[31.10.04]
Pro své poznávání Irska jsem neměl přesný harmonogram. Věděl jsem kam bych se rád podíval, ale jak se tam dostanu a kdy, jsem nechal na náhodě. Nejdříve jsem zašel na vlak, nic vhodného mi nejelo, pak na autobus. Za dvacet minut mi jel spoj do Killarney. Na nádraží jsem potkal Carmen, se kterou jsem chodil do jazykové školy. Cesta trvala šest a půl hodiny. Upřímně řečeno byla to celkem nuda. Pozoroval jsem sice krajinu, ale nijak mne neoslnila. Do Killarney jsme dojeli v době, kdy se už začínalo smrákat. Hned jsem vyrazil. Chtěl jsem ještě před večerem najít značenou cestu (The Kerry Way) a nějaké vhodné místo pro přespání. Zastavil mi chlápek jestli něco potřebuji. Vzal mě autem, ukázal mi začátek značené cesty a zeptal se, zda u něho nechci přespat. Za deset euro na noc jsem souhlasil. V baráku měl neuvěřitelný nepořádek. Ztěžoval si na Poláky, kteří u něho bydleli. Po chvíli povídání, jsem se mu omluvil s tím, že jdu spát, protože brzo ráno vyrážím. Zeptal se mne, zda se může na mne dívat, jak se sprchuji, že má rád bílou pleť. Moc jsem ho nepotěšil – nemohl, a na noc jsem se zamkl. Co mi říkal, tak je katolík a chodí pravidelně do kostela.
Pro orientaci při tomto cestování jsem používal automapu Irska s měřítkem 1:200 000. Je pravda, že existují i podrobné turistické mapy. Důvodem, proč jsem si je nekoupil je, že bych jich potřeboval nejméně 10 (7.5 eura za jednu).
Zapomeňte na bezcílné toulání po kopcích, jaké je možné u nás. Půda je zde rozdělena a oplocena (platí hlavně pro oblast Kerry a Dingle), takže byste museli velmi často přelézat ploty. Značená stezka vás alespoň zavede k bráně, nebo k dřevěnému žebříkovitému přelezu.
[01.11.04]
Ubytování jsem opustil v sedm ráno, kdy se začalo rozednívat. Killarney National Park – špatné značení. Přes kopce do Kenmare, kde jsem poobědval na náměstí (půl třetí). Můj prvotní plán byl jít z Kenmare po The Béara Way. První dvě a půl hodiny jsem strávil na asfaltové silnici. Takhle jsem si stezku pro turisty nepředstavoval, a tak jsem to zabalil a vyrazil zpět do Kenmare. Stopl jsem auto s ženou a dvěma jejími syny – byli hledat sokoly v horách – vzali mě kousek cesty. Ta paní, které jsem vysvětlil svou špatnou náladu jaksi nechápala, co mi vadí na asfaltové silnici, ale raději rychle změnila předmět hovoru. Spal jsem na louce u pobřeží (první stavění nového stanu).
Kerry a Dingle poloostrov patří k turisty velmi navštěvovaným oblastem. Na poloostrově Kerry je podle mé automapy jediná značená cesta pro pěší (Waymarked walk) a to The Kerry Way a na poloostrově Dingle také pouze jedna – The Dingle Way. Vyhledem k tomu, že jich není mnoho a že je to turistická oblast, člověk by předpokládal excelentní značení. Více jsem se splést nemohl.
[02.11.04]
Zpět do Kenmare. Odtud měla pokračovat The Kerry Way. Nebyl jsem ji schopen najít. Zeptal jsem se tedy domorodce a ten zase domorodkyně. Cesta prý začíná až pět mílí za městem. Na rozdíl od toho co mi řekli, jsem na značení narazil ještě ve městě. Pravda, značení je příliš zavádějící výraz. Jakmile „značení“ odbočilo ze silnice, začalo peklo. Půda byla silně podmáčená (minulý týden tu byly záplavové deště). Stezku používá dobytek, takže není možno rozlišit, co je regulérní „značená stezka“ a co pouze zkratka stáda ovcí a krav. „Značením“ se myslí černé kůly se žlutými šipkami ukazujícími směr. Pokud je ovšem ale najdete. Za prvé jich není mnoho a za druhé jsou většinou zadupány v bahně. A bahno sahalo nad kotníky. Spal jsem před Tahilou na louce, kde jsem dlouho hledal místo bez koláčů (okrouhlý hnědý až černý nevalně vonící pozůstatek po dobytku) pro stavbu stanu.
[03.11.04]
Pokrčuji na Sneem. Už jsem zase dlouho neviděl značku. Nevím jestli jdu dobře. V lese jsem narazil na galerii (sympatický manželský pár tu žije a tvoří). Dali mi napít a souhlasili s tím, že značení je strašné. Vyšel jsem z lesa. Jsem na kopci. Nádherný výhled na krajinu osvícenou sluncem (počasí během celého putování bylo převážně zatažené s občasným poprcháváním, takže když vysvitlo slunce, bylo to jako malý zázrak). Tady na kopci jsem potkal prvního (a také posledního) turistu s batohem na zádech a mapou v ruce. Původem byl z Corku v současnosti žijící v Rumunsku. Dal mi pár rad ohledně hostelů a cesty, co mě čeká. Podali jsme si ruce a šli každý svou cestou. Tento den se docela vydařil. Ani jsem mockrát nezabloudil a počasí bylo pěkné. Po cestě jsem vysvobodil berana, který se rohy zachytil v oplocení. Vytáhl jsem kudlu a přeřezal několik drátů. Upaloval, jako kdyby za ním hořelo. Přespal jsem v hostelu v Caherdaniel (doporučil mi ho ten chlapík, co jsem ho potkal na kopci před Sneemem). Ač jsem byl sám v celém hostelu, majitelka zapnula topení v mém pokoji a ve společenské místnosti zapálila krb. Chvíli to vypadalo, že se mnou pod společnou střechou budou nocovat tři Novozélanďanky, ale protože v této malé vesnici nebyla žádná zábava, rozhodli se pokračovat dále. Našel jsem klíště.
[04.11.04]
Téměř mi uschly boty. Téměř. Vyrazil jsem brzo ráno, sotva se rozednilo. Vrátil jsem se kousek cesty a pokračoval na Eagles Hill. Přešel jsem větrné sedlo (nádherný výhled na dvě jezera pode mnou – Isknagahiny Lough, Lough Currane – na chvíli dokonce vykouklo slunce zpoza mraků, ale ne na dlouho, aby mne nerozmazlilo) a klouzal dolů po mokrých kamenech a trávě (večer pršelo). Líbí se mi, jak místní lidé mluví o počasí. Ať je jakkoli zamračeno či mlhavo, pokud neprší, tak je pěkný den. Pokud prší, co se dá dělat. Přešel jsem jedno údolí, pak další a doufal, že Mastergeehy je vesnice s obchodem (na oběd jsem měl plněné sušenky a vodu). Bohužel. Pár domů, několik z nich opuštěných, a poštovní úřad. Toť vše. Za „vesnicí“ jsem se zastavil, abych zjistil stav zásob. Ne že by mi to dlouho trvalo. Jedna konzerva (necelých 200g) Tesco value tuňáka, 300g plněných sušenek a něco přes půl litru vody. Zbývali asi dvě a půl hodiny světla. Pojedl jsem konzervu s tuňákem a vyrazil.
Kopec Knockavohaun má sice jen 371 m.n.m., ale stál mě hodně sil. Třikrát jsem si myslel, že už jsem na vrcholu, abych pokaždé zjistil, že to byla jen pouhá vyvýšenina na hřebeni, za níž, když jsem se na ni vydrápal, následovalo další stoupání. Teprve napočtvrté jsem se konečně ocitl na vrcholu. Začínala být tma, měl jsem rýmu a pálila mne dlaň, jak jsem se při jednom z pádů chytl rezavého ostnatého drátu. Bolelo mne celé tělo. Po cestě jsem z ruky smetl klíště. Druhé za dva dny. Rád bych se zkontroloval, zda nemám někde další, ale není kde. Sestoupil jsem kousek pod vrchol a vlezl do jehličnatého lesa. Vrchní plášť stanu jsem přivázal ke stromům a vytvořil jakýs takýs přístřešek pro případ deště. Vypil jsem trochu vody, snědl pár sušenek a usnul pod širou oblohou. Naštěstí nepršelo, a tak jsem nemusel vlézt pod nepohodlný přístřešek. Kromě občasného zavrzání stromů tu bylo naprosté ticho. Žádný zvuk. V tak, až strašidelně, tichém lese jsem ještě nespal.
Nadávání: První tři dny cesty jsem používal převážně slova, jež bych ztěží mohl tady citovat. Nadával jsem na značení, na Iry, na počasí, na cokoliv dalšího, co se mi nelíbilo a ještě jednou na značení. Po třech dnech jsem však zjistil, že jediným výsledkem mé sprosté samomluvy byla bolest v krku. Nechal jsem tedy toho a začal si všímat pozitivních věcí a krajiny.
[05.11.04]
Dopil jsem pár posledních doušků vody, sbalil se a sešel k silnici. Hned třetí auto mě vzalo do Cahersiveenu. Tam jsem nakoupil jídlo, pití a hlavně vitamíny. Jsem nachlazený a na rtu se mi dělá opar. Pěšky přes Coomduff a pak opět po The Kerry Way. Nejkrásnější část tohoto dne na mne čekala v podvečer (Nejdříve jsem ale sebou seknul. Tváří jsem narazil na zem a zezadu mne pak ještě do hlavy uhodil batoh. Vypadal jsem jako bych dostal facku od lesní víly). Šel jsem nějakých 150 metrů nad mořem po úbočí kopce. Dole pode mnou se kroutila silnice, přes záliv jsem viděl poloostrov Dingle a bylo slunečno. Spal jsem v jakési malé dědince u telegrafního sloupu.
[06.11.04]
Krásné slunečné počasí. Hned z rána jsem se ztratil. Už mne to vůbec nevzrušuje. Přes Glenbeigh, Bunglashu a Glencar. Večer se počasí zhoršilo a začalo poprchávat. Stan jsem postavil u říčky (v níž jsem se pak vykoupal) na konci krásného údolí u skalní stěny.
[07.11.04]
Těsně po poledni jsem se konečně dostal do Killarney National Park (ztratil jsem čepku). Po cestě jsem minul Carrauntoohil – nejvyšší vrchol Irska. Byl ale zahalen v mracích. Od Upper Lake stopem do Killarney. Prní hostel byl zavřený. Měli na dveřích uvedeno telefonní číslo, na které jsem zavolal. Nikdo se neozval a automat mi sežral jedno euro. Nakonec jsem našel další hostel. Dobrá společnost. Pamatuji si na čtyřiceti tří letého Ira, který pracuje různě po Evropě, protože se není schopen usadit.
[08.11.04]
Autobusem do Dingle. Tam mě uvítal showers (hustý drobný déšť). Myslel jsem si že přestane (nepřestal) a vydal jsem se po The Dingle Way směrem na západ. Už po necelé hodině jsem byl kompletně mokrý. Turistická procházka za poznáním poloostrova Dingle se změnila ve zrychlený přesun s cílem najít střechu nad hlavou. První hostel byl sice otevřený, ale nenašel jsem v něm živou duši. Navíc se mi ani nelíbil. Znovu jsem nasadil ostré tempo a ubytoval se v hostelu ve vesnici Dunquin. Několik hodin jsem strávil ve společenské místnosti (byl jsem jediný obyvatel) zabalený ve spacáku (mokré oblečení jsem sušil v sušičce) s horkým kafe (čaj jsem neměl a nejsem kafař, takže jeden litr vody s jednou malou lžičkou kafe, které jsem našel v kuchyňce) a pročítal stoh kreslených komiksů, které tam měli nachystány pro takové kulturní barbary jako jsem já. Večer přijeli dva Němci a Čech Přemek z Prahy. Studují v Dublinu na jakési škole a udělali si několika denní výlet. Zašel jsem s nimi do hospody. Večer se vydařil.
[09.11.04]
Nádherné pobřeží, silný vítr, divoké vlny. V první dědince žádný obchod, ve druhé to samé. Na snídani bageta se sýrem, na oběd sušenky s jablkem, a večeře žádná. Celý den jsem šel po pobřeží a na večer se vydal přes vysoký kopec směrem na východ zpátky do civilizace, kde si snad budu moci koupit něco k jídlu. Rychle jsem zvládl výstup. Cesta dolů byla náročnější díky kluzkému povrchu a nárazovému větru, který si se mnou pohrával jak s hadrovou panenkou. Stmívalo se. Tuto noc bych nazval Noc stanové tyčky a vzpomínka na ni byla na vždy vtlučena do mé hlavy. Dlouho jsem nemohl najít vhodné místo pro stavbu stanu až začalo pršet a musel jsem se utábořit tam, kde jsem zrovna byl. Vítr se žene přes Atlantský oceán, nic mu nebrání v rozletu, sem tam smete nějakou tu loď a najednou se mu do cesty postaví ostrov, na tom ostrově stan a v něm Víťa Foldyna z České republiky. Byl jsem pravda trochu odstíněný kopcem, ale to větru jaksi nevadilo, aby se občas nestočil a nesnažil se odfouknout můj stan někam do údolí. O půl jedenácté se zhroutila jedna z nosných tyček. Vydal jsem se hledat kameny. To je tady docela problém. Všechny kameny, které člověk unese, byly již totiž dlouho před tím použity na stavbu domů nebo ohrad. Podařilo se mi vydolovat pouze jeden. Použil jsem ho pro zatížení té nejvíce živlu exponované části stanu a šel znovu spát. Konstrukce se vždy pod náporem větru sehnula a pak narovnala. Vždy jak se sehnula, tak mě přetáhla buď přes čelo (to když jsem ležel na zádech) a nebo přes ucho (když jsem ležel na boku). Díky tomuto omlacování se mi zdál sen, že jsem plešatý (ne úplně, měl jsem jenom hodne, hodně vysoké čelo). Pamatuji si, že jsem se v tom snu na sebe podíval do zrcadla, pokýval svou plešatou hlavou a řekl: „No, co se dá dělat, každý jsme nějaký.
[10.11.04]
Sbalil jsem svůj částečně mokrý stan a pokračoval bez snídaně dolů do údolí. První stop. Za volantem starší pán, pod sedadlem obrovský pes, na sedadle já a můj batoh. Druhý stop do Castlegregory. Mladá žena, nemluvila. Kouřila jednu cigaretu za druhou a jela jako ďábel. Ve městě jsem si koupil jídlo a pití a za městem – Třetí stop. Mladý Švýcar v dodávce s řízením na levé straně. V Irsku byl deset dní a zkoušel najít práci. Chtěl dělat někde v baru. Vzal mě do Tralee odkud mi jel za jeden a půl hodiny autobus do Dublinu (Změna autobusu v Limeriku, kde jsem se dal do řeči s mladým Američanem s batohem a s kytarou. Jel navštívit kamarádku do Paříže, a protože měl pár týdnů času, rozhodl se porozhlédnout do Zeleném ostrově). Tuto noc jsem spal ve své posteli v Dublinu. Nechal jsem udělat fotky, konečně usušil a ošetřil svoji obuv, odpočinul si a opět vyrazil.