo. Já jsem vyrazil taky. Na Cabanu Podraga je to prý dvě hodiny cesty. Mě stačila hodina a dvacet minut. Tato cabana je ve výšce přes dva tisíce metrů. Zeptal jsem se na cestu a vyrazil na Moldovenau – nejvyšší horu Rumunska. Chvílemi se udělalo pěkně a já měl slušný rozhled. Je to tu paráda. Počasí se však neustále zhoršovalo. Od jedné hodiny stále mrholilo a foukal vítr. Po pěti hodinách jsem zjistil, že na Podragu je to osm hodin, jenomže to znamenalo, že jsem přešel i Moldovenau. No, možná, že jsem na ní byl, jenže jsem to nezaregistroval. Viditelnost tak třicet až čtyřicet metrů. Jsem stále ve výškách nad dva tisíce metrů. Počasí pořád špatné. Sundal jsem si i brýle, protože bez nich v tomto mžení lépe vidím. Bylo tu pár odboček z hřebenovky, jenže na sever. Já potřebuji na jih. Celkem bych se rád viděl. Celý mokrý jsem si to kráčel dlouhým krokem horala z Hané. Z vlasů odkapávala voda a chmýří, které mi vyrašilo pod nosem tlumilo mé brumlání a oddychování. Dokonce i když se blížil večer, jsem neodbočil na cabanu. Pak jsem se za to proklínal. Šel jsem po značce k jakési boudě pro alpinisty. Pořád nic. Narazil jsem na značení vedoucí k turistické chatě a vydal se po něm, ale marně. Bylo už šero, skoro nic jsem neviděl, hustě pršelo, nevěděl jsem kde jsem. Postavil jsem si tedy stan, oblékl se do zbytků suššího oblečení, na hlavu si dal zimní čepici a zachumlal se do spacáku. Překvapivě jsem si i trochu pospal.
Ráno jsem snědl studenou vepřovou konzervu a dojedl zbytek chleba. Mám super recept. Ten tuk, co je okolo masa, namazat na chleba a to pak přikusovat k samotnému masu. Je celkem sranda vstát do studeného dne, obléci si studené mokré věci, vyždímat ponožky, navléci si je na nohy a nasadit si boty a pak všechno promrzlýma rukama zabalit. Udělal jsem si foto tohoto místa a šel. Já blb se vykašlal na turistickou chatu a vyrazil dál po hřebeni stejnou cestou jako včera (musel jsem se kousek vrátit). Ta bouda pro alpinisty stála za zatáčkou, u které jsem se otočil. Byla ale obsazená, takže mě to tak moc nevadilo. Včerejší počasí bylo rájem oproti dnešku. Překvapivě opět pršelo a vítr si se mnou pohrával. Byl jsem sice lépe oblečený než včera, ale za chvíli mi začaly tuhnout palce u nohou a měl jsem problémy cokoliv udělat prsty na rukou (a to jsem měl rukavice). I přes čepku na hlavě mi mrzly uši. K nejbližší cabaně deset hodin. Igelit na batohu byl proti větru bezmocný. Došlo to tak daleko, že jsem si natáhl na ruce podkolenky a na rovných úsecích běžel. Potkal jsem čtyři zabalené turisty v protisměru. Jak se říká, že všechno může být ještě horší, tak jsem si vymýšlel, co by mě mohlo ještě potkat. Přišel jsem na zemětřesení a nebo, že by mě mohl trefit blesk. Varianta, že by mě chytli a odvezli do teplého blázince a než se to vysvětlí, mě krmili, byla tak neskutečně nádherná…. Tak jsem přemýšlel, co bych asi dělal doma a říkal si, že všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo. Do blízkosti cabany jsem se dostal za pět hodin. Pak jsem se ztratil. Jsou tu stáda krav a cesta v tom bahně zmizela. Zašel jsem i za pasáky (téměř po kolena bahno). Jeden mi řekl, že je to nedaleko. Tak jsem sám zmrzlý, mokrý, hladový bloudil v lese na neznámém místě v Karpatech. Byla mi taková ta zima, kdy si myslíš, že se už snad nikdy nemůžeš zahřát. Jak se říká, že si musíš vždycky zachovat chladnou hlavu, byl bych rád, abych alespoň tu hlavu měl horkou – něco by mě hřálo. Narazil jsem nakonec na jakousi vyježděnou cestu a pustil se po ní. Došel jsem k vodní elektrárně. U budovy, kde jsou ubytováni zaměstnanci, jsem se zeptal, kudy že se jde do nějakého města – z hor pryč – a zda se dá po cestě někde přespat. Nechali si mě tam. Super chlapi. Nejdřív mě posadili k teplometu a tam jsem zůstal dvě hodiny jako přilepený. Nechali mě udělat si večeři, usušit věci a spal jsem na dvojposteli a v místnosti mi zapnuli elektrické topení, ráno vnutili snídani a dali bochník chleba. Během těch pár dnů v horách jsem dost podcenil tekutiny. Tipuju to tak na slabý litr denně. Tady jsem vypil skoro tři litry čaje a litr polévky a jakž takž jsem se spravil. Já blázen chtěl pokořit hory a místo toho ony pokořily mne. Co je však podstatné – pokořily, ale nezlomily a co tě nezabije, to tě posílí.
Z elektrárny směr Podu Damaovitei. Mám pořád hlad. Jsem nedojezený. Zastavil jsem se v cabaně Kaskada. Říkali, že jídlo nemají. Tak jsem si nakoupil sušenky a čokolády. Když však viděli, jak zbědovaně vypadám, uvařili mi čaj, dali chleba, paštiku, dva druhy salámu, vajíčko, rajčata. Když jsem chtěl platit, paní domácí se jen usmála a zakroutila hlavou. Hodní lidé. Je tu pěkná krajina, nádherné dřevěné domy (paláce), pěkná místa na kempování. Já to moc nesleduju. Jsem nachlazený, špatně se mi jde. Mám zničené palce na nohách. Nehty na nich mám mléčně bílé s nádechem do fialova, oteklé nohy. Z Podu do Rucaru. Tady jsem narazil na motel a ubytoval se na dva dny. Ať to stojí, co to stojí. Spím sám ve třílůžkovém pokoji, na jídlo ti připraví, co chceš. Chápu asi Flendrse, když šel tenkrát do hotelu v Itálii. Uvědomil jsem si pár věcí. Pouze jediného, když jsem se na tuto cestu vydal, jsem měl dostatek. A to sebevědomí. Myslet si, že ze dvou a půl amerického dolaru denně budu žít v bývalých socialistických zemích a pět dolarů mi bude stačit v Chorvatsku, Řecku a Rakousku, byla hloupost. Navíc, že přežiju zimu s tímto vybavením. Myslím, že ze sedmi měsíců toulání nic nebude. Musím to zkrátit. Je čtyřicátý šestý den a lížu si rány. Nevěřil jsem tomu, ale dokázal jsem se přes ty hory dostat na druhou stranu.
Dneska je pěkně. Včera jsem se díval na televizi. V Rumunsku jsou záplavy. Jinak jsem viděl, jak Slováci dostali nářez ve fotbale. Co ti tak ještě napsat. Z té námahy a stravy jsem dostal průjem, takže lékárnička je v pohotovosti. Pokud vynechám tyto drobnosti, tak se mi daří dobře. Všechny pozdravuj. Zavolej prosím tě babičce, že jsem v pořádku.
Zatímco se moje tělo vzpamatovává, mám čas se rozepsat o tom, co jsem zatím potkal na rumunských silnicích: jedoucí traktor bez předního kola, plno koňských povozů, pak stroj, od kterého se snad učil sám slavný Harley Davidson. Několikrát jsem se ohlédl, co se objeví – napadlo mě, že přijde bouřka – nic takového, vynořil se sám starý Roman. Řval, bouchal, duněl, sotva se pohyboval, ale jel. Jinak mě trošku rozhodila jeptiška řídící naleštěný terénní stroj Aro. Viděl jsem, jak se živé sele převáží v kufru Dacie, dokonce ho přenášeli jen tak na zádech (mezi vesnicemi).
Něco k tomu motelu. Nevím jméno, ale našel bych ho. Navíc tam byla tři děvčata z Bukurešti. Tipoval jsem je na sedmnáctky a ony to byly vysokoškolačky staré asi tak jako já. Jedna z nich byla dcerou majitele a ty dvě byly její kamarádky (mám dvě adresy).
Ráno jsem se rozloučil, poslal dopisy a šel. Hory mě dostaly. Nejsem schopen nic ujít. Dnes jsem si dal jen pár kiláků a jsem úplně vyřízený. Dragoslavele, Valea Mara – Pravat – na kopci tu mají mauzoleum a něco jako vápenku nebo co. Zatím jdu úsekem krásné krajiny. Mapa má pravdu. Spal jsem šest kilometrů za Valea Mare.
Další den Stoenesti, Cetateni, Malu ci Flori – podle mapy tu končí úsek pěknou krajinou. Podle mne tu končí pouze vyšší kopce. Krásná krajina pokračuje ještě tak deset kilometrů. To už jsou aleje, nádherné domy zůstaly, všude zahrady, ovocné stromy (jablka, hrušky). Jablka jsem si natrhal, hrušky koupil. Je tu problém ten, že všechno, zvláště sady, jsou oplocené a ty jsou všude. Spal jsem na kopečku u lesa nad Voinesti. Dal jsem si dnes klasickou třicítku. Jsu mimo. Alespoň už jsem se vyléčil z průjmu. Navečeřel jsem se neuvěřitelným způsobem. Uvařil jsem půl kila brambor. Bylo mi líto vylévat vodu, tak jsem to tak nechal a hodil jsem do toho 400g vepřového masa a podusil. Zajedl jsem to dvěma krajíčky chleba s máslem a marmeládou. Nemohl jsem se ani hnout. Ráno mě probudila mluvená řeč. Tady, kde to píšu, se psát nedá, takže to dokončím jindy. Spal jsem, jak jsem napsal, na kopečku u lesa a kousek od stanu vedla vyšlapaná stezka. Jenomže tou cestou snad chodila celá dědina přes les do práce, nakupovat, nebo nevím co. Ze slovíček, která jsem pochopil, se nejčastěji vyskytovalo slovo „stan“. Nejdříve jsem zaslechl hlasy. Pak na chvilku ticho a pak rychlé brblání. Dneska tu skončily aleje. Je to tu takové jiné, normál, nic moc. Minjina, Dragaesti – tady si zas se mnou povídali strécové. Dneska mám svůj konverzační den. A to to ještě neskončilo. Ungureni. Tady jsem si zašel do bufetu, že napíšu zážitky. Rozlévaného nic nebylo, a tak jsem si koupil láhev značkového rumunského vína. Jiné nebylo. Sedl si ke stolu a pak to začalo. Nejdříve jsem se snažil psát. Jenže se mě stále na cosi ptal chlap, co si přisedl – prý měl v Čechách nějaké problémy. Pak se bavil s děvčaty a nakonec si po mé pravici sedl kluk – cigán s kytarou. Zavřel jsem sešit a nechal si zahrát pár písniček, popíjel víno. Potom mě ten chlap vyzval na billiard. Proti mně to byl profík. Nevěděl jsem, proč se mnou tedy hraje. Jestli nechtějí odlákat mou pozornost. A pak (když jsem si ulevoval na záchodku, cítil, jak mi víno stoupá do hlavy, nikdo tu neuměl anglicky a plno cigánů), jsem vyslovil větu: „Kurva brácho, kde jsi.“ Zapnul poklopec a šel pokračovat v billiardu. No, nakonec to nedopadlo tak ostudně. Oba dva jsme pili, což u mně mělo za následek zlepšení a u něho zhoršení hry. První čtyři hry jsem drsně prohrál a zbylé dvě vyhrál. Přišlo se tam na mně podívat plno omladiny. Aspoň trochu anglicky jsme si popovídali. Chtěl jsem odejít, že jdu stavět stan. Majitel baru – třiadvacetiletý Adrian – mi řekl, že mohu spát u něho a přemluvili mě (moc nemuseli) k další láhvi vína. A pak přišla ona. Jmenovala se Octávie a byla nádherná. Tak krásný úsměv jsem už dlouho neviděl – zvlášť, když se usmála na mně. Mluvila slušně anglicky. Říkala, že musím být odvážný, když chodím po Rumunsku sám (teď říkám, že jdu z Oradei do Giurgiu). Já jsem dělal, že to je nic, že nebezpečí je mé druhé já. No nebudu přehánět. Machra jsem nedělal. To mi moc nejde, ale dobře se mi s ní povídalo. Perlička: Myslela si, že takhle po hospodách chodím každý den. Mile ji překvapilo, že jen občas a dokonce se zeptala, zda mám rodinu. Pak musela odejít. Díval jsem se na poločas fotbalu Rumunsko – Portugalsku a šel spát k Adrianovi. Nemá to kluk lehký. Zemřel mu otec. Má za sebou několik operací (žádná chudinka to není, dělal několik let full contakt). Všichni spí v jednom pokoji – on, žena, dítě a stará chrchlající matka. Já jsem spal v samostatném. Ještě pak za mnou přišel s jídlem a povídali jsme si. Opět jsem spal na posteli – s takovou se odnaučím ležet na zemi na karimatce. Hned po ránu už byl v baru a uklízel. Já jsem mu zaplatil tu druhou flašku. Vybavil mě sladkostmi a rozloučili jsme se.
Olteni, Boboci – budu muset říkat, že jdu ze Sibiu. Když jsem tady jednomu staříkovi řekl, že z Oradei, políbil mi ruku a měl slzy na krajíčku. Picior de Munte, Dragodana – před ní je takový komplex. Ubytování, jídlo, pití, staví tu auta. Byl tu bufet, tak jsem si dal oběd. Jenže to byl bufet s obsluhou. Pěkná, ale nepříjemná. Navíc tu bylo draho a začalo pršet. Abys věděl opravdu všechny novinky, musím Ti říct, že jsem si tu našel Děvče. No, přesněji to bylo tak, že ona si našla mně. Právě u toho bufetu ležela fenka. Možná, že podle psích měřítek jsem dobrá partie. Přidala se ke mně a zatím jde se mnou. Žádné vhodné jméno mě nenapadlo, a tak jí říkám Děvče. Gaesti – na tržišti jsem si koupil hroznové víno a papriky. Směr autostráda. Prošel jsem pár vesnicemi. Na mapě vyznačené nejsou. Jsou sice dlouhé, ale ne moc početné. Některé domy jsou opravdu nádherné. Ještě k té mojí mapě. V motelu se děvčata divila, že v České republice automapu Rumunska dostaneš, ale v Rumunsku ne. Když jsme tak těmi dědinkami procházeli, napadlo mě, že asi právě v tuto chvíli jsme ta nejpodivnější dvojka v Rumunsku. Alespoň podle pohledů lidí bych to tak viděl. Pokud jsem dosud vesnicí procházel za občasného štěkotu psů, tak teď je to tuplované. Někdy za Děvčetem i vyběhnou a pak se do toho vložím já. Tulák a zatoulaný fenka. Izvoru – název asi jako u nás Lhota. Minastioara, Corbii Mari, Vanatorii Mici – před ní opět na poli ve stanu. Celý den poprchávalo, občas vysvitlo sluníčko. Když se někde zastavím, lidé se mě ptají, zda je moje. Říkám, že ne, že se přidala, je to moje kolegyně. Jakási ženská si ji chtěla ode mne vzít. Říkal jsem si, že je to dobrý nápad. Přes celnici ji asi nepustí a tady by měla stravu a ubytování. Jak jsem však viděl ten její pohled, když jsem jí chtěl dát řetěz, nechal jsem toho. Ona by si ho klidně ode mne dát nechala. Na to já ale nemám právo. Sám jsem tulák a nemohu nikomu brát svobodu. Jde se mnou dobrovolně, až mne opustí, její věc. Dostali jsme se i do jedné drsné vesnice. Nejdříve se na Adrianu (už jsem jí našel jméno, zkráceně Adri) vrhlo několik psů a pak na mně několikrát desítek cigáňat. Jen jsem se zastavil, abych si nasadil igelit na batoh a už jsem viděl, jak u každých vrat po celé dlouhé vesnici ke mně míří omladina. Nakonec si to tam vzal na povel starý cigán a usměrnil je. Já jsem na ně celkem sral. Občas jsem odpověděl na jejich dotazy. Na žádost o cigaretu jsem říkal, že nekouřím. Tady tu cigaretu chtějí snad i pětiletá děcka. Nepříjemná vesnice! Potkal jsem super stréca. Nejdřív mě tipoval na Čecha nebo Poláka. Byl prý v Praze. Pak si vzpomněl na Zátopka. Nato jsem mu řekl jméno rumunského fotbalisty Hagiho a sklidil potlesk. Když jsme se zastavili na oběd u obchodu – potřeboval jsem chleba, klábosila se mnou chvíli ženská (opět jsem imitoval znalost rumunštiny) a pak mi její dcerka donesla igelitku zeleniny a sýr a chleba. Když jsem procházel poslední dědinou (za ní jsem to zapíchl) přiběhla ke mně děvčica a dala mi napít jakéhosi ostřejšího moku. Pak zase odběhla. Vypadá to, že řidiči šíří mou slávu dál. Pár mi jich zastavilo a už to ani nepočítám. Občas mi mávají. Dnes jsem se dostal do jakési vesnice a první, co jsem zaslechl, bylo – do Giurgiu, pěšky, stan. Připadám si jako mobilní osmý div světa. Za těmi prvními sedmi musíš s cestovkou, ale osmý přijde za tebou. V noci se střídal déšť se slejvákem a čistou hvězdnou oblohou. Tak jsem chtěl cestovat sám a dopadlo to tak, že jsem spal ve stanu, na který bubnovaly kapky deště a u nohou mi ležela Adriana. To jsem si říkal, jak jsem tvrdý, a teď krmím opuštěnou fenku. Zdejší obchody – dost často to jsou kombinace baru a obchodu – tu mají otevřeno skoro pořád. Nejde poznat, zda je neděle či pracovní den. Vždycky chleba, pokud mají, dostaneš. Před obchodem bývá zahrádka. Tam si dávají lahváče a klábosí. Jak se měnila krajina, měnil se i chleba. Je levnější, ale menší. Řekl bych takový hodně velký rohlík. Stojí tisíc lei.
Další den jsem si krásně naplánoval. Klasickým stylem zvládnu třicítku co nejdřív a postavím si brzo stan, aby stihnul uschnout a další den, že bych ušel méně a zašel si na pivo. Ze začátku mi to nádherně vycházelo, nezvládl jsem ale závěr. Gaiseanca, Crevedia Mare, Dealu, Bucsani, Vadu Lat. Chybělo mi projít Clejani plus dva kiláky a plán by byl splněn. Před touto comunou – ani vesnice, ani město – mě zastavila mladá cigánka, že mi vyloží karty. Opět jsem čtvrt hodiny imitoval znalost řeči. Jediné, co vím, že manželka bude blondýna a její otec – pikový král – bude mít vousy. Když však za poslední kartu, kterou se ukáže, jak to opravdu bude, chtěla peníze, zvedl jsem se a řekl, že za ty „many“ radši koupím Adrianě jídlo. Nasadil jsem ostřejší tempo, abych dohnal ztracených patnáct minut. Nakoukl jsem do hospody, zda nemají něco pro fenku, a protože neměli, otočil jsem se a vykročil. Mé další putování však přerušil hromský hlas a klátivý pohyb – nejspíš to měl být běh – jakési osoby mužského pohlaví mým směrem. Tato osoba mě posadila na židli na zahrádce. Než jsem se rozkoukal, kdosi mi dal půl litru koly (American Cola), další zase celý meloun. Výše zmíněný stréc mi donesl Fantu. Pivo jsem nechtěl. Říkal jsem jim totiž, a v tu chvíli jsem si tím byl jistý, že musím pokračovat a ještě něco do večera ujít. Své rozhodnutí jsem změnil po dvou vnucených (ne, že by mě moc přemlouvali) pivech a jídlu. Clejani – všude okolo této comuny jsem narazil na těžební kyvadla. Nevím, jaký je správný název. Skoro všichni místní dělají práci spojenou s „oilem“. Trošku mě rozhodil ten stréc, co mě tu uvedl do společnosti. Přišel za mnou, pusu od krve a ukazoval mi zub, že dostal vypalovačku od místního bose. (Dost často tu narazíš na to, že někoho tu takhle označují.) Pak jsem zjistil, že si ze mě dělá srandu. On se totiž do hospody přišel ožrat – anestetikum – a místní silák – prý je to zubař, ale já si tím tak jistý nejsem – mu potom zub vytrhl. Pořád mi tu svoji stoličku vnucoval. Že prý je to jeho fosílie a že je pro mne. Já jsem ho slušně odmítl a řekl mu, že je Dracula. Tímto jsem si zcela získal jeho sympatie. Mám už i tak těžký batoh, natož abych tahal něčí fosílie. Dokonce mě zvali na diskotéku, ale přece jenom jsem byl trochu unavený, ale hlavně jsem ostražitější. Nechci se do něčeho zaplést. Radši jsem šel s takovým sympatickým a hlavně celkem střízlivým (to se pak spravilo) chlapíkem do jeho domu. Nabídl mi přespání. Adriana celou dobu seděla před hospodou, aby na mě viděla a čekala. U cesty měli dva psy. Ti štěkali jako šílení, ale Adri si jich nevšímala. Lehla si do koutku a hlídala si mě. I na záchod mě doprovázela. (Mám krásný zážitek z Garištu. Potřeboval jsem si ulevit. Adri počkala, až jsem skončil a na stejný strom udělala značku i ona. Existují pokrevní bratři, společenství zednářů, atd, ale jak nazvat toto?) Jméno Víťa jim nic neříká a špatně mu rozumí – je ze mě opět Viktor. Znal pár slovíček anglicky, já rumunsky – ani bys nevěřil, jak dobře jsme si povykládali. Pijí tu ovocný, třicetiprocentní nápoj. No, hodně ho ubylo, než jsme šli spát. Co si tak pamatuju, tak mě zval na Silvestra.
Jsem ve skluzu, takže v rychlosti: Letca Noua, Ghimpati, Schitu – tu se na mně přišel podívat milicionér. Za Schitem jsme spali na poli. Vyrušoval jakýsi chlap s puškou. Adriana ho udržela od stanu dál. Vlasin, Giurgiu – tady mě poznala jedna žena v hospodě – že prý mě míjela kdesi po cestě. Spal jsem ve stráženém objektu ve stanu hlídaný Adri. A chápu, proč mi lidi dávají najíst. Viděl jsem se v zrcadle. Jdou mi vidět žebra. V Clejanech jsem ale od té rodiny dostal nové ponožky a slipy a v baru v Giurgiu od fajn cigánského kluka „džisku“, co v ní chodil na ryby. Když mi ji dával, řekl: „Astalavista, vista, bejby.“ – opravdu se to k ní hodí. Cítím se v ní jako mladší Arnoldův brácha. Jak už jsem napsal, poslední noc v Rumunsku jsem byl tak bezpečně hlídaný, jako úspory ve švýcarské bance. Hlídač a několik strážných čoklů, oplocený objekt, ve stanu – a před vchodem Adri. Moc jsem se ale nevyspal. Bylo to u silnice, občas se Adri rozštěkala na hlídacího psa, který se přiblížil moc blízko a byly tu jakési potvory. Slyšet je nebylo, ale cítit jo.