Práce
Místo, kde jsem pracoval se jmenovalo Alio – Olio. Byla to napůl prodejna delikates (sýry, salámy, paštiky, oleje, vína) a restaurace (zeleninové saláty s různými sýry, obložené talíře dle výběru, sendviče, těstoviny, různé druhy cheesecakes, tiramisu, carrotcakes a kvalitní, převážně italská a francouzská, vína). Mojí činností byla práce v kuchyni. Něco mezi umývačem nádobí a šéfkuchařem. Dělal jsem hlavně noční směny (od pěti do zavíračky – ta se lišila podle toho, kdy odešli poslední zákazníci – obvykle mezi půl dvanáctou a půl jednou) a to jsme tam byli jen dva. Číšník, který měl na starost plac a kuchař, který se staral o kuchyň. Jak to tak bývá, občas byla práce prima a občas se proměnila v peklo. Pamatuji si na jeden večer, kdy jsem dostal tři objednávky naráz: šest rozdílných těstovinových jídel, pět salátů, tři sendviče s malými saláty a obložený talíř pro dva. Tři čtvrtě hodiny jsem se nezastavil. Nebo jindy jsme před jedenáctou neměli zákazníky a už už jsme zavírali, aby jako naschvál přišel pár středního věku a my kvůli nim zůstali až do jedné.
Výhodou této restaurace bylo (kromě toho, že jídlo jsme měli zdarma), že všichni se dělili o spropitné rovným dílem. Vzpomínám si na jeden pár, který si objednal jídlo a pití za deset liber (asi 570 Kč) a nechal nám spropitné třicet liber (asi 1 700 Kč). To ale byla výjimka. Průměrně si každý z nás přišel za večer na takových pět šest liber.
Majiteli obchodu-restaurace bylo třicet dva let a v mládí pracoval jako barman. Ze začátku mi připadal fajn, ale jak jsem zjistil, byl to cholerik. Dokázal se zpěnit pro drobnost (a někdy si i protiřečil) a v takové situaci byl dosti nepříjemný. Jak mi řekl Statis, nejdéle sloužící zaměstnanec, vystřídalo se tam během pár let mnoho desítek lidí, kteří vydrželi třeba jen jeden den či týden. Sám jsem byl svědkem, jak po debatě s ním v slzách odešla sympatická mladá číšnice ze Srbka a už se tam nikdy neukázala. Několikrát jsem se s ním chytl a pak jsem s ním přestal komunikovat, jen jsem v rámci slušnosti odpovídal na pozdravy. Jeho jednání se nakonec naštěstí změnilo (alespoň ve vztahu ke mně).
Ubytování
Ze začátku jsem bydlel v hostelu za šest liber (asi 340 Kč) na den. Byl tam zákaz praní oblečení, takže jsem se chodil sprchovat oblečený a v rámci své očisty jsem si i vypral. Byl jsem sám ve dvojlůžkovém pokoji. Majitelka hostelu měla ráda zbytečnosti (obrázky, sošky atd.) a květiny, což bylo vidět na každém kroku.
Po čtrnácti dnech jsem si pronajal studio deset minut rychlé chůze do práce a pět set metrů od pláže. Bylo na střeše (druhé patro) s kuchyňským a sprchovým koutem a jednou místností. K tomu ale patřila další místnost s televizí a celá střecha. Majitel byl seriózní člověk, který splnil co slíbil. Do týdne mi dovezl televizi a do měsíce vyměnil starší, ale fungující ledničku, za úplně novou. Abych nezapomněl, měl jsem i novou automatku. Žil jsem si jako král. A cena? 140 liber (asi 8 000 Kč) měsíčně plus voda a elektrika. Jelikož jsem vody moc nespotřeboval, tak ji ani nechtěl ode mne zaplatit a cenu za elektriku zaokrouhloval dolů.
Bezpečnost
Limassol mi připadal jako velmi bezpečné místo. Mohli jste jít v jednu ráno přes město a nemít obavy o své zdraví. V mém případě je to pochopitelné. Škaredého a rozmrzelého chlapa nebude nikdo otravovat ani ve dne, natož v noci. Myslel jsem to ale všeobecně. Auta jsou ponechána s pootevřenými okýnky, kabriolety se slunečními brýlemi a oblečením na sedadlech, občas jsem viděl zboží před obchodem ponechané přes noc a my v Alio-Olio jsme měli venku mražák s polotovary, nezamčený a nikdy se nám nic neztratilo.
Na co si však dávat pozor jsou řidiči. Jak se mi svěřil Miltos, kolega z práce, musí být neustále ve střehu, protože někteří jezdí, jako by byli sfetovaní. Hlavně jsou strašně nezodpovědní. Nepřipoutané děti poskakující po voze, rychlá jízda a smykem vybírané zatáčky, alkohol za volantem, nepoužívání blinkrů atd. Kdosi mi řekl, že Kypr patří v počtu nehod na obyvatele na jedno z prvních míst na světě. Tuto informaci jsem si neměl jak ověřit, ale věřil jsem jí.
Když jsem odjížděl z Kypru, tak mi jeden mladý domorodec, který mě svezl stopem, řekl, že Limassol považuje za nejnebezpečnější město na ostrově. Většina vražd a bombových útoků se prý odehraje právě zde. Kdo ví.
Registrace na imigračním
Pokud jste na Kypru déle než tři měsíce, musíte se během této doby nechat zaregistrovat na imigračním. To sídli v druhém patře budovy na severozápadním konci města. Jako právorespektující občan jsem tam tedy těsně před uplynutím tří měsíční lhůty zašel. Dostal jsem formulář na vyplnění a bylo mi řečeno, že z důvodu zaneprázdněnosti je nejbližší termín, kdy budou mít na mne čas, až za měsíc. Během tohoto měsíce jsem se ale rozhodl vrátit na rodnou hroudu. Zašel jsem tam tedy ještě jednou zeptat se, zda tam tedy v daný den mám přijít, nebo zda je to zbytečné. Dostalo se mi fundované odpovědi: „To záleží na Vás.“ Kvůli této odpovědi jsem podnikl jednohodinový pochod na imigrační a hodinový pochod zpátky. Protože jsem tam měl dohodnutou schůzku a taky proto, že jsem doufal, že by mi mohli dát razítko do mého, ještě ne zcela zaplněného, pasu (nehledě na to, že jsem chtěl mít zkušenost s kyperskými úředníky), jsem se tam rozhodl zajít (25.5.05). Oblékl jsem si pro tuto slavnostní příležitost mé nejméně propocené tričko a nedávno vyprané kalhoty. Nejdříve jsem se zašel přeptat do okénka informací, zda je má registrace nezbytná. Úřednice, které jsem svou situaci vysvětlil, trpěla u žen velmi zřídka se vyskytující chorobou – nemluvností. Po mém prvním vysvětlení se na mne upřeně dívala a nic neřekla. Zopakoval jsem tedy svůj monolog. Jedinou reakcí bylo, ze začala listovat v jakémsi sešitě. Jak se říká, do třetice všeho dobrého. Konečně promluvila. To mne natolik překvapilo, že mi chvíli trvalo, než jsem pochopil co mi to vlastně řekla: „Já už jsem Vám ale pořadové číslo dala!“. Upustil jsem od své marné snahy získat jasnou odpověď na jednoduchou otázku, zda je má registrace nezbytná, i když opouštím zemi během deseti dnů a jal se vysvětlovat, že jsem žádné pořadové číslo dostat nemohl, protože jsem právě přišel. Znovu na mne upřela svůj, nyní podezíravý, pohled a dala mi papír s číslem. Nečekal jsem ani pět minut a k sobe do kanceláře si mne pozvala vysoká štíhlá velmi pohledná mladá úřednice. Ještě než jsem vstoupil, za závistivých pohledů dalších čekajících, vychrlila na mne otázky jaké jsem národnosti a co vlastně chci hlasem ne nepodobným tomu, jaky mívám po proflámované noci. Začal jsem tedy (již po čtvrté toho dne) vysvětlovat svou situaci. Netrpělivě si mne vyposlechla a pak mi svým milým chraplavým hlasem oznámila, že jsem tu naprosto zbytečně a ze můžu jít. Ani jsem nestačil poprosit o razítko do pasu.
Jak si užít volného večera a jaké víno nekupovat.
Občas máme prohozenou pracovní dobu, což se stalo i dnes. Nedělal jsem jako obvykle od pěti, ale od devíti od rána. Má to ale jednu výhodu. Zítra nastupuju až od 17:00, takže mám 24 hodin pro sebe. Stavil jsem se na internet stáhnout si nějaké prograny, v obchodě koupit nějaké poživatiny a zamířil domů. Dnes jsem měl náladu na udrženi určité úrovně fyzické kondice, takže jsem se před konzumací nákupu odhodlal ke krátkému běhu po pláži. Zdravě vyhladovelý s natěšenými chuťovými bunkami jsem se vrhl na nákup. Nakrájel jsem sýr, salám, chleba, pustil computer a teprve pak zjistil, že nemám vývrtku [koupil jsem si totiž Kyperske víno s Bohulibým názvem Olympus, sweet red, produced and bottled by ETKO LTD, Lemesos – Cyprus]. To mě přinutilo použít násilnějši metodu odstranění zátky [vydlabal jsem ji nožem], což skoncilo tím, že jsem měl pět větších a několik desítek menších kousků korku [zkráceně řečeno jsem láhev neměl čím zašpuntovat nazpět], a musel jsem ji vypít celou. Problém nebyl v množtví tekutiny, ale v jeji kvalitě. Zde bych si dovolil citovat z filmu Kurva Hosi Gutentag – „dyť to je sladké jak hovno z nutrie“. Pravda, nikdy jsem výměšky z nutrie nekoštoval, ale ta chuť by mohla odpovídat. Naštěstí víno bylo 15% a po několika deci mi chuť začala připadat snesitelná [to neměni nic na mém rozhodnutí tuto značku víckrát nekupovat].
Fotbal
Ve fotbale (tak jako v životě) občas (což znamená častěji než bychom si přáli) zvítězí ti horší (ti co si to nezaslouží).
Vítězství jednoho je velmi často tragédií toho druhého.
Těm slabším se odpustí mnohé, těm silnějším se vytýká každá drobnost.
To jsou věty, které jsem si poznamenal na kousek papíru během finále anglického Cu(a)rling cupu 2005, kdy se mezi sebou utkaly týmy Chelsea a Liverpoolu. Postřehy jsem si začal psát poté, co vedle mne sedící obtloustlý chlapík zakřičel: „Fucking tosser“ (raději nepřekládám) při nepovedené akci Baroše – českého hráče hájícího barvy Liverpoolu. Zarazila mne ta neschopnost sebekritiky, kdy na jedné straně v roli kritika vystupuje člověk, který by stěží na hřišti dokázal klusat deset minut, a v pozici kritizovaného je profesionální sportovec, který na hřišti doslova potí krev. A to nebyl jediný příklad. Při minele jiného hráče se zase pro změnu ozvaly nepublikovatelné výrazy ze skupinky fanoušků, jejichž postavy měli hodně daleko k ideálu fyzické krásy. To se to kritizuje u piva. Průběh zápasu je pravděpodobně dobře znám fanouškům obou týmů. Pro nezasvěcené jen dodám, že z prvního gólu se radovali hráči Liverpoolu již v 45 vteřině a i přes obrovskou herní převahu Chelsea se jí utkání podařilo zvrátit až v sedmdesáté sedmé minutě, kdy dosti nešťastně skóroval do vlastní brány kapitán Liverpoolu. Utkání nakonec zaslouženě vyhrála Chelsea poměrem 3:2. Ta první věta, kterou jsem si poznamenal, nakonec neplatila (což neznamená, že by nebyla pravdivá).
Jak jsem si kupoval kalhoty
Přibližně po měsíci mého pobytu na ostrově jsem se rozhodl, ze si koupím druhé kalhoty. Nějaké lehké, vzdušné. Byl sice únor, ale řekl bych, ze tu bylo více teplo, než v létě v Irsku. Zašel jsem tedy do nedalekého obchodu s oblečením. Chvíli jsem se rozhlížel v pánském oddělení a našel jsem pouze rifle, bundy, mikiny a jiné teplé oblečení. Zamířil jsem k prodavačce a zeptal se jí:
Já: „Máte nějaké kalhoty?“
Ona: „Rifle?“
Já: „Ne, mám na mysli nějaké lehké letní kalhoty?“
Ona: „Kraťase?“
Já: „Ne, chtěl bych nějaké kalhoty s dlouhými nohavicemi.“
Ona: „Rifle?“
Já: „Rifle ne, potřebuji nějaké letní kalhoty.“
Ona: „Kraťase?“
Já: „Kraťase ne, letní kalhoty.“
Ona: „Ale vždyť je zima.“
Já: (ráno jsem si byl zaplavat v moři) „Je teplo.“
Ona: „Ne, je zima, zkuste se zeptat za měsíc.“
A tak skončil můj první a zároveň poslední pokus o rozšířeni garderóby.
Cesta zpět
Delší dobu jsem se rozhodoval zda se zpátky do republiky vrátím stejným způsobem, jako jsem sem přicestoval, a nebo letecky. Protože jsem si uvědomil, že několika denní cestování v létě autobusem, by nemuselo být pro mne nejzdravější, a také protože se mi nakonec podařilo sehnat levnou letenku, rozhodl jsem se pro cestu vzduchem. Sehnat levnou letenku z Kypru ale nebylo nejjednodušší. Poptal jsem se v několika cestovních kancelářích, kde mi řekli, že nejlevnější jednoduchá letenka do Prahy stojí 180 liber (v době mého pobytu byla jedna libra 0.57 eura a euro jsem u nás měnil v kurzu 1:30) a zpáteční letenka včetně letištních poplatků 104 liber (není to chyba, skutečně zpáteční letenka byla téměř o polovinu levnější). Sto čtyři liber se mi zdálo stále hodně až mi pomohl Statis, kolega z práce. V Alio-Olio pracoval na poloviční úvazek a na hlavní pracovní poměr dělal policistu na mezinárodním letišti v Larnace. Poptal se mi tam a sehnal mi jednoduchou letenku za 67 liber včetně tax.
Koupil jsem mu pak na oplátku malou flašku Walkera. Má rád whiskey.
Odjezd
O půl dvanácté (sobota 4.6.05) jsem se rozloučil s domácími, šel na konec města a stopem do Larnaky. Něco po třetí jsem už byl na dohled mezinárodního letiště. Odlet jsem měl až v devět ráno následujícího dne, a tak jsem se rozhodl strávit zbytek pobytu na Kypru na pláži. A stálo to za to. Ležím na karimatce opřený o palmu. Dvacet metrů ode mne je plot (konec pláže, začátek letiště) a po nějakých sto metrech začíná přistávací dráha. Letadla přelétávají těsně nade mnou. Moře, písek, barevné slunečníky a přistávající letadla. Vyfotil jsem tři tlusté černoušky a teď pozoruji tři pohledná děvčata, opalující se na lehátkách kousek ode mne. Je šest. Půjdu na letiště. Kousek ode mne je přístřešek, kam se uklízejí lehátka. Tuto práci tady dělá jedna dobře vyvinutá slečna. Jak tak ta lehátka sklízela, přišla si za ní popovídat kamarádka. Asi měla špatný den. Byli to Polky a docela jsem jim rozuměl. Zvlášť když každé třetí slovo byla kurva.
Na letišti sloužil Statis (ten z práce). V uniformě s automatem přes rameno. Bude mne tu celou noc hlídat.
Byl jsem varován, že tu jsou dosti agresivní komáři (co by člověk čekal, mezinárodní letiště, slétá se tu komáří chátra z celého světa). Jeden z nich byl skutečný profík ovládající technologii stealth. Jinak si totiž nekážu vysvětlit, jak se mi dostal do ucha a píchnul mne do ušního bubínku aniž bych ho slyšel.
V cizině se docela lehce pozná člověk od nás. Nikdo jiný totiž nenosí trempské bágly. Tady na letišti v Larnace to platilo bez výjimek.