Odlet
Odlet z Prahy se opozdil. Už při odbavení nám oznámili, že let bude zpožděn o 40 minut. Pak se na letištní tabuli, kterou pro nás bylo docela adrenalinové sledovat (SkyEurope měla dva lety canceled, dva lety zpožděné – z toho jeden měl odlétat dnes okolo poledne a uvedený odlet byl okolo čtvrté ráno následujícího dne), objevil odlet v 19:40. Vše se nakonec zdařilo a s tří hodinovým zpožděním jsme odletěli. Celý den byl oblačný a let nad mraky se povedl. V Dubrovníku na nás celé tři zpožděné hodiny čekal manžel paní domácí, který nás odvezl na ubytování. Ještě štěstí, že jsme to měli tak zařízeno. Za tmy v noci vy se nám nocleh hledal špatně. Unaveni čekáním a letem jsme si druhý den schrupli do půl deváté. Rozloučili jsem se s příjemnou paní domácí. Ta nás nasměrovala na informace (pár minut chůze). Potřebovali jsme zjistit odjezdy do Podgorice a také směnit eura za nějaké kuny. Informace i směnárna byly v pohromadě v jedné budově. Přímý spoj do Podgorice v blízké době nejel, a tak jsme se rozhodli pro cestu do Budvy, kterou jsem trochu znal, a odtud pak pokračovat na Podgoricu.
Podgorica
Prošli jsme si město. Informace, podle průvodce na ulici (už nevím jak se ta ulice jmenovala) už nebyly. Po dotazu nám místní odpověděli, že informace byly právě na této ulici, ale že je asi přesunuly, ale že neví kam. Zašli jsme na most Millenium apal a vrátili se zpět na nádraží bez toho, abychom měli ubytování. Zavolal na nás jeden taxikář, zda nechceme svézt, a tak jsme se ho zeptali, kolik by stála cesta do Veruši. Za cestu chtěl docela hodně, ale věděl prý o ubytování za 5E na jednoho. Nasedli jsme tedy do auta a jeli mezi nedaleké rodinné domky. První zastávka nebyla úspěšná, ale druhá již ano. Ubytoval nás starší pán v jednom z pokojů v jeho rodinném domě. Nechali jsem tam věci a šli si do města nakoupit. Na autobusáku jsme se stavili na hamburger a šli brzo spát. Budíček byl v šest, rozloučení s příjemným panem domácím a směr autobusák. Po několika dotazech jsme zjistili, odkud jede autobus naším směrem.
Křížem krážem Černou horou
Jedním slovem řečeno, cesta byla úžasná. Čisté divoké řeky, hluboká udolí, modré nebe. Ve Veruši jsme dokoupili jeden chleba a zeleninu a vyrazili. Ze zkušenosti jsem věděl, že značení bude špatné a neměl jsem důvod názor změnit. Nádherná cesta až k jakési osadě, kde jsme ztratili značení, začalo pršet a byli jsme mimo mapu. Podle kompasu jsme se vydali po jedné z vyježděných cest a drželi směr sever. Došli jsem až k přechodu přes řeku. A teď kudy kam? Zkusili jsme opět jednu vyježděnou lesní cestu, která vedla naším směrem. Cestou jsme našli promočenou vojenskou mapu a okusili lesní jahody. Stále pršelo. Po hodině stoupavé chůze se cesta stočila zpět do směru, odkud jsme přišli. Vrátili jsme se k brodu a zkusili jinou cestu. Konečně přestalo pršet. Po hodině a půl jsme se vyškrábali do sedla a potkali naši značku. Stan jsme postavili kousek pod sedlem. Mysleli jsme si, že jsme v sedle, které bylo na okraji naší mapy. Nebyli jsme. Na mapu jsme se dostali až další den po hodině chůze po značce. Kostelík s hřbitůvkem pod Sumorem. Nádherná procházka rozkvetlými loukami až pod Suvovrh. Pak následoval brutální výstup a začalo pršet. Chvilkami více, chvilkami méně. Krajina se změnila. Teď připomíná Beskydy. Stan na paloučku kousek od vyježděné cesty do hor. Oheň pod smrkem.
Probudili jsme se v mraku, který se převaloval přes kopec, na kterém jsme stanovali. Snídaně na ohni. Procházka přes lesy a kopce, opět déšť. Když už pršelo druhou hodinu (padaly i kroupy) a procházeli jsme zrovna okolo několika stavení, zavolala na nás paní v gumákách, dohnala nás a pozvala domů (Domů je příliš honosný název. Byla to jedna z těch staveb posbíjených z prken, o kterých jsem si mysleli, že slouží dobytku.). Rozpálila kamna. Měla krásného umazleného velkého psa. Paní s námi mluvila, syn mlčel. Déšť ustal, trochu jsme uschli, rozloučili se, u nedalekého pramenu nabrali vodu a začali stoupat. Přestávka pod vysílačem u pramene. Návštěva od ITARTAS, což byly dvě staré paní s jasně hierarchicky rozdělenými rolemi. Poté co z nás ta hlavní vymámila dva bonbóny, začal detailní výslech kdo s kým, jak, nač, proč, odkud, kam, odkdy, dokdy, …. A přitom ještě stihla plést punčochu. Její podřízená jen přikyvovala a cumlala bonbón. Začaly se stahovat mraky a spadly i první kapky. Pokračujeme. Nádherná hřebenovka. Úžasné výhledy, louky plné květů, zapadající slunce a tráva pozlacená jeho paprsky. Naprosto vyčerpaní jsme postavili stan na paloučku, kde sbíhalo plno lesních stezek a který voněl kořenovou zeleninou.
Ráno jsme sestoupili do údolí a bukovými lesy směr Biogradsko ozero a Mojkovac. Potkali jsme první dva turisty – překvapivě Čechy. Značení nezklamalo a do Mojkovac jsme dorazili po zcela jiné cestě, než jsme plánovali. Cestou jsme u jedné kabany koupili kus sýra. Malé prodavačce se nedalo odolat. Maminka neměla drobné, ale poté, co prohledala muži oblečení, nějaké našla. Prý jen půl kila, ale bylo toho přes kilo a půl. Na začátku Mojkovac jsme nevyužili teoretické nabídky ubytování (co jsem si musel od Peťky vyslechnout), jak se pak ukázalo naštěstí. Mojkovac se nám nelíbil. Podivné, rozfrcaní, neuspořádané město. Nakoupili jsme potraviny a po červené směr planinarsky dom Džambas. Co říci, značení. Zase jsme se vyšplhali zbytečně na jeden kopec a mokrou travou (zase pršelo) jsme se pak prodírali na správnou cestu. Sotva jsme se na ni dostali a zeptali se na správný směr, zastavili u nás dva archeologové v teréňáku. Nabrali nás a za veselé rozpravy dovezli at na chatu, kde také, ač pracovně, přebývali. Co říci k chatě. Byl to poklad uprostřed cesty. Hlavně díky hřmotnému panu domácímu. Srdečným přivítáním počínaje, přes bohatýrskou národní večeři (Sarmak) opulentní snídaní konče (díky ní jsme měli problém vyškrábat se na kopec ráno dalšího dne). Na chatě kromě pana domácího, nás a dvou archeologů byli ubytováni ještě dva geodeti.
Přes kopce (už nevím přesný název), které dělaly čest svým jménům, za proměnlivého počasí, jsme došli ke kabaně, kde starší paní se zářícíma modrýma očima zaháněla neposednou jalůvku do ohrady. Z pozvání na kafe se nakonec vyklubala noc na šikmé ploše. Paní v přesvědčení, že stan je naprosto nevhodné místo ke spaní, nám vyklidila svou kůlničku, kterážto měla jedinou, ale to dosti závažnou nevýhodu a to že stála na svahu. Nadšení že nás mohla ubytovat se nedalo odolat, a tak jsme se po pohoštění, čaji, povídání si s ní i s jejím sousedem, který přišel na návštěvu, ulehli k „tvrdému spánku“. Spaní na šikmé ploše – No comment. Ráno bohatýrská snídaně, udělali jsme slíbené fotky a vzhůru dolů. Po cca třech hodinách chůze jsme došli do městečka ???. Ještě před tím jsme se přezuli do botasek. Ta úleva. Jak popsat čekání na autobus a nebýt sprostý. Na otázku, kdy jede autobus do Mojkovac, jsme od nikoho nedostali přesnou odpověď, jen radu, že si máme stoupnout a čekat, že autobus pojede. Místní policista nám na stejnou otázku odpověděl, že autobus právě jede a snažil se ho pískotem na oblíbenou píšťalku (více pískal než mluvil) zastavit. To se nepovedlo, načež nás uklidnil, že další by měl jet za čtvrt hodiny a ať si jen stoupneme u křižovatky a čekám. Po hodině, mírně přiotráveni zplodinami od aut, jsem se šel zeptat k autobusu, který zastavil na jiném místě, než nám bylo ukázáno pískajícím policistou. Za čtyři eura za oba nás vzal do Mojkovac. Na autobusáku v Mojkovaci se k nám přidal otravný taxikář, který se vnucoval a chtěl nás za 35 eur vzít do Žabljaku. To jsme odmítli. Pekárna, déšť, cukrárna (úžasné zákusky), přeplněná bříška a zpět na autobusák. Tam to bylo trochu zmatené, protože jeden autobus naším směrem přijel pozdě a druhý odjížděl dříve, takže jeli po sobě a v úplně jiný čas než měli. Jelikož z Mojkovac do Žabljaku nejede přímý spoj, museli jsme vystoupit na mostě Tara a čekat na spoj z ??? do Žabljaku. Podle mladíka, který vystoupil s námi, měl autobus tímto směrem jet za pár desítek minut. Po hodině a půl přestal i tento mladík věřit ve správnost své informace a stopl si auto. Bylo pár minut před osmou a den se chýlil ke konci. Také jsme zkusili stopa. Třetí auto zastavilo a vzalo nás nejen do Žabljaku, ale přímo do kempu Ivan Do. Hlučná noc ve stínu českých stanů. Neprozřetelně jsme si stan postavili vedlo skupinky tří českých rodinek. Smečka dětí byla kupodivu klidnější než tlupa dospěláků.
Výlet kolem Černého jezera do ???. Pod vrchol ??? jela lanovka. Měli jsme odpočinkový den a tak jsme ji využili. Plánovali jsme vyjít na vrchol ??? a pak sestoupit druhou stranou podél alpin bivaku zpět do Žabljaku. Na vrchol jsme se dostali, ale sestup se ukázal být problematickým. Již z vrcholu, kde končila značená stezka, jsme slyšeli volání a posléze jsme zahlédli jednoho batůžkáře uprostřed krkolomného svahu. Jeho kolegu jsme potkali v sedýlku, kde měl začínat náš sestup. Od něj jsme se dozvěděli, že jeho kamarád uvízl ve svahu a nemůže ani nahoru ani doku a že volali záchranáře a požádal nás o pomoc. Peťulka zůstala nahoře s našima a jeho věcma a my dva jsme začali sestupovat k uvízlému kolegovi. Zraněný nebyl, jen se mu nedostávalo sil a zkušeností. Dostali jsme se na deset metrů k němu a já se nabídl, že dolezu pro jeho bágl. Bez zátěže se lezlo lépe a povedlo se mu dostat do schůdnějšího terénu a společně jsme vyšplhali nahoru, kde zavolali na záchranou službu a odvolali akci. Tak tak jsme stihli lanovku dolů a po společném jídle v restauraci pod lanovkou jsme se rozloučili. Oni se vydali k autu a my do kempu. Začalo pršet, rodinky hlučely, dětem hrála televize (stan pro děti postavili těsně vedle našeho, dvd Scooby Dooby Do), a tak jsme v pochmurné náladě vyrazili do centra Žabljaku. Ctěli jsme sehnat mapy, ale turistické informace a Visitors Centre of Nature Park byli zavřeny. Dali jsme si večeři v restauraci Durmitor. Zpátky v kempu jsem požádal české rodinky, aby se ztišily.
Další den jsme se rozloučili s panem domácím (a správcem kempu v jedné osobě) a vyrazili směr Šiško jezero (Podle předpovědí počasí z internetu měly být tento den bouřky, další den bouřky, po té den hezky a pak zase bouřky). Nebe bylo ráno bez mráčku, Přes den se nad horami honily mraky, chvíli svítilo slunce, chvíli bouřilo, ale vždy nad jiným údolím než ve kterém jsem se nacházeli. V jednom z horských údolí jsme prošli kokem stáda obrovských býků. Podezřívavě se na nás dívali, ale nezaútočili (mluvili jsem na ně). Na vrcholu na jezerem jsme se dostali do bouřkového mraku, ztratili jsme a pak zase našli značení a začali příkrý sestup do údolí. S rozklepanými koleny jsme se doplazili k turistické chatě mezi jezery. Ta chata určitě pamatovala lepší časy. Přivítal nás sympatický starý pán. Vnitřek chaty se ztrácel v dýmu z čerstvě, a pravděpodobně poprvé od zimy, roztopených kamen. Měli jsme možnost si vybrat. Za 5E přespat pod děravou střechou na čemsi, co vzdáleně připomínalo velkou postel sbitou z prken. Na ni bylo rozloženo pár zatuchlých a místy děravých dek. V koutě ležely na hromadě molitanové matrace prožrané od myší. Za 12E jsme mohli přespat na postelích a dekách v trochu lepším stavu ve vedlejší místnosti. I zda však byly molitany prožrané. Zvolili jsme si variantu za 5E. Navíc jsme ještě museli zaplatit vlezné do národního parku v hodnotě ??? na jednoho. Vybrali jsme nejzachovalejší deky, prostřely je na postel, na ně pak rozložili karimatky a na ně spacáky. Jelikož bylo ještě brzy, šli jsme se projít po značené stezce směrem na ???. Stezka brzy zmizela společně se značením pod spadanými stromy. Vrátili jsme se k chatě a vylezli na nevysoký kopec nad Malým jezerem. Slunili jsme se, četli časopisy Respekt a Reflex přivezené z ČR a odpočívali. Slunce přestalo hřát. Stáhli jsme se do chaty, popřáli panu domácímu dobrou noc a šli spát. Sotva jsme ulehli a dům utichl, zaslechli jsme všude okolo ťapot desítek nožiček. Uvědomili jsme si, od koho jsou asi ty molitany na postele tak prožrané. V tu chvíli bychom se nejraději sbalili a utekli ven postavit stan. Byla už ale tma a myši by si nás pravděpodobně našli i venku, takže jsme zvolili jiné řešení. Všechno jídlo, které jsem s sebou měli jsme zabalili a pověsili ven z okna. Batohy, oblečení a ostatní věci jsme naskládali co nejblíže okolo sebe. V noci jsme se několikrát neklidně vzbudili, Petra dvakrát odhazovala nějaké zvíře, které se jí zamotalo do vlasů. Ráno jsem se ve zdraví vzbudili. Věci i jídlo byli v pořádku, kolem jen přibylo pár myších hovínek. Rychle jsme se sbalili, rozloučili a směr ???. První půl hodiny probíhalo bez zádrhelů, pak se začalo rozcházet značení s mapou. Rozhodli jsme se věřit mapě. Hardcore výstup za použití všech končetin. Párkrát jsme narazili na zašlé značení, pod vrcholem na dobře značenou stezku. Na mapě byla zaznačena ještě stará cesta, která se již pravděpodobně nepoužívala z toho důvodu, aby se vyhnulo místům, vyžadujícím lezecké dovednosti. Pohled na úžasně zvrásněné skály, nádherné údolí se zbytky sněhu. Sestup k ??? jezeru a výstup pod Bobotův kuk proběhl hladce přestože byl částečně pokryt sněhem. Opět sestup do údolí. Nešlo ani tak o sestup jako spíše o sjezd. A při této cestě do Žabljaku nebyl jediným. I Peťka si je ke konci oblíbila.
Pod sedlem Bobotuv kuk – česká skupina se psem, snažili se mě neúspěšně přesvědčit, že sjezd je příliš nebezpečný, nebyl.
Večer před touto dvoudenní tůrou jsme na internetu zjišťovali počasí na nadcházející dny. Mělo dva dny pršet, jeden den svítit sluníčko a čtvrtý den opět kapat. Výsledek byl následující: hezky, hezky, obstojně s prudkým slejvákem, hezky. A pak věřte meteorologům.
Ke konci dne už byla Peťka hodně unavená, a tak jsem jí pomohl. Ubytovali jsme se opět v kempu Ivan Do, co nejdále od českých rodinek. Opulentní večeře v Luna, viz Nedojedená plieskavica.
Nedojedená plieskavica: Luna byl místní restaurant s černohorským číšníkem (a zároveň spolumajitelem). Alespoň takhle jsme si představovali Černohorce. Téměř dvoumetrový chlap s černým plnovousem. Bylo vidět, že je v saku a v pro něj nízké místnosti, nesvůj a trochu nemotorný, ale byl pohostinný a velmi příjemný.
Zašli jsme si tu na večeři po našem dvoudenním výletu. Petra si nevšimla gramáže a v domnění, že dostane českou porci, si objednala. Čtyři sta gramů mletého masa je čtyři sta gramů. Poté co snědla svých sto gramů, přesunula svou téměř nedotčenou porci na můj talíř. Tato dvojitá porce byla moc i na mne. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy v restauraci nedojedl.
Po devíti dnech v horách jsme byli utahaní a ztrhaní. Rozhodli jsme se tedy, že si dáme pauzu a odpočineme si u moře. Ráno jsme zaplatili za kemp a po cestě na autobus jsme se stavili ve Visitors centre, zda náhodou nemají mapu Sinjajeviny (pohoří mezi Belasicou a Ďurmitorem, které jsme plánovali také projít). Neměli ji a v informačním kiosku na náměstí, kde jsme doufali, že by možná mohla být, měli zavřeno. V 9:15 nám jel autobus do Nikšiče. Vzdušnou čarou je to ze Žabljaku nedaleko, ale cesta trvala přes dvě hodiny. Projížděli jsme nádhernou krajinou. Ani v Nikšiči mapu neměli. Opět nádherná cesta do Podgorice. Zde jsme se nezdržovali a hned pokračovali busem do Baru. Cesta vedla kousek podél Skadarského jezera, pak skalami a tunely na pobřeží. Původně jsme chtěli vystoupit v Baru, ale když jsme viděli ten shon a zmatek tohoto velkého přístavního města, rozhodli jsme se s naším autobusem pokračovat až do Ulcinje. Podle průvodce zde měli být informace na křižovatce ulic ???. Nacházel se tam místní úřad (v sobotu k večeru zavřený), ale info jsme nenašli. Došli jsme k závěru, že nejsnáze nalezneme kemp směrem k Velké pláži. Po cestě nás zastavil starší oplešatělý pán v bílém VW (který by u nás zcela jistě neprošel technickou kontrolou) a nabídl nám ubytko na zahradě. Nejdříve za sedm euro za noc a po našem váhání za pět euro za noc. A že nás tam zaveze, abychom se podívali. Zahrada byla majetkem jeho bratra. Ten na ní kromě výsadby ovocných stromů a keřů postavil malý soukromý bar Robin Hood. Do něj si zval jen lidi, které tam chtěl mít. Dříve dlouhá léta taxikařil a teď už si jen užíval. Měl ještě velký dům, o který se starala manželka, kde pronajímali apartmány turistům a zahrada a Robin Hood byli jeho soukromým odpočinkovým místem. Byl nám sympatický, a tak jsme se rozhodli zůstat.
Spravené dveře. Na zahradě byl jeden závažný problém. Dveře na záchod byly nepoužitelné. Majitel slíbil, že je hned následující den spraví. Když jsme se druhý den vrátili z výletu, dveře byly nové, ale na záchod vedly dva vchody. Každý z nich se dal zavřít, ale vzhledem k tomu, že byly pouze jedny dveře … Další den už bylo vše v pořádku, ale dané architektonické řešení jsme si vyfotili.
Večer jsme si s ním sedli na zahrádku baru a u sklenek vína a piva si povídali dlouho do noci. Kolem stanu nám pobíhala želva.
Na snídani smokva (ze stromu pod kterým jsme měli postavený stan) a meloun a hurá na pláž stezkou kolem nastrčeného křoví.
Křoví. Část stezky, kterou jsme chodili na pláž, vedla přes jeho pozemek. Nevadilo mu, že tudy chodili i cizí lidé, do té doby, než se několik z nich chovalo neurvale. Nasekal tedy ostnaté křoví a zahradil jím stezku. Nám ukázal, kde má schované nářadí, kterým se křoví dalo odsunout a následně zase vrátit na místo. Měli jsme svou vlastní VIP stezku k moři.
Na pláž jsme dorazili chvíli před devátou hodinou. Zatím na ni téměř nikdo nebyl, začínali se však již trousit první mořechtiví. Pohodového koupání jsme si však dlouho neužili. Muži v červeném procházeli po břehu, divoce gestikulovali a zběsile pískali na píšťalky a vyháněli z vody každého, komu voda dosahovala výše než nad pupek. Na stanovištích baywatch ve větru plápolaly červené vlajky. Nejdříve vypískali Peťku (dlouho nereagovala a červený – už nejen oblečením – záchranář ji vyčinil). Pak jsem šel do vody já. Po nějaké době jsem se slitoval nad již z pískání téměř vysíleným záchranářem vyššího středního věku a vrátil jsem se z metrové hloubky padesát metrů od břehu. Baywatcher si mne přivolal k sobě a spustil na mne rychlou albánštinou. Chvíli jsem ho nechal a pak černohorsky řekl, že mu nerozumím. Černohorsky se mne tedy zeptal, zda si myslím, že jsem tak dobrý plavec. Vzhledem k tomu, že jsem měl celou dobu vodu po pás, jsem mu odvětil, že jsem skutečně dobrý plavec. Na to si pod vousy zabrblal cosi ve smyslu: „Ti zatracení Černohorci.“ a odkráčel si vybrat další oběť. Vzhledem k výše napsanému a též díky tomu, že se pláž na náš vkus již docela zalidnila, jsme se vrátili do „kempu“, převlékli se a jeli prvním spojem na výlet do Starého Baru. Koupel v tůni v říčce v kopcích nad pevností a zpět cestou do Baru. Zde už toho tolik ke koukání nebylo. Bar je spíše než perlou Jadranu důležitým dopravním uzlem a správním střediskem. Ani zde jsme nesehnali mapu Sinjajeviny. Zato jsme koupily turistického průvodce (včetně map) pobřežními horami Černé Hory. Po návratu na zahradu jsme zjistili, že máme sousedy. Vedle nás si postavili stan dva mladí Holanďané.
Technický stav vozidel. Černohorci mají pravděpodobně trochu jiné požadavky na technický stav vozidel účastnících se provozu na pozemních komunikacích. Různě přidrátované součásti, často se používá gumicuk. Hlavně že to jede.
Ranní koupel, tentokrát před příchodem píšťalek a na snídani opět meloun se smokvou. Na tento den jsme si naplánovali prohlídku města Ulcinje. Je vidět, že se nachází nedaleko albánských hranic. Mluví se tu převážně albánsky, často jsou k vidění mešity a i temperament obyvatel vzrostl. Přes poledne jsme se stavili v internetové kavárně. Poslali jsme emaily domů a zjistili novinky. Prošli jsme si novou i starou část Ulcinje a po pobřeží se vrátili zpět do soukromého kempu. Večer jsme strávili s Holanďany u černohorského vína.
Déšť v Ulcinji. První noc jsme spali v kompletně postaveném stanu. Obloha byla bezmračná a hvězdnatá. Druhou noc, protože nám bylo horko, jsme odkryli polovinu horní plachty. K ránu nás probudil lehký deštík. Třetí noc jsme spali bez horní plachty. Nad ránem liják jako z konve.
Odpočinutí a opálení jsme se rozhodli vrátit zpět do hor. Sice bez mapy ale plni optimismu jsme vyrazili směr Sinjajevina. Vlakem z Baru (kam nás ráno po rozloučení s panem domácím vzali Holanďané, kteří také pokračovali v poznávání Černé Hory) do Mojkovac a odtud pěšky. Cesta vlakem stála za to. První část vedla přes pobřežní hory a podél Skadarského jezera do Podgorice. Za necelou hodinu jsme se z pobřeží dostali do hlavního města. Náš vlak jel až do Bělehradu, takže jsme bez přestupu pokračovali až do Mojkovac. Polovinu cesty jsme strávili v tunelech a druhou přilepeni na okně sledováním úžasných scenérií. Černá Hora je zemí hor, kopců, údolí, kaňonů a divokých řek a těch jsme si během této přibližně dvouhodinové jízdy užili víc než dost. Mojkovac nás přivítal deštěm. Cítili jsme se jako doma. Nakoupili jsme zásoby. Turistické značení jsme našli stejně rychle, jako jsme ho po pár desítkách metrů ztratili. Přesto jsme se tím nedali odradit a neohroženě pokračovali do hor. Po několika hodinách jsme se napojili na značenou cestu. Dobrým znamením toho, že jdeme dobře bylo to, že těch pár lidí co jsme potkali nebylo udiveno tím, že jdeme do hor. Celou dobu jsme stoupali. Se soumrakem přestalo pršet a padla hustá mlha. I přesto se nám podařilo najít dobré místo na stanování. Noc byla studená.
Tento den byl vrcholem našeho putování po Černé Hoře. Obloha byla modrá s občasným bílým mrakem, byli jsme po tom krátkém pobytu u moře odpočinutí a krajina byla jako stvořena pro toulání se.
Značení bylo překvapivě dobré a i když nám párkrát zmizelo, bez problémů jsme jej zase našli.
Výborné počasí, krajina na toulání a projížďky na koni, jeden nacionalistický Srb, nakoupili jsme sýr, dostali jsme drobné pohoštění, obrovské kobylky, toulání se a kochání, šli jsme špatným směrem, dva chlapíci nás opravili, v dálce se rýsují hory se sněhovými čepicemi – Ďurmitor, celý den jdeme po více-méně vyježděné cestě, výborně se šlape.
Opravdu studená noc, ráno a celý den bez mráčku, nádherný den, ale proti včerejšku to není ono, vracíme se do civilizace, odpoledne se vyježděná cesta změnila v asfaltku, stále je tu krásně, ale na včerejšek to nemá, v ??? byl jakýsi trh a koňské závody, vysušení jsme si dali meloun, pokračování do Žabljaku, těsně před ním jsme ztratili značení a šli špatně, vylezli jsme na silnici několik km před Žabljakem, byl jsem naštvaný, ale Peťka stopla auto, dvě místní dámy, zase jsem se blýskl plynnou černohorštinou, noc v Ivan Do, setkali jsem se tu opět s holanďany (s těmi, kteří s námi stanovali v Ulcinji).
Výšlap na Crvenou Gredu, nebe bez mráčku, je horko, ještě že nám předchozí dny poprchávalo, jinak by to bylo krušné, úžasné výhledy, koupání v jezeře (Peťka), večeře v naší oblíbené restauraci s holanďany, číšník-majitel si na nás pamatoval, rakija od něj, holanďané byli trošku překvapeni místní pohostinností.
Přes Nikšič a Podgoricu do Budvy, kemp ve městě, horko, dusno, komáři, ráno koupel a pak výlety, nejdříve do Kotoru, další den do Centinje. Kotor – hradby, díky horku šílený výstup na zavřený hrad, koupel v zátoce na schlazení se, Centinje – vyšší poloha a mírný větřík byly příjemnou změnou oproti šílenství v Kotoru, prolezli jsme několik muzeí a prošli nevelký Centinje – bývalé hlavní město Černé Hory.
Celkem tři noci v kempu nám stačili na to, abychom se těšili zpátky domů, procházka po Dubrovníku, a protože Sky Europe zatím ještě nezkrachovala, pohodová, i když se zpožděním, cesta domů.