[13.11.04]
Autobusem z Dublinu do Galway. Přijel jsem sem po poledni. Bylo mi řečeno, že Galway, stojí za podívání, ale bylo třináctého listopadu a ve městě to vypadalo jako těsně před Vánocemi. Houfy dětí, rodičů, prarodičů, zamilovaných párů a jiných osob obého pohlaví jejichž společným znakem bylo v očích se zračící nákupní předvánoční šílenství. Vypadl jsem tak rychle jak to jen šlo. Stopem do Oughterard. Vzal mě sympatický chlapík, který pracující pro firmy montující zabezpečovací techniku. Mají prý práce nad hlavu. Sám můžu potvrdit, že najít v Dublinu dům bez poplašného zařízení, je téměř nemožné. Trochu mě to ale překvapilo tady na druhém konci země. Z Oughterard po The Western Way. Nocoval jsem na břehu jezera Lough Corrib. Zapálil oheň a pozoroval hvězdy.
[14.11.04]
Hned po ránu jsem se pročvachtal nádhernou krajinou. Teď už si nedokážu vzpomenou na nic zajímavého z tohoto dne. Pouze večer byl trochu divočejší. Šel jsem až do úplné tmy a pak jsem nebyl schopen najít místo na spaní. Nakonec jsem přenocoval pod dvěma hodně nahnutými smrky. Měl jsem obavy, aby na mne nespadli, protože bylo větrno.
[15.11.04]
Po ránu mírné showers. Do Leenaun zbývalo tak pět, šest kilometrů. Nádherný záliv zařezávající se hluboko do pevniny. V Leenaun jsem si koupil jídlo a najedl se. Odtud stopem na odbočku The Western Way z hlavní cesty. Chlapík, co mi zastavil, byl velmi milý a komunikativní. Cesta trvala necelých deset minut, během nichž mi povídal o právech (povoleních) na rybaření v řece, podél které jsme jeli. Ta řeka prý patří k těm nejvyhledávanějším v Irsku. Jsou tu lososi a ty nejkrásnější kousky jsou právě z této řeky. Na členství, či povolení, na lov se čeká i dvacet let a je hodně drahé. Bohatí byznismeni tu do pořadníků dávají zapsat svoje děti – než dospějí, dostanou se v čekací listině o kus výše. Ukazoval mi čísla na některých branách ohrazených pozemků podél řeky. Povolení pak platí jen pro určité dny a úseky řeky (dostanete číslo brány a od od ní jdete dolů k řece, ten kousek je váš). Paradoxní je, že práva na řeku (či jak se tomu správně říká), stále patří angličanům (či anglické rodině). Zastavil, ale pak jsem ještě půl hodiny seděl ve stojícím autě a poslouchal jeho vyprávění. O ostrovech tady na západním pobřeží, kde žije na každém jen pár stovek obyvatel, kde v autě zůstává klíček v zapalování po celou dobu životnosti auta, protože nehrozí, že by vám ho někdo ukradl, kde lidé nezamykají domy, kam má pravidelně docházet Garda (policie) z pevniny, což se mu ve špatné počasí nechce a stejně to nikomu nevadí – jen místní hospůdka zůstane otevřena déle, protože tam není nikdo, kdo by majitele nutil zavřít, kde vás lidé pozvou domů na šálek čaje, i když jste pro ně naprostý cizinec.
Také mluvil o válce, o boji o získání Severního Irska. Jeho názor byl, že válka nic nevyřeší a obě strany mohou při rozumném jednání od sebe jen získat. Takhle prohrávají všichni. Znal některé z těch, kteří jsou teď mrtví či si odpykávají dlouholeté tresty v britských věznicích. A jak říkal, protestanti tam žijí již několik staletí, takže jak je chcete poslat zpátky do Anglie. Tam už je taky nikdo nechce. Proč tedy nežít společně v míru. Padesát tři let, řemeslník a rozumný chlap k tomu.
Počasí se už od rána pomalu, ale neúprosně, zhoršovalo. Od odbočky ze silnice osm kilometrů za Leenaun, kam mě svezl ten dobrý člověk, se zhoršilo i značení, a to velmi. Částečně obklopené jehličnatým lesem se zde nachází krásné jezero Tawnyard Lough. Chvíli jsem šel po stezce, a pak následovala překážková dráha se spadanými stromy a podmáčeným povrchem. Přelezl jsem nějaký ten plot a pár bran a dostal se na silnici a dokonce našel sloupek se značením. Na krajnici této cesty s nádherným výhledem na jezero a kopce kolem, jsem si dal přestávku (to jsem netušil, že je to tento den poslední). Následoval asi dvoukilometrový úsek po úzké silnici na úbočí příkrého kopce lemované nízkou kamennou zídkou. Pak byla odbočka na „značenou stezku“. Tato „značená stezka“ měla po sedmi kilometrech (vzdušnou čarou) znovu navázat na silnici. Oněch sedm vzdušných kilometrů znamenalo v reálu překonat několik set metrů výškového rozdílu při šedesáti stupňovém stoupání a obdobné klesání následované sledováním hadovitého koryta řeky. To nevypadá nijak extrémně náročně, nutno ale připočíst téměř neexistující značení a špatné počasí. Trvalo mi to téměř tři hodiny, než mé vodou naplněné boty opět spočinuly na tvrdém silničním povrchu. Během tohoto tří hodinového dobrodružství jsem narazil na osm sloupků se značením – z toho jedno značení ukazovalo jinam, než jak jsem po chvíli zjistil, vedla stezka. Nejdříve jsem se škrábal nahoru, kde se přede mnou otevřel nádherný pohled na jezero obklopené ze tří stran vysokými kopci. V té době však už bylo počasí natolik špatné, že jsem z toho přes vodu na mých brýlích moc neviděl (na to abych se podíval na jezero, jsem si je vyčistil a stálo to za to). Ono vlastně nepršelo. Tady tomu říkají showers (sprška – drobné kapičky lehce se snášející k zemi). Ovšem pokud tyto drobné a neškodné kapičky vody proti vám v nárazech žene mladší bratr hurikánu, má to stejný účinek, jako byste si šli v oblečení zaplavat. Z jezera vytékala říčka, podél jejíhož toku, jsem se měl dostat k silnici. Povrch se stal blátivým (černé bláto s občasnými rezavými trsy trávy). Nějaký ten kilometr mi boty ujížděly na bahně, než se opět objevila tráva. Mezitím se mladší brácha hurikánu naučil pár nových triků, které si na mě s radostí zkoušel. K jeho oblíbeným patřilo vrhnout proti mně ještě větší množství showers ještě větší silou. Podle mapy jsem měl přejít řeku a po několika stech metrech odbočit k silnici. Žádná stezka. Sleduji řeku. Je půl páté. Začíná soumrak. Čím dále tím více podmáčený povrch. Plot. Vybírám si jednu stranu řeky, přelézám plot. Levá noha se mi boří po koleno do vody. Pravá dopadla za chvíli stejně. V obou botách mi to čvachtá. Vracím se a zkouším druhou stranu. Narážím na neznatelnou stezku, kterou sleduji. Začíná být hodně šero. Vidím stavení, štěkot psa. Zahlédnu značku. Zkouším jít ukazovaným směrem, ale voda sahá nad kotníky. Vracím se, obcházím stavení v dostatečné vzdálenosti (kvůli psovi) a konečně silnice. Zastavilo mi auto. Ptám se kudy na hlavní cestu. Vydávám se ukazovaným směrem. Tma. Ještě jsem se zeptal jakési farmářky, jak daleko je to do Owenmore Bridge (odtud bych mohl stopovat na Westport). Prý že devět mil. Našel jsem vhodné místo pro stavbu stanu. Poprchává. Nevím kde jsem. Během noci mě budily kapky dopadající na mou tvář. Vrchní vrstva stanu byla mokrá ještě z předešlé noci, takže prosakoval.
[16.11.04]
Deštivé ráno. Dojedl jsem zbytek jídla, dopil zbytek vody, oblékl se do studených mokrých věcí, sbalil stan a vyrazil. Z oněch devíti mil to bylo nakonec asi jen pět kilometrů. Do Westportu mě vzal starší chlapík (ztěžoval si na Zetory, levné, ale moc nevydrží), věci jsem hodil do přívěsu na ovce. Byl jsem rád, že mě vůbec někdo vzal. Byl jsem mokrý a zablácený. Ve Westportu jsem šel rovnou do hostelu. První dvě hodiny jsem jen seděl u topení a popíjel horký čaj. V podvečer jsem se seznámil s Polákem. Jmenoval se Richard a v Polsku měl manželku a dvě děti. Místo toho, aby si ztěžoval a nadával na politiky a ekonomickou situaci, rozhodl se s tím něco dělat. Sebral se a jel do Irska si vydělat. Až do noci jsme hráli karty.
[17.11.04]
Richarda jsem ráno vzbudil do práce, na snídani si připravil ohromnou porci špaget a něco po desáté vyrazil.
První stop do Castlebaru, vzala mě pohledná učitelka životního prostředí.
Druhý stop obchodník se starožitnostmi.
Třetí stop do Bellahy, obchodnice.
Čtvrtý stop – čekal jsem tak půl hodiny, starší pár, do Tobercurry.
Pátý stop – čekal jsem asi tři čtvrtě hodiny, zima, zacákaný od projíždějících aut. Vzal mě chlapík, co tu ve Sligu pomáhá zakládat rádiovou stanici. Dříve pracoval pro RTE (celostátní TV). Dobře se sním povídalo. Hodně si zajel (dokonce se kvůli mně opozdil na jednání) a vysadil mě na okraji Sliga.
V informacích jsem se poptal na hostely. Jeden z nich měl zajímavý název – White House (Bílý dům). Chtěl jsem v něm přespat, ale pro jistotu jsem se šel podívat na autobusové nádraží, zda mi něco nejede. Za deset minut jsem už seděl v autobuse na Donegal. Docela pěkné městečko. Ubytoval jsem se v hostelu a večer vyrazil s Francouzi, kteří tam taky bydleli, na pár piv. Velmi sympatická správcová.
[18.11.04]
Ráno stopem do Derry (Londonderry). Měl jsem štěstí. Hned první auto mě zavezlo až do Derry (nejdříve projeli, přibrzdili, otočili se a vrátili pro mne). Žádná kontrola na hranicích. Derry (Londonderry) je zajímavé město, které má specifickou atmosféru díky své dávné i nedávné historii. Krušné události minulých staletí plných bojů a obléhání a nedávné vlny násilí a bojů mezi katolíky a protestanty. Pravděpodobně každý slyšel o Krvavé neděli (Bloody Sunday). Toto město určitě stojí za návštěvu. Odtud stopem do Coleraine (známá univerzita) a pěšky, to už za tmy, do Portrushe. Tam jsem přespal v hostelu. Zde jsem se díval na videu na Mooreho dokument Farenheit 11/9. Společně se mnou ho pozoroval mladý pár, který se však téměř vůbec nezasmál, nad některými vtipnými pasážemi, a ztrnule pozoroval obrazovku. Mám podezření, že to byli Američané a tento film viděli poprvé.
[19.11.04]
Vyrazil jsem ráno. Po pláži (The Ulster Way) do Giant’s Causeway Centre (začátek Obrových schodů). Chtěl jsem si po cestě koupit nějaké jídlo (neměl jsem vůbec nic), ale nenarazil jsem na jediný obchod, pouze na jakýsi stánek, takže můj oběd se skládal ze tří čokoládových tyčinek. Celý den jsem pokračoval podél pobřeží. Počasí se střídavě měnilo od slunečného až po hustý sníh. Úžasná krajina. Prudké útesy vysoké několik desítek metrů, občas písečná či kamenitá pláž, voda prýštící ze skal a k tomu to divoké počasí. Za šera jsem došel do Ballintoy. Doufal jsem, že by tu mohl být otevřený obchod. Už jsem měl pořádný hlad. Nebyl. Sedl jsem si na lavičku na autobusové zastávce a zvažoval možnosti. Rozhodoval jsem se mezi dvěma možnými řešeními nastalé situace.
1. Jet autobusem do několik kilometrů vzdáleného Ballycastle, tam se najíst, napít a vyspat.
2. Přespat v místním motelu, najíst se, napít se.
Rozhodl jsem se pro třetí možnost což znamenalo nabrat do láhve sníh (rozpustí se a budu mít co pít), jít zpátky na pobřeží a přespat v nedaleké jeskyni. Pravda, trošku jsem se v noci klepal (bylo okolo nuly) a měl jsem hlad, ale není nad romantiku.
[20.11.04]
Ráno jsem pak pokračoval po The Ulster Way do Ballycastle, kde jsem si naplnil břicho až k prasknutí a odtud autobusem do Belfastu. Zjistil jsem, že si nutně potřebuji vyprat věci. Sám sobě jsem už smrděl. Trochu jsem se potoulal po městě a večer v hostelu sledoval film Moulin Rouge v televizi. Spal jsem v pokoji pro čtyři s dalšími dvěma nocležníky. Jeden z nich (starší pán) neskutečně hlasitě chrápal. Slezl jsem z dvouposchoďové postele, zatřepal s ním a znovu si vlezl na postel. Za chvíli se znovu ozvalo chrápání. Chvíli jsem se snažil usnou, ale co je moc, to je příliš. Zamával jsem s ním a když poděšeně vyjekl a otevřel oči, tak jsem slušně řekl, aby mě nesral a lehl si sakra na bok, že ho nebudu celou noc poslouchat. Do rána bylo ticho.
[21.11.04]
Ráno se se mnou srdečně rozloučil druhý spolubydlící (student medik odkudsi z Blízkého východu). Pravděpodobně mi byl vděčný za klidnou noc, protože, jak jsem zjistil, spí tu s tím chrápajícím už několik dní. Do odjezdu autobusu mi zbývalo dost času, a tak jsem se rozhodl si prohlédnout Belfast za denního světla. Bylo něco po desáté, když jsem nedaleko centra spatřil několik policejních hlídek a hasičů zahalených v oblacích prachu. Zeptal jsem se jakéhosi nemluvného policisty, co se děje a dostalo se mi stručné odpovědi: „Bomba.“ Už jsem si začínal myslet, že mám štěstí a zrovna, když jsem tady, tak IRA zaútočila. Bohužel, jak jsem se dozvěděl od jiného policisty, exploze tady sice byla, ale pouze řízená. Odstřelem se likvidovala jedna z budov na náměstí. Podle toho, kolik jsem tu viděl rodin z dětmi, je sledování odstřelu populární nedělní zábavou. Autobusem do Dublinu. Opět žádná kontrola na hranicích. Pouze na jedné ze zastávek nám policista zkontroloval doklady (mě se jen zeptal odkud že to jsem a pas ani vidět nechtěl).
V Dublinu jsem zůstal ještě několik dní a pak jsem autobusem odjel přes Londýn zpátky do republiky. Do Brna na Zvonařku (hlavní autobusové nádraží) jsem dorazil 27.11.04 dopoledne (27.11.03 jsem odtud odjížděl do Irska).