Původní plán:
V úterý (30. srpna) večer zajedu do Ostravy, kde přespím a druhý den ráno nasednu na vlak do Popradu. Jasné, srozumitelné, jednoduché. Koupil jsem si dvě mapy východních a západních Tater.
Realita:
V úterý mi volali z rekrutačního (už jsem si myslel, že na mne zapomněli) abych se 12. září dostavil na středisko pro výběr personálu do Olomouce. Stále jsem ale měl dost času a rozhodl jsem se pokračovat podle plánu. Odjel jsem do Ostravy. Již následujícího dne se mi ale začal plán hroutit. Teta chtěla koupit vypalovačku. Jejím scháněním a hlavně instalací (externí mechanika, starší počítač) jsem strávil většinu dne. Taky se mi můj výlet v hlavě rozležel a řekl jsem si, že mi bude stačit, když se několik dnů potoulám po Beskydech. Koupil jsem si mapu Beskyd.
Náhradní plán:
Ve čtvrtek (1. září) dopoledne zajedu do Mostů u Jabluňkova a po červené směr jihojihozápad projdu celé Beskydy.
Realita:
Plán mi vydržel do podvečera. Z Mostů u Jabluňkova jsem pokračoval přes Skalku, Velký Polom, Bílý Kříž. Bylo to tam pěkné, ale ne pro mne. Abych to upřesnil. Poprvé, a zároveň naposled, jsem se zapotil, při zdolávání prvotního převýšení z Mostů na Skalku. Pak už více méně stezka pokračovala po vrstevnici a já se začal nudit. Nerozptýlily mne ani maliny, ani borůvky, kterých bylo všude plno. Usilovně jsem přemýšlel co dál a při pohledu na mapu mne napadlo geniální řešení. Po červené budu pokračovat do Konečné a odtud po zelené do Tuzovky. Tam si koupím lístek na vlak do Tater. To že nelegálně přejdu hranice Slovenské republiky mě nijak neznepokojovalo (dělal jsem to už předtím), spíš jsem nevěděl, jestli zdravotní pojištění u Všeobecné platí i na Slovensku. Nevadilo mi ani to, že nemám slovenské peníze (směním je v Turzovce a když tam nic nebude, tak budu pokračovat pěšky do Žiliny a tam je určitě směním) a ani to, že nemám mapu Tater. Ty co jsem si koupil, jsem nechal v Ostravě, protože který rozumný člověk by s sebou do Beskyd tahal mapy Tater. Jakmile jsem přišel na toto řešení, špatná nálada zmizela a já s písničkou na rtech pokračoval podle nového plánu. Večeře na skále s výhledem na Lysou horu a zapadající slunce. Spal jsem pod smrkem pár kilometrů před Konečnou.
Cesta do Konečné vedla podél hranic. Více než podle turistického značení jsem se orientoval podle hraničních kamenů. Už od rána bylo krásně, svítilo sluníčko a nikde ani mráčku. V Turzovce jsem na chodníku našel slovenskou korunu. Nechal jsem si ji pro štěstí. Směnáren tu měli několik. Vlakem do Čadca, přestup na Žilinu a tam ještě jeden přestup na Poprad. Za jízdu vlakem touto krajinou by se mělo připlácet. Příkré kopce, lesy, řeky, tunely, sem tam dědinka.
Vlak, rychlík, stavěl i v Ružomberku. Městečko je to pěkné, ale zmiňuji ho hlavně proto, že tam přistoupilo hodně dalších cestujících a zvláště jakási mládežnická výprava (převážně děvčata). Kupé se brzo zaplnila a lidé museli stát v uličce. K oknu v uličce, ze kterého jsem ještě nedávno obdivoval ubíhající krajinu, se postavily dvě mladé pohledné slečny. Místo, abych byl nadšen, že se nyní mohu kochat jejich kopci a údolími (či jakkoliv to jinak nazveme), při pohledu na něž by nejednomu muži srdce zrychlilo tep (a nejen srdce), spílal jsem v duchu výrazy nejhoršími těmto dvěma děvčatům za to, že mi kvůli nim uniká krása tatranských velehor. Každý jsme holt jiný. Někdo je na ženský, někdo na chlapy a někdo má rád hory.
To že s sebou nemám mapy, mi nevadilo, protože jsem předpokládal, že na nádraží v Popradě, musí někde nějaká ta turistická mapa být. Vždyť je to jedno z výchozích míst do Tater. Myslel jsem si dokonce, že by tam od nádraží mohlo vést i turistické značení. Nebyla a nevedlo. Nálada mi klesla na bod mrazu. Hory se krásně rýsovaly na obzoru za městem. Byly tak blízko a přece tak daleko.
Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal. Tuto větu, která mi utkvěla v paměti z hodin dějepisu na základní škole, jsem vztáhl na svou aktuální situaci a zapřísáhl se, že se do hor dostanu, i kdybych si tu cestu tam měl prosekat. Byl to pouze řečnický slib a v tu chvíli jsem netušil, že nebyl daleko od reality, která mne očekávala. V nedaleké Bille jsem nakoupil potraviny a vyrazil. Bylo něco po páté hodině. Po silnici na konec města a za hřbitovem na polňačku. Pak loukou podél silnice, přes cestu na další, pro změnu silně podmáčenou, louku a skrz křoví a potok, následovaný mračny komárů, na sever. Došel jsem až k lesu. Plno popadaných stromů s větvemi přímo proti směru mé chůze. Nezbylo mi než sklonit hlavu, zatnout zuby, rozmáznout příliš odvážného komára a s vytrvalostí ruského buldozeru pokračovat v chůzi. Za půl hodiny jsem se z té džungle vynořil zpocený, poškrábaný a vonící pryskyřicí.
Ocitl jsem se na lesním hřbitově. Vyvrácené a polámané stromy, pahýly čnící k šeřícímu se nebi, kaluže, bláto. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem v lese, zasaženém katastrofálním polomem, ze začátku tohoto roku. Ustlal jsem si na kopci u dvou borovic, které jako jedny z mála tu větrnou smršť přežili, a dlouho do noci smutně hleděl na tu zkázu. A ráno, jakmile jsem otevřel oči a posadil se, jsem uviděl její rozsah. Obrovské, kdysi zalesněné plochy, byly plné polámaných stromů a místo zelené, tu převládaly odstíny hnědé a šedé.
Sbalil jsem se a za necelých dvacet minut jsem došel do Smokovce. Podle toho co jsem viděl, i kdyby tudy někudy vedla značená turistická stezka, stejně bych ji nenašel, a tak jsem se vydal vzhůru podél lyžařského vleku. Nemusel jsem alespoň neustále přelézat popadané stromy. Došel jsem k lesu a tam konečně narazil na značku. Zelenou. Po ní směr Bilíkova chata. Zelené jsem se držel až do Terryho chaty a po cestě u Rainerovy chaty jsem konečně našel mapu. Do deníčku jsem si zapsal kudy kam a spokojeně pokračoval. Nádherný výstup na Terryho chatu, odtud na Zbojnickou s lezením po řetězech, Horský hotel zasazený do úžasného údolí s vodopádem a nocleh na jakési malé mítince v kleči, dva metry od stezky.
Hory, a příroda celkově, byla překrásná, co mi však vadilo, a hodně, byly ty zástupy lidí. Nejvíc mě rozzuřil polský zájezd snad o pětadvaceti lidech. Pokud potkáte dvojici, není problém ji na nějakém širším úseku předejít. Jak ale předhonit takovou hordu lidí? A nakonec, když těch dvojic, trojic, nebo osamělců předbíháte několik desítek během každé hodiny, tak i ti vám potom polezou na nervy. Na rozdíl od těch batůžkářů jsem s sebou měl bágl s jídlem, pitím, oblečením a věcmi pro přenocování a přesto jsem to byl já, koho museli neustále pouštět před sebe. Také mne dojalo, když někteří lidé až na řetězech zjistí, že se bojí výšek. Co pár metrů jsem se musel zastavit a čekat. Nakonec jsem se vztekl a nahoru vylezl po boční stěně, a bez řetězů, abych na cestě dolů potkal tu výše zmíněnou polskou výpravu. Spokojený jsem byl až po cestě ze Zbojnické chaty. Vyrážel jsem od ní kolem půl čtvrté na Polské sedlo a v té době naprostá většina lidí už zamířila směrem dolů. Potkával jsem jen sem tam někoho a většinou to byli lidé s báglem jako já. Pro mne jsou hory o samotě, klidu, tichu, pokoře. Toto byla lázeňská promenáda.
Vstával jsem se sluníčkem, před šestou. Za prvé mám rád východ slunce a za druhé, a to hlavně, jsem nechtěl platit pokutu, kdyby mě tam načapal strážce parku. Zrovna když jsem cpal spacák, na kterém se k ránu vytvořila jinovatka, do batohu, procházela po stezce skupinka pěti lidí s průvodcem. Ten zastavil, ukázal na mne a jal se jim vysvětlovat, že přesně takhle vypadá správný bivakář. Spát chodí za tmy a vstává co nejdříve, aby ho nikdo neviděl. Měl by mi prý dát pokutu, ale takové jako jsem já má rád. Poradil mi, kde bych měl příště bivakovat, aby mě nikdo neviděl. Pokračovali pak směrem k Batizovskému plesu sedlu, kam jsem měl namířeno i já. Brzo jsem je dohnal. Odtud šli na Gerlachovský štít. Někteří správci parku dělají skupinkám průvodce a vydělávají si tím. Ráno bylo zamlžené, ale zase na druhou stranu nikde nikdo. Lidi jsem začal potkávat až po deváté, kdy se vyčasilo. Nejdřív sem tam někdo a nakonec proudy lidí. Štrbské pleso. Jak už jsem jednou napsal, lázeňská promenáda. Byl jsem tak znechucen, že jsem se rozhodl jet pryč. Podél zubačkové dráhy jsem sešel do Štrby a koupil si lístek na osobák do Žiliny s tím, že si tam v nějaké hospůdce dám pěkných pár piv a spláchnu tu hořkou chuť po turistech v Tatrách.
Konec dobrý, všechno dobré. Topvar byl dobrý a obsluha příjemná. Spal jsem na kopci nad městem. Nemohl jsem jít moc daleko a hledat si nějaké pohodlné místečko, protože vlak mi jel v pět čtyřicet. Spal jsem tedy z kopce u kmene jakéhosi stromu. V noci mě vyděsil srnec. Znalci, kteří vědí jaké skřeky vydává, mi dají jistě za pravdu, že být probuzen v jednu ráno něčím takovým v bezprostřední blízkosti, dá srdci zabrat. Zbytek noci pak proběhl v klidu.
Ráno jsem se vzbudil, opět se nechal vyděsit tím srncem, který se pásl na louce deset metrů ode mne a na podivné zvuky zpod stromu (vylézání ze spacáku) reagoval srnčím zaržáním a zběsilým útěkem. Vlak jsem stihl a stihl jsem si i koupit snídani. Tím pro mne skončilo období BeskydskoTatranské.