Cesta
To byl teda pěkně dlouhý den (14.06.01). Vstával jsem ve dvě ráno, vyjel s Dankem z Opavy a spát jsem šel po 23. hodině – New Yorkského času. Ale popořádku. Ve tři ráno nám jel z východního nádraží v Opavě vlak do Ostravy Svinova. Tam jsme potom 15 minut čekali na IC do Prahy. Pěkný vlak, pohodlný a tichý. Jelo se dobře. Většinu cesty jsme prospali a v Praze jsme byli na čas. Metrem přestup u Muzea a na Dejvickou. Pak autobusem 119 na Ruzyň. Tak jsem poprvé viděl letiště Praha – Ruzyně. Ze začátku mi připadalo obrovské, ale za chvíli jsem se „aklimatizoval“ a zjistil, že orientace není složitá. Jak jsem měl možnost v tento dlouhý den porovnávat, tak Ruzyň patří k malým letištím. Z hlášení, jak na nádraží tak na letišti, jsme měli radost, protože angličtina v nich byla srozumitelná a my všemu rozuměli.
Sraz se Servusem (agentura, která nám zprostředkovala víza a pracovní povolení) jsme měli v 10 hodin u přepážek cestovních kanceláří. Praha – Curych, let se společností Swissair, letadlo Airbus 319. Seděl jsem téměř u okýnka. První let takového typu pro mne. Trval necelou hodinu. Užíval jsem si ho. Jen start a přistání mi trochu zamávali se žaludkem. Curych – asi 3,5 hodiny čekání. Chvilku jsme se orientovali, a pak šup do kuřácké části. Danek si vytvářel nikotinovou zásobu na mezikontinentální let a já obcházel butiky. Nejčastěji tu byly na prodej švýcarské hodinky a čokolády.
Při čekání se s námi dal do hovoru jeden starší američan s manželkou. Nejdříve na nás spustil s cigaretou v puse. Vyndal ji když zjistil, že máme problém i s běžně artikulovanou angličtinou, natož s angličtinou vyslovovanou skrz cigaretu. Vůbec nám ze začátku nevadilo na co se ptal. První odpověď byla: „to Alaska“ a druhá: „salmon“. Po těchto odpovědích začal mluvit pomalu a zřetelně. Nastoupili jsme do letadla A-330 a se stejnou společností letěli na New Yorkské letiště Newark. Na každé sedadlo připadala jedna televize. LCD panel s možností výběru pěti filmů, písniček, zpráv a her. Let trval asi 8 hodin. Podíval jsem se na dva filmy, pustil si pár písniček, sledoval zprávy o stavu letu, pospával a nudil se.
Po příletu na Newark International Airport proběhlo bezproblémové vyřízení formalit. Vybaven zkušenostmi z filmů a knih jsem očekával, že za každým rohem uvidím stát skupinky nápadně nenápadných tajných agentů, kteří budou bedlivým zrakem střežit vstup do své milované země. A ono nic. Připouštím však, že je možné, že byli tak tajní, že si jich mé nezkušené oko nevšimlo. Kdo na nás však čekal byli lidé z agentury. Po drobných zmatcích, bez kterých se podobná akce nikdy neobejde, jsme se všichni našli a nastoupili do autobusu. Ještě před tím jsem dostal nové IAP 66 s možností pracovat od 14.06.01. Projížděli jsme stmívajícím se NY. Zavezli nás na Columbia University a předali plastikové karty, tj. klíč od pokoje. Osprchoval jsem se, rozbalil batoh – od Ruzyně zabalený v igelitovém obalu proti poškození a kolem půl jedenácté šel spát.
Ráno jsme odevzdali karty od pokojů a dostali poukázky na snídani. Ta byla před osmou. Bohatá a sytá. Trochu jsme se s Dankem prošli a zjistili kde je nejbližší cestovní agentura s prodejem letenek. Jak já, tak i Danek, jsme měli letenku pouze do NY a k tomu neuvěřitelnou jistotu, že si po vyřízení všech dokladů a potvrzení, seženeme levné letenky na Aljašku, nejlépe ještě na ten daný den. S nákupem letenek a létáním jsme zkušenosti neměli a představovali si to jako Hurvínek válku. Orientation (základní informace) byla v deset nula nula. Vyplnili jsme dotazníky a poslouchali přednášku o tom co a jak dělat a nedělat v USA. Za hodinku a půl bylo po všem. Pak začalo čekání na Social Security Number (číslo, které musíte mít, pokud chcete v Americe pracovat). V cestovní agentuře zavírali ve tři. Odešli jsme si tedy koupit letenku a že o Social zažádáme až pak (před námi čekala spousta lidí). V cestovce byla překvapivě taky řada. Danek zůstal tam a já občas odběhl zjistit stav v řadě na Number. Aby to nebylo tak lehké, tak jsme si do tří museli odnést zavazadla z Columbia Univerzity. Byly schovány ve společenské místnosti na patře. Letenky pro odlet ještě toho dne, směr Aljaška, měli za 800USD (tolik jsme neměli), na druhý den za 720 a nejlevnější byly na pondělí ráno za 540USD. Ty jsme na konec po dlouhém rozvažování koupili. I tak byly o více než sto dolarů dražší, než jsme si představovali.
Bylo před půl třetí, když jsme rozčarovaní došli před Hall, kde se vydávalo Social Security Number. Nechtěli nás pustit dovnitř, že prý se Number vydávalo do dvou. Znovu vydávat se bude v pondělí od sedmi. To byl čas, kdy už jsme měli letět. Nakonec se nám je podařilo přemluvit a pustili nás dovnitř. Bylo tam už jen pár lidí. Hned jsme dostali čísla a rychle jsme vypadli. Zašli jsme si pro bagáž a posadili se nešťastně před universitu. S takovým průběhem jsme nepočítali. Letenky stály o dost více, než jsme čekali a navíc jsme museli nějak přežít tři dny a dvě noci. Zorganizovali jsme tedy bojovou poradu a začali počítat peníze. Když Danek začal počítat čtvrťáky a div ne centy, podívali jsme se na sebe a rozesmáli se. Všechno nějak zvládnem. Hlavně neztratit klid a smysl pro humor.
V New Yorku jsme bydleli v hostelu hned vedle Central parku (Jazz on the Park Hostel). Během těch pár vynuceně volných dnů jsem si pěšky prošel skoro celý Manhatan. Letenka, kterou jsme si koupili byla sice nejlevnejší, ale také nejkomplikovanější. Pokud si dobře pamatuji, tak jsme přestupovali ve Fenixu a Seatlu. V Anchorage jsme si koupili snídani v McDonaldu a šli hledat místo, kde staví autobus do Sewardu. Tam jsme se setkali s dalšími česky a slovensky mluvícími.
Práce
Hned po příjezdu do fabriky bychom nejradši začali pracovat. Chudí studenti s posledními dolary v kapse. Avšak zrovna v době našeho příjezdu nebylo tolik práce, kolik jsme si představovali. Z toho pak pramenilo zklamání a špatná nálada ba i závist těm, kteří měli o pár pracovních hodin víc. Časem jsme se oťukali a též sezóna se rozběhla na plné obrátky.
Nejdříve jsem pracoval na lince, na jejímž začátku se ryby zabily. Já jsem prováděl čištění se „lžící“. Zabité a vyvrhnuté ryby jely na páse a my jejich vnitřky jakousi škrabkou (lžící) čistili od krve. Dále pak se ryby myly, vážily a třídily. Dávaly na plechy, ty se zasunovaly do „raků“ a ty se pak pomocí vysokozdvižných vozíků převážely do mražáku. Podle mne práce na škrabce patřila k těm nejtěžším. Při práci jsme stáli na rohožkách, které nás alespoň částečně izolovali od studené a mokré podlahy, ale ani to nezabránilo, abysme neměli ledové nohy. Neustále na nás kapala voda a teplota se pohybovala mezi 10 – 15 stupni. I když jsme se dobře oblékali a měli i nepromokavé pláštěnky a klasické gumáky bylo nám zima. Nehledě na to, že jsme tuto práci dělali někdy i 13 hodin. Naštěstí byla co dvě hodiny desetiminutová přestávka, kdy jsme se mohli trochu zahřát u horkého čaje a sladkých sušenek. Pamatuji si, že jsem se občas v noci budil křečí, kterou jsem dostal do prstů. Ono svírat škrabku mnoho hodin denně a pracovat s ní nebyl žádný med, nehledě na bolest v kříži.
Kromě pracovního oblečení (žlutý pláštěnkovitý nepromokavý vršek a k tomu ze stejného materiálu kalhoty téže barvy) jsme ještě pro lepší vzhled nosili špunty do uší, síťku na vlasy a čím déle jsme v Sewardu byli tím více lidí nosilo i síťku na vousy. Vzhledově jsme byli neodolatelní. To však nikomu nevadilo. Hlavní byla práce.
Po nějaké době jsem přestal pracovat na lince a přešel na „balírnu“. Tam se, nyní již zmrazené ryby shazovali z plechů, nechali se projít vodou (vytvořil se na nich ledový povlak), protřídily se – občas se tam zamotal jiný druh (díky tomu jsem se naučil rozpoznávat pět druhů lososů) a balily se do sáčků či do krabic a nakládaly do kamiónů. Prázdné plechy v racích nám vozíčkáři (řidiči vysokozdvižných vozíků) vozili na určené místo, kde jsme je umývali proudící horkou vodou. Jednou, to vozíčkář neodhadl a cirka dvouset kilový rak na mne převrátil. Minul mne jen o chloupek. Měli jsme i vážnější zranění. Jednomu z Čechů usekl stroj, do kterého se podávaly ryby, kousek prstu. Práce v „balírně“ byla docela dobrá a hlavně jí byl dostatek. Jeden týden jsem mi podařilo odpracovat 105 hodin. Začínali jsme na 7 dolarech za hodinu. To se pak postupně zvyšovalo podle počtu odpracovaných hodin. Já se myslím nakonec dostal na 7,50USD. To platilo pro 40 hodin týdně. Co bylo navíc byl přesčas a ten byl za jeden a půl násobek.
Po balírně jsem pracoval v konzervárně. Stroj cpal ryby do plechovek a my se snažily okraje, pokud byly špinavé, očistit (pokud byly na okraji kousky ryby, stávalo se, že plechovka nebyla správně uzavřena a její obsah se kazil). Linka, na které jsem pracoval byla velmi moderní, výkonná, ale též dosti poruchová. Při jedné poruše trvající přes hodinu jsem si na ní zdříml. Pokud někde nebylo co dělat, snažili jsme se najít práci někde jinde. Proto taky téměř každý vyzkoušel hodně různých pozic. Co si pamatuji, tak jsem ještě pomáhal s kaviárem, uklízet linku, ukládat plechovky. Jednou jsme měli požární poplach – cvičný. Vyhnali nás, i v našich slušivých kostýmech před fabriku na sluníčko. Vypadali jsme jak banda bláznivých žlutých tučňáků.
Postaráno o nás bylo dobře. Během krátkých svačin jsme měli vždy přichystány cookies. Jinak se pro nás vařilo. Obědy a večeře po 3,5 dolaru. Dostatek masa a přílohy formou švédských stolů (přílohou myslím i kompoty, saláty, a zmrzlinu). Ubytování bylo zdarma ve stanech s podlážkou, společné sprchy a záchody. Pro ty náročnější byla možnost jakýchsi ubykací. Ty už byly ale placené. Od stanů do fabriky to bylo jen okolo dvouset metrů. Fabrika byla samozřejmě v přístavu na nábřeží a kousek od nás kotvily velké záoceánské parníky. Párkrát se na nás připluli podívat i tuleni.
Koncem srpna, kdy už se sezóna blížila ke konci (někteří odjížděli, jiní zůstávali – ale už neměli tolik hodin), nám společnost připravila raut (rozlučkový večírek). A stál za to. Dopoledne odvážlivci plavali v moři před fabrikou a večer bylo pohoštění. I české pivo objednali. Zapomněli ale na pípu, takže se v bečce udělala jedna díra nahoře, druhá dole a pivo se nalévalo. Bohatá hostina. Plno ovoce, masa atd. A venku se peklo barbeque. Když si člověk představí, že to museli všechno na Aljašku dovézt, klobouk dolů. Losovali se i věcné a peněžní ceny. Pokud jste určitou dobu nezaspali do práce, byli jste zařazeni, a v případě, že vás vylosovali, jste točili kolem štěstí. Já jsem vyhrál 500 dolarů. Byla i soutěž ve zpívání. Všichni čechoslováci (mohlo nás tam být tak 70) spustili „Kde domov můj“ a „Nad Tatrů sa blízká“ až běžel mráz po zádech. Američané a mexičané, kteří tam s námi pracovali, ztichli a i po skončení zpěvu bylo nějakou dobu ticho, než všichni strávili ten zážitek. Asi tak nějak musela na křižáky působit píseň „Ktož sů boží bojovníci“. Když už jsem zmínil mexičany, kterých tam pracovalo požehnaně, vybavila se jedna veselá příhoda. Nevím čím to je, ale byli velmi nadaní na jazyky. Když jsme se mezi sebou bavili česky a slovensky, poslouchali a dokázali si zapamatovat dost výrazů, zvláště těch, které jsme při mluvě používali nejčastěji. A to byla převážně sprostá slova. Navíc měli i vynikající výslovnost. Na některé fráze se nás ptali a učili se je na zpaměť. Jednou ráno u píchaček seděla dvojice mexičanů a každého čechoslováka se ptala: „Jak se máš?“. Každý byl tak potěšen a příjemně překvapen, že odpověděl: „Dobře. A jak se máš ty?“ a následovala nečekaná odpověď: „Na piču.“. Jednomu z mexických řidičů vysokozdvižného vozíku se tak zalíbilo jedno české slovo, že celý den jezdil a hlasitě pokřikoval: „Kurva, kurva“.
Ve fabrice byla kromě kuchyňky a jiných prostor i místnost s televizí, telefony a skříňkami, kterou jsme používali jako převlékárnu. Ke skříňkám jsme nafasovali visací zámky na číselnou kombinaci. Převážná většina z nás viděla něco takového poprvé. Na zámku bylo otočné kolečko, kterým se volila správná kombinace. Zámky byly už postarší, takže se občas nerozevřeli ani po zadání správných čísel. Někdy po ránu bylo tedy možno potkat nešťastníka, kterak v době, kdy by měl už být převlečený a značit svůj příchod na píchačkách, marně zápasí se zámkem, kope do skříňky a sprostě nadává na vše americké, za chápavých pohledů těch šťastnějších. Z této místnosti jsme také telefonovali domů pomocí předplacených karet. Těch byla ale velká spousta, takže najít tu s nejlevnějším tarifem do České republiky se rovnalo zázraku. Po několika týdnech hledání a zkoušení se nakonec dalo domů volat docela levně.
Během sezóny jsme moc času neměli, ale pokud byl, snažil jsem se podívat po okolí. Asi 20 km od nás byl národní park s ledovcem. Tam jsme si s dalšími dvěma kamarády zajeli na krátký výlet. Les protkaný stezkami, kopce s nádherným výhledem do okolí, ledovec a tabulky s varováním, co dělat v případě setkání s medvědy. Ty jsme poprvé zahlédli na jednom z řídce zalesněných svahů asi padesát metrů od nás. Pak se nám ztratili. Vydali jsem se po ztezce, přibližným směrem k místu, kde jsme je naposledy viděli, když tu se znenadání začali prodírat z lesa pár metrů od nás. Byli to černí medvědi a zdaleka nedosahovali rozměrů známých kodiaků. I tak ale vzbuzovali úctu. I přes varování, že před medvědem se nemá utíkat, jsem zůstal na pěšině sám. Byli na turisty zvyklí a ani se na mne nepodívali. Do parku i z parku jsme se dostali stopem. Příroda je tam úchvatná a to nemluvím jen o tomto parku. Nalevo od stanu, kde jsme bydleli, hory se sněhem pokrytými vrcholy. Napravo totéž. Kousek od nás začínal Tichý oceán. Na pár z těch kopů jsem si vylezl a pokud jde o Tichý oceán, zaplatil jsem si 6 hodinový výlet lodí, během něhož jsem viděl kosatky, tuleně a další ledovce.
Cestování
Těsně před tím, než jsem skončil s prací a začal cestovat, vydal jsem se ještě se dvěma dalšími Čechy na dvoudenní tůru do pevnosti (bunkru) z druhé světové války. Ze Sewardu jsme šli několik kilometrů podél moře směrem ke konci poloostrova. Cesta podél moře byla ale schůdná pouze při odlivu. Ten jsme nevystihli úplně přesně, a tak jsme některé úseky překonávali skoky z jednoho skalního výstupku na druhý. Když jsme na výlet vyráželi, bylo docela dobré počasí. To se ale během několika hodin změnilo. Začalo pršet a čím dál tím hustěji. K večeru jsme zcela mokří dorazili k bunkru. Byl na kopci nad mořem a mlžným dešťovým oparem z něj bylo vidět pár menších ostrovů a dál už jen širý Tichý oceán. Vstup byl volný, takže jsme v něm přespali. Pršelo celou noc a následující ráno.
Cesta zpět se proměnila ve vodáckou výpravu. Ze stezek se staly potoky, z potůčků řeky. Ani s dobou odlivu a přílivu jsme si už nedělali starosti. Celou cestu zpět jsme se brodili sladkou nebo slanou vodou. Po kotníky, po kolena a jednou dokonce i po pás. Mokří, prochladlí a s úsměvem dobyvatelů jsme se šťastně dočvachtali do fabriky a následně do svých stanů.
Svět je skutečně malý. Můj spolužák ze střední mi vyprávěl o svém spolubydlícím na kolejích, Marvinovi, a toho jsem v Sewardu potkal. Právě on přišel s nápadem, sjet na kánoích řeku Gulkana. On s přítelkyní Zuzkou já s Tomášem. Plán byl takový, že vyrazíme po dvojicích a v danou hodinu daný den se počkáme na určeném místě. Rozloučili jsme se s kolegy z práce a našimi šéfy a stopem vyrazili s Tomem do Anchorage. Tam jsme v Wallmartu nakoupili potřebné vybavení a jídlo a přespali v našem, právě pořízeném stanu, v lesoparčíku ve městě. Další den jsme, opět stopem, pokračovali k místu srazu. Krajina, kterou jsme projížděli, se nedá popsat, ta se musí vidět. Při stopování jsme měli střídavé štěstí. K večeru nám zastavil asi tak padesátiletý muž, Roger, který nás nejen svezl pěkný kus, ale protože se už začínalo stmívat, nabídl nám i ubytování. Z hlavní cesty, po které jsme jeli, odbočil na jakousi vedlejší cestu hlínovitě štěrkovitého typu, po ní pokračoval asi tak dvacet kilometrů naprostou pustinou, aby pak zaparkoval v křoví. Vystoupil, otevřel kufr, vytáhl revolver, obul si holínky a vedl nás dalších pětadvacet minut divočinou zkrz mokřad do svého srubu. Dřevěná budova a před ní dvě jezírka,stromy, keře, kleč a tráva. Vedle domku měl postavenou i saunu a vedle ní zaparkovaný sněžný skůtr. Zima je prý dlouhá, teploty po ránu padají až k mínus čtyřiceti a jedinou možností jak se tedy dostat do civilizace je skůtr. Zeptal jsem se ho, jakže že se jmenují ta dvě jezera. Zamyslel se, zeptal se nás na jména a pak řekl, že jedno je Vit´s lake a druhé Tom´s lake. Společně jsme si něco ukuchtili a vlezli do sauny. Všude kolem klid, ticho a měsíc v úplňku ozařoval, pro středoevropana, tak cizí, ale přesto tak vzrušující a lákavou krajinu.
Ráno nás zavezl zpět na hlavní silnici a ještě si pěkný kousek zajel. Na Aljašce je pouze jedno velké město, Anchorage. Potom zde najdete několik menších s pár tisíci, zřídka desetitisíci, obyvateli. Zbytek nepočetného osídlení je pak rozprostřen na obrovské ploše. Pokud je tedy na mapě, zaznačeno cosi jako městečno, může to znamenat něco jako malou, velmi malou, vesnici a osada zaznamenaná na mapě o měřítku 1 : 4 000 000, se může skládat jen z několika domů a obchodu. Ještě s časovou rezervou jsme dorazili na místo určení – Tangle Lakes Lodge. O něco později přijeli i Marvin se Zuzkou.
Teď už si přesně nevzpomínám, jestli jsme se plavili pět, nebo šest dnů. Nikdy jsem v kanoi neseděl, naštěstí Tomáš byl zkušený vodák a dobrý instruktor. Za celou dobu plavby jsme se ani jednou nepřevrátili, pouze jednou jsme měli na mále. Ze začátku nás čekalo pádlování po jezerech. Potom jsme museli přenést lodě přes několika set metrů dlouhý úsek souše (přes kopec). Pak po pomalu tekoucí řece až po docela velkou divočinu s kameny a silným proudem. V paměti mi ukvěla ta úmorná dřina celodeního pádlování, chlad, vlhko a příroda, která za všechno to strádání stála. Průzračná voda plná mrtvých a umírajících lososů, bobři, kteří se na nás připlavali podívat, rozlehlé pláně sřídané hustými lesy a to vše v barvách začínajícího podzimu. Během celé plavby jsme potkali pouze pět lidí. Úspěšně jsme dorazili do cíle, naposledy přespali u břehu řeky, která nám po několik dní dělala nerolučnou společnici, vrátili kánoe a opět se rozdělili do dvojic. Marvin s Luckou spěchali zpět do Anchorage na let do New Yorku a my dva s Tomášem jsme se rozhodli podívat se k jednomu z ledovců.
Ten, který jsme si vybrali, se jmenoval Maclaren. Nejdřív jsme se, zase stopem, dostali k Maclaren River Lodge, tam si dali pár aljašských piv s příznačným názvem Alaskan, přespali ve stanu na kopci s výhledem do krajiny a ráno vyrazili k ledovci. Azurově modrá obloha, na horizontu se tyčící bílé vrcholky hor a žluto červeně hnědá tráva zbarvující okolní krajinu. Několikrát jsme se brodili přes potoky a jezírka. Ty braly vodu z tajícího sněhu a ledovce a byli vražedně studené. Něco popoledni jsme došli až k zasněženým kopcům, kde začínal ledovec. K večeru jsme se vrátili zpět na místo, odkud jsme ráno vycházeli.
Jedenáctého září dva tisíce jedna. Stopem směr Anchorage. V té době znalost angličtiny u mne ani u Tomáše nebyla nejlepší, a tak nám nějakou dobu trvalo, než jsme od těch co nás vzali, pochopili, co se děje. Po Denali Highway až na dohled Denali National Park a pak na jih do Anchorage. Jedním slovem řečeno, krajina byla fantastická.
Ubytování v Anchorage bylo vyřešeno, protože kamarádi od Toma, také čeští studenti, si našli po ukončení lososí sezóny v Sewardu práci v tomto městě a mě nabídli, že s nimi mohu ty dva dny, co mi zbývali do odletu, bydlet. Po dvou dnech jsem se sice na letiště vypravil, ale v té době ještě komerční spoje nelétaly. Odletěl jsem až o týden později. Čas jsem trávil sledováním televize, čtením novin, na internetu v knihovně a procházením se po tomto rozlehlém městě. Poslední večer mi bylo řečeno, že bych mohl také přispět na bydlení, a že ta nabídka se týkala jen těch dvou dnů a nepočítala s mým delším pobytem. Trochu mne to překvapilo, protože ostatní narozdíl ode mne vydělávali a žádné náklady, snad kromě vody a elektřiny, se mnou neměli. Chyba ale byla pravděpodobně i na mé straně, protože jsem se jich po neúspěšném návratu z letiště na nic neptal a bral to, že mne tam dalších pár dnů nechají, jako samozřejmost. Nicméně jsem přispěl, ale poslední noc jsem strávil v nedalekém parku, kde mi společnost dělala pasoucí se losice, která si tam zaběhla z nedalekých kopců.
Proč jsem to však uvedl je, že jsem potom v tom stavu a oblečení v jakém jsem se probudil, letěl první třídou přímým letem až do New Yorku. Jelikož let, na který jsem měl letenku a na který jsem se dostavil, se nemohl ze známých příčin uskutečnit, zařizoval jsem si nový termín odletu komunikací s tou leteckou společností přes intenet a jakousi souhrou náhod mne pak posadili do první třídy. Jídlo bylo dobré, letušky pohledné a usměvavé a já zarostlý ve vojenských kalhotech, vysokých botách a oblečení do divočiny. Asi mne považovali za potrhlého milonáře. V letištní hale v Anchorage jsem potkal dalšího mladého čecha, který si na Aljašce vydělával prací v cirkuse a teď se taky vracel zpátky domů. Z New Yorku přes Frankfurt do Prahy.